Thom Artway: Jsem rád, že jsem v SuperStar propadl. Do Eurovize se moje písně nehodí

Tomáš Maca Tomáš Maca
28. 4. 2019 15:09
V talentové soutěži jako teenager pohořel, ale s dnešním odstupem ho to vůbec nemrzí, protože si díky tehdejšímu neúspěchu našel cestu do světa pop music po svém. Od pouličního buskera to dotáhl třeba až na vyhlášený maďarský festival Sziget. Nedávno si zahrál na nizozemském showcase festivalu Eurosonic a za pár týdnů se zase chystá na menší turné po Anglii, přestože ještě před pár lety na britských ostrovech jenom vypomáhal na farmě. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví Thom Artway (25) také o tom, proč nedokáže cestovat ve stylu spisovatele Jacka Kerouaca, nebo o tom, co ho občas táhne zpátky na rodné Valašsko.
"Vždycky když se vrátím k románu Na cestě od Kerouca, tak to nevěstí nic dobrého, protože mám hned chuť kupovat letenku," prozrazuje hudebník Thom Artway, co ho nejčastěji vyláká do světa.
"Vždycky když se vrátím k románu Na cestě od Kerouca, tak to nevěstí nic dobrého, protože mám hned chuť kupovat letenku," prozrazuje hudebník Thom Artway, co ho nejčastěji vyláká do světa. | Foto: Jan Rasch

Několik skladeb z loňské desky All I Know jste napsal na téměř neobydleném indonéském ostrově Sikandang poblíž Sumatry. Jak jste se na tohle místo dostal?

Jeden můj kamarád už se na ostrov jednou vypravil, aby tam pomáhal sbírat odpadky naplavené z oceánu. Já jsem v té době chtěl napsat nějaký nový materiál a v Praze mi to moc nešlo. Potřeboval jsem být sám, a když jsem viděl fotky, věděl jsem, že tahle cesta pro mě bude to pravé. Místní mě na ostrov vezli na takové malé kocábce a až zpětně jsem si uvědomoval, že kdyby tam nastal nějaký průser, nikdo by mi nejspíš nepomohl, protože tuhle oblast Sumatry hlídají jenom vojáci. Když za mnou ten můj kamarád přijel, šli jsem si zaplavat a hledali korály. Doplavali jsme vážně daleko od břehu, a kdybych si trochu víc loknul vody, tak by mě asi nikdo nenašel.

To jste byl vedle vašeho kamaráda opravdu jediná živá duše, která na ostrově tehdy pobývala?

Až tak zlé to nebylo. Žilo tam pár místních, kteří na ostrově pronajímali bungalovy. V jednom z nich jsem sám bydlel. Kromě těchto lidí tam jezdili taky dobrovolníci z neziskové organizace, kteří místní ostrovy čistí, snaží se například o záchranu indonéských pralesů a bojují proti pytlákům, co si odnášejí vajíčka mořských želv. Zrovna ty PET lahve na plážích jsem si do té doby nedokázal představit. Jeden den je všechny sesbíráte a druhý den přijdete na pobřeží a máte je tam znova. Taky jsem pár pytlů nasbíral, ale je to fakt nekonečná práce, kdy se vám zdá, že těch plastů vůbec neubývá. Jinak jsem se spíš věnoval sám sobě. Četl jsem, čuměl jsem do blba a skládal. A když už jsem potřeboval nějakou společnost, vyrazil jsem na sousední ostrov, na který to trvalo zhruba půl hodiny lodí, abych si s mladými rybáři zahrál fotbal. Neměli pořádné hřiště ani balon, ale byla to sranda.

Velkou část posledního alba jste složil taky v malé obci Hlásná Třebaň kousek od Karlštejna, kam jste se na nějakou dobu odstěhoval z pražských Vršovic. Přijde mi, že vám poustevnický život vyhovuje, nebo se mýlím?

