Tereza Ramba: Moje veganství v době těhotenství padlo. Ani Greta není dokonalý ekolog

Tomáš Maca Tomáš Maca
21. 5. 2020 6:00
Ještě než vláda uzavřela hranice, vydala herečka Tereza Ramba knihu DobroDruhům. Ve své autorské prvotině vylíčila postřehy z cest po různých koutech světa, jako by tušila, že si Češi rádi přečtou o zemích, kam se nepodívají. Se svým manželem Matyášem se pak rozhodla lidem karanténu zpříjemnit ještě podcastem Do duší. O cestopisu, podcastu i herecké psychohygieně mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Herec si musí vytvořit rituály, které ohraničují jeho osobnost a jeho postavu. Dávala jsem si na to pozor hlavně v těhotenství. Nechtěla jsem to malé semínko zatěžovat cizími emocemi," říká Ramba.
"Herec si musí vytvořit rituály, které ohraničují jeho osobnost a jeho postavu. Dávala jsem si na to pozor hlavně v těhotenství. Nechtěla jsem to malé semínko zatěžovat cizími emocemi," říká Ramba. | Foto: Pavlína Saudková

Než přišla karanténa, měla jste se vrátit na divadelní prkna s hrou Amerikánka. Místo toho se nakonec uskutečnilo několik charitativních představení na podporu spolku Medici na ulici streamovaných on-line. Díky tomu jste s Amerikánkou vystoupila například v kleci pro hyeny ve královédvorské zoo nebo v pískovně. Jak se vám na takových místech hrálo?

Bylo to úžasné. Amerikánka pro mě už dávno přesáhla hranice běžného divadla. Je to takový katalyzátor emocí nás všech, co se na ní podílíme, a troufám si říct, že to tak funguje i pro diváky. Největší zážitek pro mě zatím bylo hrát v lomu. Okolní magická příroda a stmívání, bylo to opravdu silné. A pak taky představení Vzduchem, které režíroval můj manžel Matyáš Ramba pro novocirkusovou skupinu Losers a které Viktor Tauš přenesl na střechu Radosti. To byl neuvěřitelný zážitek, přestože jsem Vzduchem viděla snad stokrát. Zatím jsem nevynechala jedinou reprízu, pokud jsem zrovna nerodila.

V rozhovoru pro iDnes.cz jste řekla, že se herec musí naučit do rolí vstupovat a zase z nich vystupovat. Není to v případě Amerikánky, se kterou trávíte už skoro dva roky a která je navíc založená na skutečném příběhu dívky, co skončila v pasťáku a později žila na ulici, náročnější?

Je, ale jak říkám, Amerikánku už nepovažuju za divadlo, spíš za takový rituál. Mám pocit, že z člověka při jejím hraní odchází to špatné a smutné a že Amerikánka posiluje mě i diváky. Někdy to na jevišti přímo cítím. A navíc jsme s panem doktorem Čechem, což je můj psychosomatický lékař, zapracovali na tom, abych se vstupováním do postav a vystupováním z nich neměla problém. Psychohygiena je pro herce a umělce celkově velmi důležitá.

Na co by si tedy měl herec dát pozor, aby svou rolí nežil víc, než je zdrávo?

Myslím, že nejdůležitější je vytvořit si rituály, které ohraničují vás jako osobnost a vaši postavu. Taky je ale potřeba, aby se měl člověk kam vracet. Musím vědět, kdo jsem, a umět si to ustát za každých okolností. Já jsem si na to dávala velký pozor hlavně v těhotenství. Nechtěla jsem to malé semínko zatěžovat nějakými cizími emocemi a myslím, že se mi to díky panu doktorovi podařilo. Konečně jsem v herectví získala vytoužený nadhled.

Aktuálně také zkoušíte na hlavní roli v divadelním představení o sběratelce umění Medě Mládkové, které se bude hrát v létě na nádvoří Musea Kampa.

Ano a je to úplně jiná zkušenost než s Amerikánkou, která jde přímo do hloubky a nemáme při ní v podstatě nic. Pracujeme s minimalistickou scénou, kostýmy i rekvizitami. Nemáme skoro žádnou hudbu, Petr Ostrouchov je sám v sobě vedle nás, nic nám nepomůže, musíme jít přímo a někdy je to velice těžké udržet. Představení Meda je naproti tomu hravá a láskyplná věc se spoustou kostýmů, hereckých partnerů, hudby, zpěvu a stepu. Je to takový radostný portrét o silné ženě a právě tuhle rozmanitost na své práci miluju.

