A.cz: V knize píšete, že způsob, jakým se ve školách vyučuje, je neslučitelný s fungováním lidského mozku a jen plýtvá schopnostmi žáků. Jak?
Nezisková Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání tvrdí, že budeme-li lidi vzdělávat více podle toho, jak funguje mozek, bude více vzdělaných. Čili když mluvíme o plýtvání schopnostmi, tak mluvíme o konkrétních jedincích, kteří by byli schopni dosáhnout lepších výsledků, kdybychom vzdělávání přizpůsobili tomu, aby ho mohli dosáhnout.
Tomáš Feřtek
- Publicista, novinář, scénárista a dramaturg
- Vyučený elektromechanik a tři roky student Pedagogické fakulty UK, obor Český jazyk a Občanská nauka.
- V letech 1991 – 2007 působil střídavě jako reportér, šéfreportér a zástupce šéfredaktora v týdeníku Reflex. Tematicky se orientoval především na vzdělávání a životní prostředí.
- Věnuje se propagaci vzdělávání v obecně prospěšné společnosti EDUin
- Napsal několik pedagogických příruček a turistických průvodců pro rodiny s dětmi
A.cz: Váš pohled na vzdělávání by se dle mého dal shrnout tak, že frontální systém výuky je v současnosti nejhorší možný způsob, jak děti učit, ovšem neexistuje jasně daný ten nejlepší systém. Je to tak?
Frontální výuka má svá omezení, a to docela výrazná. Ten první krok je, že si jsme těch omezení vědomi - například děti se lépe učí v různověké skupině, když to není přímo ve třídě a když mohou být aktivní. Něco můžeme ve třídě přímo realizovat, něco ne. Já neříkám, že máme zrušit hodiny, třídy, školy, ale říkám, že vzdělaný učitel by si měl být tohoto vědom a přizpůsobit tomu výuku.
A je to přesně tak, že žádný optimální způsob výuky neexistuje. My jsme z minulosti zvyklí na to, že existoval jeden způsob, jak k těm talentovaným v generaci dopravit informace. Jenomže společnost se změnila, změnilo se to, co od vzdělávacího systému chceme. Cesta není pokusit se najít optimální způsob a nadiktovat ho všem. Jestli chceme respektovat individualitu žáků, tak prostě nemůžeme nadiktovat ze shora jednotnou linii.
A.cz: Mluvíte i o tzv. měkkých schopnostech. Tedy o něčem, co je především v současnosti na trhu práce velmi žádané: komunikační dovednosti, asertivita, vytváření sociálních sítí. Umí s nimi škola pracovat?
Do měkkých schopností samozřejmě patří ta módní slova, která jste vyjmenoval, ale já bych to zúžil spíše na schopnost sebeřízení a rozhodování, být schopen se rozhodovat. Jsou školy, které ten prostor žákům nedávají, ale existují i takové, které mají na každodenním rozhodování studentů založena svá kurikula. Komunikační schopnosti a asertivita trochu svádějí k parodování, ale schopnost sebeřízení je v moderní společnosti klíčová a ptejme se, jestli k tomu v moderní škole dosáhneme.
A.cz: Ukázkou může být díl Ano, šéfe! z učňáku v Trmicích, kde bylo jasně vidět, že studenti tam nemohou o ničem rozhodovat, nesmí krájet maso, nepodílejí se na tom, co se bude vařit. Dá se to zobecnit na české učňáky?
Já myslím, že ten díl Ano, šéfe! byl geniální popis jisté části našeho středního školství. Kromě toho, že tam žáci měli minimální možnost rozhodovat o tom, co dělají, tak tam byla ještě jedna podstatná věc, a to byla naprostá izolace od reálného světa, do kterého ale zákonitě směřují. Oni by měli být za rok kuchaři ve skutečné restauraci či jídelně, ale ta škola je k práci nepustila, takže je jasné, že některé věci umět prostě nebudou a budou těžce zaměstnatelní.
A.cz: A není to chyba celého českého školství? Já jakožto student žurnalistiky bych vám moje praktické školní výstupy mohl spočítat na prstech jedné ruky.
Úplně jednoznačně tomu tak je! Již dvacet let si ředitelé škol, když už jsme u toho vzdělávání, stěžují, že přicházejí lidé, kteří nemají nejmenší zkušenosti s tím, jak školní praxe vypadá. Někdy mám pocit, že některé technické univerzity jsou na tom lépe, nebo třeba lékaři, ale zmíněná pedagogika nebo žurnalistika jsou v tomto tragické.