Těžko říct. Je pravda, že u Karlštejna jsem taky bydlel úplně sám v takové chatové oblasti. Odjel jsem tam na půl roku, protože jsem se zaprvé potřeboval vzpamatovat z jednoho vztahu, který nevyšel, a taky jsem si chtěl trochu odfrknout od Prahy. Jsem totiž kluk z vesnice, takže mi toho velkoměstského ruchu najednou přišlo moc. Ke konci těch šesti měsíců jsem do hlavního města ale stejně neustále jezdil a zjistil jsem, že tam trávím vlastně víc času než v Hlásné Třebani, takže jsem se do Prahy zase vrátil. A hlavně, příliš hlučná samota!

Říkal jste, že se vám jako klukovi z vesnice trochu stýskalo po venkovském klidu. Co vás po střední škole přilákalo z Valašska až do Prahy?

Potřeboval jsem nějakou životní výzvu, něco míň standardního než jít studovat výšku, která by mě asi nebavila a na kterou jsem se ani nedostal. Po maturitě na průmyslovce jsem chvíli přemýšlel, že bych pokračoval v technice. Málem jsem na té vysoké skončil a jsem rád, že mě nakonec nevzali. Brácha už tehdy v Praze bydlel, takže jsem tu měl nějaké zázemí a lákala mě místní hudební scéna. Věděl jsem, že si v Praze budu moct zahrát s kytarou v klubech na open micu, ale i na ulici. Podzim a zimu po maturitě jsem strávil hraním po pražských ulicích a v lednu jsem vycestoval na půl roku do Irska.

Thom Artway (25)
Autor fotografie: Jan Rasch

Thom Artway (25)

  • Písničkář původem z valašských Vlachovic, vlastním jménem Tomáš Maček, začal svou hudební kariéru v pražských ulicích jako busker. Své první autorské skladby pak vydal v roce 2013 na EP Still Standing Unknown.
  • V roce 2015 se proslavil hitem o nedostatku tvůrčích podnětů I Have No Inspiration, který hojně protáčely české rozhlasové stanice. Inspiraci ale brzy našel, protože na úspěch singlu o rok později navázal dlouhohrající prvotinou Hedgehog.
  • V roce 2016 si také odnesl hned dvě ceny české hudební akademie Anděl za objev roku a zpěváka roku. Po folkovějším debutu loni vydal svižnější a elektroničtější druhou desku All I Know.

Takže další razantní změna. Co jste si od ní sliboval?

V Praze mi brácha domluvil práci na recepci v hotelu, ale k té jsem potřeboval umět slušně anglicky. Na střední jsem sice z angličtiny maturoval, ale v hotelu mi po dvou zkušebních dnech řekli, že jsou moje jazykové schopnosti nedostačující. Věděl jsem, že se potřebuju rozmluvit a zároveň jsem v té době už měl jasno, že chci zpívat anglicky, takže se nabízelo několik variant. Buď to úplně zabalím a začnu zpívat česky, nebo půjdu na jazykovku, anebo odjedu pracovat do Irska na farmu, kde nebudu mít k češtině přístup. A tak jsem si vybral třetí možnost. Jezdil jsem tam s traktorem, pásl krávy nebo občas hlídal farmářova syna, ale byla to boží zkušenost a angličtinu mi to vylepšilo. Navíc mě farmář za odměnu každou středu vozil do hospody ve městě New Ross, kde se jamovalo, takže jsem si brával kytaru a někdy jsem si zahrál s místními muzikanty.

Zahrál jste si v Irsku i na ulici?

Ke konci pobytu jsem sice strávil asi tři noci v Dublinu, ale vytáhnout kytaru na ulici jsem se tehdy v zahraničí ještě bál, protože jsem si říkal, že to je přece jenom země, kde budou lidi na angličtinu citliví. Tím pádem jsem si to radši nechal až do Prahy, kde jsem hrával dalšího půl roku, než jsem zase zmizel do světa.

Dokázal jste se tehdy v Praze uživit jenom jako pouliční muzikant, nebo jste si ke hraní musel přibrat další práci?

Tenkrát to šlo, protože jsem platil tak čtverku za pokojík, takže jsem si nemusel hledat nic jiného. A to jsem přitom nehrál se zesilovačem, se kterým si vyděláte daleko víc. Často jsem chodil k Lennonově zdi, kde jsem byl dost slyšet i bez zesilovače, protože se tam zvuk odráží.