Vedle hereckých aktivit jste v době pandemie začala nahrávat podcast Do duší, ve kterém vedete společně se svým manželem Matyášem a dalšími hosty uvolněné rozhovory a popíjíte u toho čaj s medem a s citronem. Z prvních dílů se přitom zdá, že váš muž do mikrofonu moc rád nemluví. Máte nějaké triky, jak ho rozpovídat?

Všechny moje triky selhaly. Když se mu nechce, nedostanete z něj nic, ale cítím, že ho to baví. Mým největším trikem je tím pádem vymyslet téma, které ho zaujme. A tak to máme i v manželském životě.

Vy v podcastu naopak působíte dost komunikativně. Jak těžké je tedy pro upovídaného člověka fungovat v partnerském vztahu s člověkem, který je spíš plachý a málomluvný? Doplňujete se, nebo na sebe vaše rozdílné povahy občas narážejí?

Nevím, jestli je pro lidi, kteří jsou tak ukecaní jako já, obtížné být ve vztahu s introvertem. Pro mě ale fungovat ve vztahu s Matyášem není těžké vůbec. Je to sen a myslím to bez jakéhokoli patosu nebo růžových brýlí. Občas se prostě potkají lidi, kteří jsou jako puzzle, a nám se to podařilo. Máme svoje problémy a určitě každý i svoje chyby, ale prostě se milujeme, takže se postupně společně učíme, jak toho druhého v tomhle životě udělat co nejšťastnějším. Občas je to dřina, ale přála bych každému, aby si našel někoho, do koho zapadne. Život je pak krásný a nic víc stejně nepotřebujete.

"Když se Matyášovi nechce, nedostanete z něj nic. Mým největším trikem je tím pádem vymyslet téma, které ho zaujme," popisuje Tereza Ramba nahrávání podcastu.
"Když se Matyášovi nechce, nedostanete z něj nic. Mým největším trikem je tím pádem vymyslet téma, které ho zaujme," popisuje Tereza Ramba nahrávání podcastu. | Foto: Vítězslav Ramba

V únoru vám vyšla vaše první knížka DobroDruhům, kde svému manželovi hned v úvodu děkujete, že vám dodal odvahu veřejně psát a sdílet se světem vlastní zážitky a myšlenky. Měla jste tedy z psaní podobný strach, jako má Matyáš z promlouvání k posluchačům?

Ano, bála jsem se úplně všeho. Měla jsem strach, že se kniha nebude nikomu líbit nebo že jsem herečka a měla bych jenom hrát. Matyáš mě měsíce přesvědčoval, že takovou knihu chce číst, a dokonce mi napsal na lednici obrovský nápis "piš" i s takovou motivační tabulkou. Myslím, že tohle nám jde, motivovat se vzájemně. A díky téhle láskyplné podpoře najednou oba děláme věci, o kterých jsme dřív snad jen snili.

Kniha DobroDruhům je náš první společný projekt. Já jsem knížku napsala a Matyáš se pak postaral o všechno ostatní. To, jak ta kniha vypadá, je jeho práce a já jsem moc vděčná, že jsem mu to svěřila, protože myslím, že vizuál knihy je důkazem toho, že nedopustil žádné kompromisy. Tvořit spolu nás neskutečně baví, protože jsme vlastně v práci, ale taky spolu.

Kniha je postavená na zápiscích z vašich cest po světě. Co bývá nejčastějším impulzem, proč se na ně vydáváte? 

Miluju, když se můžu něčemu divit. Miluju domorodce a jejich zvyky. Miluju rozdílnosti mezi lidmi a jejich kulturami. A hlavně miluju přírodu, hluboké lesy, neskutečné hory, oceány, zvířata. Všechno chci poznat.

Když popisujete zážitek z jedné restaurace ve Vietnamu, píšete, že vám přijde pokrytecké, když lidé, kteří jí vepřové maso, ohrnují nos nad tím, že někdo jiný jí psy. Byla jste takhle tolerantní vždycky, nebo jste k tomu dospěla právě až díky dalším a dalším cestovatelským zkušenostem?

Myslím, že poznávání různých zemí a kultur rozbořilo moje černobílé vidění světa. Cestování totiž z mojí zkušenosti opravdu vede k větší toleranci a hlavně smazává rozdíly mezi námi a lidmi jinde. Taky jsem díky němu pochopila, jak krásně si v Čechách žijeme.