A.cz: V knize píšete, že vzdělávání je podobně jako umění nebo vaření natolik zatíženo nostalgií, že jsme většinově přesvědčeni, že dříve bylo lépe. Proč tomu tak je? A je to jen česká specialita?
Nemyslím si, že je to česká specialita, je to přinejmenším evropská záležitost. Ono je to logické, protože nám ten starší svět připadá idyličtější. Třeba u vzdělávání je většinová společnost přesvědčena, že ideálem bylo prvorepublikové gymnázium, spousta lidí říká, že ještě to komunistické školství 80. let bylo dobré, protože se učilo pořádně.
Prvorepublikové gymnázium jsem nezažil, školu 80. let si pamatuju opravdu velmi důkladně a troufnu si tvrdit, že je to zcela nepřípustná idealizace: Ty školy byly strašný.
Tahle idealizace tady ale je a máme pocit, že když se vrátíme k těm starším normám, tedy k jednotné škole, k jednotným osnovám, přísným zkouškám a jenom je naplníme novými informacemi, tak dosáhneme lepších výsledků, což podle mě není pravda. Nedomýšlíme totiž souvislost mezi podobou společnosti a skrytým kurikulem, tedy tím, jak se absolvent chová a jak jedná.
Společnost 20. století stavěla na poslušnosti, pokud náš dnešní systém bude dál stavět na poslušnosti, tak budou zaměstnavatelé stále více nespokojení.
A.cz: V dobách normalizace bylo toto skryté kurikulum: "Nevystrkuj hlavu, nebo přes ni dostaneš." Skutečně si myslíte, že na tom staví škola i dnes?
Já si myslím, že staví především na té poslušnosti, která tady byla již od Rakouska-Uherska. To heslo "drž hubu a krok" pouze přidala normalizační společnost a já už bych dnes neřekl, že na tom staví dnešní školy, ale že velmi důsledně cvičí poslušnost žáků, to bych tedy tvrdil pořád.
A.cz: V knize tvrdíte, že by si současný prezident Miloš Zeman v názoru na úlohu školství rozuměl s Františkem Josefem I. či Gustavem Husákem. Je to právě v té poslušnosti?
Ano, oni chtěli poslušného občana, který má afinitu k technickému vzdělání a řemeslné výrobě. Za Husáka tato orientace ještě dávala smysl, protože společnost byla hierarchická a byla založena na průmyslové výrobě. Problémem je, že dnes už to neplatí. Minimálně ta společnost už je daleko více provázaná. Ale myslím si, že pan prezident, ale nejen on, má pořád pocit, že kdybychom omezili počet maturantů a víc jich nahnali na učňáky, že by to pro společnost bylo lepší. S tím já bych si dovolil nesouhlasit.
A.cz: Píšete, že škola už dávno není pro žáky zdrojem informací, protože si je sami mohou během chvilky najít na internetu. Co by tedy měla "současná" škola nabízet žákům?
Těch možností je víc. Ona musí doplňovat to, co ten svět nenabízí. Dříve se do školy vyplatilo chodit, protože nabízela informace, které byly jinde těžko sehnatelné. V současnosti je ztráta motivace u mnoha studentů právě v tom, že jim škola už nemá co nabídnout. Školy musí samy hledat, co mohou nabídnout studentům a rodičům, aby je přesvědčily, že má smysl do nich chodit.
A já si myslím, že by to mohlo být vedení. Tedy to, že se tam potkáte s nějakou osobností, která opravdu něco umí, rozumí vám jako člověku a má tu pedagogickou kvalifikaci a skutečně vás dovede k nějakému cíli.
A.cz: Důležitým aspektem výuky je motivace. Na prvním stupni ještě funguje jako motivace metoda "cukr a bič", ovšem pro starší studenty je často důležitější nějaké uznání od vrstevníků, třeba v podobě lajků na Facebooku nebo Instagramu. Jak může škola motivovat starší žáky, aby se učili i pro ně například "nepotřebné věci"?
Důležité je začít již na prvním stupni, protože tam často děti poslouchají jenom proto, že to říká paní učitelka a oni mají paní učitelku rádi. Na druhém stupni však sklidíte plody tohoto přístupu. U těžších úkolů, které se u starších studentů objevují, funguje, když mají studenti pocit autonomie, tedy když se ve vymezeném zadání mohou rozhodnout jak, kdy a s kým úkol udělají.