Přicházel jste v té době mezi lidi už s vlastními skladbami?

Občas jsem to zkoušel, ale měl jsem venku teprve první ípíčko a všechny moje věci se nesly v ponuré náladě a pomalém tempu. Song I Have No Inspiration jsem tehdy ještě vůbec neměl nahraný. Něco svého jsem si někdy střihl, ale posluchače na ulici si daleko snadněji získáte, když zahrajete Coldplay nebo Dylana.

Kam jste se vydal na zkušenou, když vás Praha opět omrzela?

Do Austrálie. Přečetl jsem si zas jednou román Na cestě od Kerouca. Vždycky když se k němu vrátím, tak to nevěstí nic dobrého, protože mám hned chuť kupovat letenku. No a na základě románu jsem jel do Austrálie jenom asi se 100 dolary, neměl jsem skoro nic a myslel jsem, že mi bude jedno, když budu spát v parku. Chtěl jsem zažít ten pocit, kdy nejste na nikoho a na nic vázaný. Pak jsem ale zjistil, že tohle úplně nejsem já, že mám vlastně rád, když na mě večer čeká postel a když si můžu jednou za čas vlézt pod sprchu. Chvíli to vypadalo, že fakt skončím na té lavičce v parku, protože v Sydney jen tak nenajdete místo podobné pražské Lennonce. Kam se postavíte, tam je ruch od tramvají a aut a nikdo vás bez zesilovače neslyší.

Naštěstí jsem objevil docela dobrý flek v Hyde Parku, kde jsem si na zesilovač postupně vydělal, a přes couchsurfing jsem si sehnal nocleh u jednoho Švýcara, který ve městě studoval a nechával mě u sebe přespávat za to, že jsem pro něj kupoval jídlo. Další tři měsíce jsem potom bydlel u kamaráda v Melbourne. Tam jsem taky nemusel platit nájem, což mi hodně pomohlo, protože jsem si díky tomu mohl dovolit ještě letenku na Nový Zéland, kde jsem stopoval. Tam jsem si zase uvědomil, jak těžké je vydržet jen sám se sebou.

Vaše vyprávění z cest zní jako skvělý inspirační zdroj při psaní skladeb. Vybaví se vám nějaký konkrétní příběh, který jste později přetavil do textu?

Písničku Blind Man jsem třeba napsal po tom, co jsem se v Austrálii v jednom podniku poznal se slepým mužem. Postával u baru, popíjel whisky, nakonec do sebe nalil celou flašku a byl úplně namol. Já jsem ten večer hrál, zíral na něj a přemýšlel, co tam dělá a proč se s ním nikdo nebaví. Pak mi to nedalo a šel jsem si s ním pokecat.

Co jste se dověděl?

Na to se mě ptá každý a já si to nechávám pro sebe, ale naznačil jsem to v té písničce.

Už jsme zmínili, že pocházíte z Valašska, což je kraj se silnou folklorní tradicí. Odráží se tyhle kořeny nějak i ve vaší tvorbě?

Často nad tím přemýšlím a není vyloučené, že mě nějak ovlivnila dechovka. Brácha totiž v dechovce zpívá a sám si tuhle hudbu vždycky pouštěl. Já jdu ve svých skladbách vždycky po melodii, mám rád, když se motivy opakují, jsou zapamatovatelné a je možné, že jsem tohle trochu přebral z dechovky. Když třeba do refrénů vkládám dvojhlasy, slyším v tom občas právě tu dechovku. Nicméně too much dechovka will kill you!

Takže máte přes svůj životní styl světoběžníka pořád silný vztah k rodnému kraji?