Vybavíte si přesto nějaké jídlo, které vás na cestách opravdu vyvedlo z míry a nedokázala jste ho ani ochutnat? Nebo nějakou zvyklost, která vás naprosto zaskočila a postavila jste se k ní odmítavě?

Co se týče jídla, tak ta kachna ve Vietnamu, která se připravuje nafukováním zaživa, mi fakt přijde jako zrůdnost. A ze zvyklostí mi zase vadí třeba přidávání kotoučů na krk u žirafích žen v Thajsku. První kroužky tam holčičky dostávají už jako batolátka. Bylo by toho hodně, ale naučila jsem se vůbec nesoudit, spíš pozorovat a snažit se pochopit.

V Laosu jste si, abyste neurazila, dala syrové mleté maso, které se celý den vyhřívalo na sluníčku, a pak jste z toho měla střevní problémy. Byli hostitelé tak přesvědčiví, nebo máte měkké srdce a nerada říkáte ne?

Haha, obávám se, že to byla kombinace obojího, ale když si čtenář kapitolu o Laosu přečte, tak pochopí, že jsem odmítnout prostě nemohla.

Vzpomenete si na nějaké momenty na cestách, kdy jste se o sebe opravdu hodně bála, kdy jste si říkala, že jste nějaké riziko podcenila?

Třeba právě po tomhle "masíčku" jsem se hodně obávala, že skončím už navždy v hlubokých horách na podlaze své chýše. Domorodci by mě tam při jejich rychlosti našli tak za měsíc, signál tam nebyl. V Laponsku jsem se zase bála, že mi zmrzne noha, a v Santiagu, že už se mi nespraví zlomené srdce. To bylo pořád něco.

Když už zmiňujete pěší pouť do španělského Santiaga de Compostela, tak na tu mnoho lidí vyráží s vidinou, že dojdou k duchovnímu osvícení. Taky berete cestování jako způsob, jak dosáhnout nějakého nevšedního duševního stavu?

Od nějakých 15 let medituju. Meditací myslím hluboké soustředění se, ne nějaké čarodějnické stavy, abych to upřesnila. Poutě většinou hluboké soustředění se podporují. Nemáte totiž jiné starosti než být sám se sebou a ujít každý den daný kus cesty. Když jsem se do Santiaga vypravila, nebylo mým cílem dosáhnout osvícení, ale potřebovala jsem si srovnat myšlenky, což se mi podařilo. A jestli myslíte nevšedním duševním stavem lehkost mysli, tak to se mi většinou daří právě prostřednictvím meditace.

Tereza Ramba (30)
Autor fotografie: Vítězslav Ramba

Tereza Ramba (30)

  • Od tří let tancovala v dětském folklorním souboru Valášek, v devíti letech se poprvé postavila před kameru ve videoklipu k písni Medvídek od kapely Lucie a o něco později začala studovat Pražskou konzervatoř.
  • Do filmového světa pronikla v 16 letech, když dostala roli v teenagerské komedii Rafťáci. Následně si zahrála si v dramatech Venkovský učitel a Po strništi bos nebo v komediích Bobule a Chata na prodej.
  • Známá je také z televizních kriminálek z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice. V zahraničí ji zase obsadili do italského seriálu Borgia a do amerického seriálu The Missing. Na divadelních prknech zazářila v dramatu Amerikánka a nyní se připravuje na hru Meda.
  • Loni ztvárnila hlavní roli v konverzačním snímku Vlastníci, která ji pak vynesla i cenu Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon. Zároveň se v minulém roce vdala za akrobata Matyáše Rambu, s nímž se jí na podzim narodilo miminko.

Říkáte o sobě, že jste zastánkyně přírodního léčitelství, odmítáte očkování. Nepřišel ale na cestách přece jenom někdy moment, kdy vám západní medicína chyběla?

Já preferuju homeopatika… V kombinaci s antibiotiky. (smích) Nejsem naočkovaná, ale třeba v horách v Peru jsme s manželem s sebou měli kyslík i adrenalinové injekce, což dokazuje, že se v nouzi nebráním ničemu.

Z vašeho vyprávění na mě působíte jako člověk, který se do každé výzvy vrhá po hlavě. Kdy jste v sobě tuhle dobrodružnou povahu a vášeň zkoušet nové věci poprvé objevila?

Myslím, že to začalo v dětském souboru Valášek. Rodiče udělali psí kusy, abychom mohly se sestrou s Valáškem cestovat. Takže jsem v raném dětství navštívila Čínu, Mexiko a třeba i Ameriku. Pamatuju si, jak stojím ve valašském kroji na mayských pyramidách. Právě tam někde jsem se poprvé začala divit a pak už jsem nemohla s divením se přestat.

Na většině cest, které v knize líčíte, vás někdo doprovází. Co musí člověk splňovat, aby byl pro vás ideální cestovatelský parťák?

Ráda cestuju s lidmi, kteří dokážou zachovat chladnou hlavu, jen tak z něčeho se "nepoprdí" a mají velký smysl pro humor. To je asi to nejdůležitější. Taky jsem dřív ráda cestovala sama, ale předpokládám, že s tím je teď na pár desítek let konec.

Když se vracíte ze zemí mimo západní civilizaci, pociťujete úlevu, že zase můžete žít v blahobytu?

Rozhodně. Na cestách mám většinou dvě trička. Těšívám se na kávu, pračku, pečení i na manžela. Pak jsem doma a zase se těším ven. Je to takové kolo slasti.

Když se teď postupně uvolňují bezpečnostní opatření zavedená kvůli pandemii koronaviru, plánujete už nějakou další cestu, nebo budete muset kvůli miminku svou dobrodružnou povahu trochu zklidnit?

Měla jsem pořízenou zimní výbavičku a plánovala jsem Slunce (jméno, kterým Tereza Ramba mluví o svém dítěti, pozn. red.) vzít v zimě na fjordy, ale první měsíc po porodu jsem nebyla schopná sama dojít ani do obchodu. Jsem tedy šťastná, že jsem ještě se Sluncem v bříšku stihla znovu projít některé ze zemí, které jsem za poslední léta procestovala, a teď je čas se trochu zklidnit. Moc bych ho ale chtěla vzít někam k moři nebo aspoň k rybníku.

Při čtení vaší knihy jsem si taky všiml, že se na jednu stranu dost zajímáte o ochranu životního prostředí, ale zároveň přiznáváte, že občas v Berlíně propadnete nakupovací mánii a v Americe se zase ráda nacpete hranolkami s čedarem. Jak často v sobě řešíte dilema, jestli se kvůli ekologii uskrovnit, nebo si plnými doušky užívat své "guilty pleasures"?

Pořád. Celý můj život se skládá z protikladů a hranice mám posunuté hodně daleko. Snažím se s tím co nejvíc pracovat a najít nějakou rovnováhu, asi jako každý. Ani Greta koneckonců není dokonalý ekolog. Podle mě ovšem není důležité být dokonalý, ale autentický. A to ve všem.

Když píšete o Los Angeles, čtenář si společně s vámi užívá všechno to nezdravé jídlo i lenošení v honosných lázních. Pak ovšem na konci kapitoly přiznáváte, že jste si díky pobytu v L. A. uvědomila, že Evropa je nejlepší místo na světě. Jak jste k tomuhle závěru po všem tom luxusu došla?

Jsem holka z obyčejné rodiny a v luxusu se cítím strašně dobře, ale vždycky jenom na chvíli. Miluju Evropu a Česko. Miluju Prahu. Ať už se vracím odkudkoli, vždycky cítím úlevu, jakmile překročím hranice domova. A Amerika je opravdu šílená země. Showbyznys tam nabývá ještě zrůdnějších obrysů než u nás. Herečky se snaží mládnout, herci jsou ještě víc rozpolcení než u nás a hlavně ta rivalita. Do toho jejich současný prezident, já nevím… Ameriku miluju, když mě vyzvedne auto na letišti, 14 dní tam točím a u toho jím ty hranolky s tekutým čedarem. Žít bych tam ale nemohla.

Jak to teď máte s veganstvím a s neřestmi typu používání plastových brček, ze kterých si v knize děláte legraci?

Poslední veganství padlo asi ve třetím měsíci těhotenství. Dostala jsem obrovskou chuť na steak od mámy. Byl výborný a nebyl poslední. Myslím, že není důvod být radikální vegan, ani "brčkař", ale že úplně stačí pohlídat si třeba to, jaké maso jíte a jak často.

 

Právě se děje

Další zprávy