Další věcí je smysl. Nejen dospělí, ale i děti potřebují vědět, zdali má pro ně daná věc smysl.
A.cz: A není právě zde problém? Přeci jen věta "K čemu mi to bude" se objevuje ve všech třídách a často zůstává bez odpovědi.
Je pravda, že je to jedna z otázek, která učitele skutečně rozčiluje, a měli by se snažit na ni vždy odpovědět. S tím by mělo souviset třeba zadávání takových úkolů, protože učitelé by měli pracovat i s tou nadosobní motivací, tedy že jsem součástí lidské společnosti a chci ji zlepšovat.
Když žákům zadáte úkoly, které mají tento nadosobní smysl, dělají třeba něco pro obec nebo komunitu, a součástí toho je, že potřebují něco spočítat nebo změřit. Tak pak sami studenti v rámci toho velkého projektu vidí, že ty dílčí věci jsou důležité.
Menší problém je to třeba u češtiny, protože studenti navštěvují různá fóra a nechtějí si tam uříznout ostudu, u angličtiny se ten smysl snad ani nedá rozporovat. Větší problém je to u matematiky, která je u nás často brána více akademicky.
Ale mám pocit, že u nás zavádíme hodně konstruktivistickou metodu třeba v matematice. Tam s tím děti nemají problém a dneska třeba Hejného matematika je postavena tak, že děti opravdu nebrblají, proč se mají dané věci učit, protože tomu rozumí.
A.cz: Nedávno si Mikuláš Kroupa, ředitel Post Bellum a vedoucí Paměti národa, postěžoval, že studenti pražské VŠE nevěděli, kdy skončila 2. světová válka, co se stalo v únoru 1948 a 17. listopadu 1989. Není to tak, že čeští studenti hloupnou?
Je velmi složité vynášet nějaké soudy, protože mezi studenty je ohromný rozdíl, a to i mezi vysokoškoláky. Takže můžete narazit na lidi, kterým chybí naprosto elementární znalosti, ale zároveň se potkávám při různých setkáních se studenty, kteří jsou řádově na vyšší úrovni, než byla moje generace.
Druhá věc je, že ti, kterým je 50 let a více, posuzují vzdělanost těch, kterým je 20 a víc, podle toho, co vědí oni. Když 20letý neví to, co vědí oni, tak je pro ně hloupý. A navíc neumějí docenit to, co ví ten dvacetiletý, protože často ani nevědí, že jim takovéto schopnosti chybí.
Obecně se dá říci, že se hodně změnilo to, čemu se říká obraz vzdělávání.
A.cz: S hloupnutím společnosti jsou vždy spojovány také moderní technologie. I ty se ale v současnosti dostávají do výuky. Je to cesta, která by českému školství pomohla?
Já myslím, že zde mluvíme o dvou cestách. Myslím si, že část základních škol bude naopak nabízet rodičům uzavřený prostor před digitálním šumem velkého světa, kde ty děti budou mít více času na vztahy, hluboké poznání, ohmatávání. Připadá mi to jako legitimní cesta, protože je to něco, co ve velkém světě není k dispozici, a většina rodičů má problém dostat děti od počítače.
Na druhém stupni základních škol a na středních školách už ale budou čím dál tím více přicházet ke slovu otevřené vzdělávací zdroje. A bude to ať už přes tablety, či počítače, vlastně ve všech představitelných formách. A jde spíše o to, aby to bylo přístupné všem dětem bez ohledu na sociální zázemí.
A.cz: Existuje nějaká první a zásadní věc, pokud taková je, kterou by měla ministryně školství udělat pro zlepšení školství?
Ano, podle mého má stát připravit systém učitelské profese tak, aby byl pro všechny školy bez rozdílů přístupný. Tak jako stát stanovil v zákoně o inkluzi šest stupňů podpory, na které by měly mít nárok všechny školy bez rozdílu. Když se škola rozhodne, že potřebuje asistenta, že potřebuje dovzdělat učitele, že potřebuje peníze na speciálního pedagoga, tak by je měla mít k dispozici. Nedělal bych žádné velké reformy, pouze bych podporoval systém podpory učitelské profese, a to zejména na druhém stupni základních škol, kde máme největší problém.