Vždycky se tam rád vracím, byť to nezvládám tak často, jak bych chtěl. Do Vlachovic se podívám tak jednou za dva měsíce a bohužel tam většinou strávím jenom dva dny. Teď o Velikonocích jsem zrovna na Moravu zavítal, ale nestihl jsem uplést pořádný tatar, než jsem vyrazil mrskat. Jak slyšíte, občas mi to valašské nářečí ujede. K té pomlázce jsem se teda dostal až po jedenácté hodině večerní a předcházela tomu návštěva babičky, strýce a bratrů a to se neobejde bez popíjení slivovice nebo vína. Pomlázku jsem nějak splácal, ale po estetické stránce se rozhodně nebylo čím chlubit. Na funkčnost to naštěstí nemělo vliv. To, čemu se věnuju, bych se životem na Valašsku jen těžko skloubil, ale navštěvuju to tam o to radši.

"To, čemu se věnuju, bych se životem na Valašsku jen těžko skloubil, ale navštěvuju to tam o to radši," říká Thom Artway o rodném kraji.
"To, čemu se věnuju, bych se životem na Valašsku jen těžko skloubil, ale navštěvuju to tam o to radši," říká Thom Artway o rodném kraji. | Foto: Jan Rasch

K širšímu publiku jste se dostal díky už jmenovanému hitu I Have No Inspiration, který zabodoval i v rádiích. Je pro vás důležité, jestli vás hrají?

Dělám populární hudbu postavenou na písničkářském základu, takže se každé přehrání v rádiu počítá. Nejsem si jistý, jestli by na moje vystoupení publikum chodilo, aniž by mě znalo z rádií, nebo jestli by si mě promotéři bez toho tolik zvali na festivaly. Jednou jsem se ocitl na zajímavém pomezí, kdy moji písničku Blind Man hrála Evropa 2 a zároveň ryze alternativní Rádio 1.

V zahraničí se mainstream s alternativou prolíná už několik let, nebo ne?

Je pravda, že třeba v Anglii nebo v Německu se tyhle dva světy propojují už dlouho a to, co tam uslyšíte v komerčním rádiu, by některým posluchačům u nás mohlo znít jako alternativní hudba. V Česku se tohle totiž děje málokdy. Některé naše stanice hrají jenom to, co lidi už znají, a když jim nic nového nenabídnou, tak se jejich vkus nijak nezmění. Mladší posluchači si nové věci najdou na internetu, ale u starších je to horší.

Četl jsem, že jste se v 17 letech zúčastnil castingu Česko hledá SuperStar. Když se na tuhle zkušenost podíváte zpětně, myslíte, že byste dnes v případě úspěchu v talentové soutěži mohl být v hudební branži dál?

Já jsem měl tehdy štěstí, že jsem neuměl moc zpívat ani hrát. Nedostal jsem se tak ani k hlavní porotě, protože už ta "předporota" mi řekla, že jsem fakt špatný, a měla pravdu. Soutěžící, co se dostali dál, třeba i do finále, ale za sebou stejně většinou neměli zkušenosti, které jsou důležité, až televizní přenosy skončí. Obrovské nároky, kterým po úspěchu v SuperStar najednou čelí, tak nemusí být schopni uspokojit. I to ale může být součást jejich hudební cesty, a pokud to ustojí a zamakají, mají vyhráno. Sám jsem ale dneska rád, že jsem toho byl ušetřený.

Česko se na začátku května účastní mezinárodní soutěže Eurovize v Izraeli. Tohle by pro vás nebyla zajímavá příležitost, jak si udělat větší jméno u zahraničního publika?

Jednou jsem tam už byl nominovaný, ale moje písnička se tam vůbec nehodila. V téhle soutěži jde totiž hodně o show. Poslední dva roky mě z České televize oslovili, abych do Eurovize nějakou další věc vybral, ale nějak jsem to necítil. Asi si ty fanoušky hodlám získat spíš jinak. Kapele Lake Malawi, která letos Česko reprezentuje, každopádně držím palce a myslím, že má velký potenciál uspět.

Podívejte se také na rozhovor se zpěvákem Mikolasem Josefem, který Česko na Eurovizi reprezentoval loni:

Umělcům z Východu hudební svět nevěří, sázím na autentičnost, český Bieber nejsem, říká zpěvák, který skončil šestý v Eurovision Song Contest 2018 | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy