reklama
 
 

Točit plakát je nuda, říkají tvůrci Českého žurnálu

9. 4. 2013 9:10
Rozhovor s dokumentaristy Vítem Klusákem a Filipem Remundou

Rozhovor - Uhnat na rozhovor Víta Klusáka s Filipem Remundou nebylo vůbec snadné. Celý měsíc v televizi běží jejich dokumentární cyklus Český žurnál a oba tvůrci prakticky nevycházeli ze střižny, v níž dokončovali část Spřízněni přímou volbou, která je věnovaná právě proběhnuvší volbě hlavy státu. Nakonec jsme se dohodli na neobvyklé formě rozhovoru po e-mailu, kdy každý z dokumentaristů odpoví na střídačku na polovinu mých otázek.

Český žurnál představuje dosti unikátní projekt z hlediska samotné České televize. Ta totiž schválila cyklus bez námětu či scénáře, pouhý koncept, že filmaři zaznamenají pět podstatných událostí roku 2012. A už filmy Život a smrt v Tanvaldu - pojednávající o nevyjasněné smrti romského mladíka Ladislava Tatára a o soužití „černých" s „bílými" na severu Čech -, či Svoboda pro Smetanu o „tykadlovém řidiči" Romanu Smetanovi rozpoutaly poměrně bouřlivé debaty. Nejen díky ožehavým tématům, ale i vzhledem k neobvyklému zpracování. Ten druhý byl zatím uveden pouze na festivalech a bude zajímavé sledovat, jaké reakce vyvolá, až bude v neděli 14. dubna odvysílán v televizi, kde bude představen přeci jen poněkud odlišnému publiku, které často od televize čeká především zpravodajství a informace.

Klusák s Remundou se totiž nebojí jít do věcí naplno, přiznat svou náklonnost k některé straně, otevřeně ukázat, že jde o subjektivní autorský pohled na věc, nikoli o objektivní televizní dokumentaristiku. Na takové dokumenty je v České televizi rozhodně příjemný pohled. Je fajn vidět dokumenty, které nechtějí jen informovat, ale nutí diváky uvažovat. A kromě toho jsou i zábavné.

7. dubna běžel prezidentský díl Spřízněni přímou volbou, v němž se Klusák s Remundou snaží nahlédnout do zákulisí voleb. Právě schopnost dostat se „do zákulisí", dostat se lidem pod kůži neúnavným tázáním patří k jejich základní metodě. Když se mi na poslední chvíli dostala do rukou hotová verze snímku, která dorazila rovnou ze střižny, nedalo mi to a musel jsem se Víta Klusáka alespoň na pár věcí doptat telefonicky.

Zajímalo mě, jestli tentokrát nějak narazili se svým „ofenzivním" přístupem k tvorbě, který do značné míry stojí na tom, že se lidé „odkopou" a řeknou, co si skutečně myslí, když tentokrát nejsou aktéry „běžní" lidé, ale politici školení k tomu, aby nikdy nevypadávali ze své role.

„Při sledování konkurenčního dokumentu Hledá se prezident jsme si uvědomili, že to vlastně vůbec není snímek ze zákulisí, protože ti lidé se chovají i v zákulisí stejně jako před kamerami," říká Klusák a popisuje, že se snažili alespoň zachytit tyto mocenské hry. Například scéna, kdy jim Miloš Zeman říká „Pánové, už vypadněte!", podle něj vypovídá spíše o lidech v okolí, kteří věci organizují a řídí. Samotný Zeman by jim prý na otázku klidně odpověděl. Tato scéna je podle Klusáka i odkazem na slavný dokument Karla Vachka Spřízněni volbou, jehož název nový film parafrázuje.

Jiná scéna, v níž se dokumentaristé - shodou náhod, kdy si je spletou s jiným štábem - dostávají jedinkrát na blízko Zemanovi, o té nemožnosti vykolejit vrcholové politiky z jejich role vypovídá naprosto přesně. Osobní přístup tu není možný.

Klusák dodává, že právě film Hledá se prezident potvrdil jejich obavu, že natočit mozaiku všech kandidátů by vedlo jen k povrchní skládačce, takže se raději zaměřili na duo hlavních aktérů, mimo jiné i proto, že se jim tak silně podařilo polarizovat českou společnost.

Aktuálně.cz: Jak těžké bylo prosadit cyklus Český žurnál? Nabídnout televizi projekt bez námětu, pouhou koncepci pěti snímků o důležitých tématech nadcházejícího roku?

Vít Klusák: Zvnějšku televize to vypadalo složitě - námět Žurnálu koloval po televizi takřka tři roky a vždycky to chvíli vypadalo, že by se možná mohlo začít točit, ale pak to pokaždé usnulo. Vybavuji si, jak jsme s Filipem stále dokola aktualizovali témata předešlého roku, na kterých jsme ale jen ilustrovali, čemu by se Žurnál věnoval, kdyby se už tehdy točilo. Byla tam třeba blokáda kácení na Šumavě, nebo příběh aktivisty Jiřího Simona, který se demonstrativně oběsil nad bránou nově otevřeného supermarketu v Jihlavě. Žurnál se vrátil do hry až s novým vedením ČT zkraje roku 2012. Zpočátku jsem byl skeptický, protože s ředitelem Dvořákem byly zavedeny prezentace s powerpointem, do kterého musí autor překlopit námět a producentskou rozvahu. Lekají mě tyhle šablonovité manažerské postupy, ale v praxi to proběhlo úplně střízlivě a rozumně, zaskočilo mě, že ředitel celé instituce ten projekt zná, ptá se zasvěceně na detaily a jeví docela uvěřitelný zájem o tu věc. To bylo do té doby nepředstavitelné, s panem Janečkem jsem v životě nepromluvil ani slovo.

A.cz: A jaké to pak neslo vnitřní tlaky na vás jakožto tvůrce? Jednak z hlediska toho, že jde nejspíš i pro vás o neobvyklý způsob práce (operujete tu v menším časovém úseku, vaše koncepce vás vlastně nutí nebýt tak konceptuální, být více pozorovateli) a taky kvůli vědomí, že veřejnoprávní dokumentaristika má obvykle trochu jiná pravidla než autorský dokument.

Filip Remunda: Nedovedu si představit, že bychom natáčeli neautorské filmy, že by nám nějaký editor vybíral postavy, radil nám, v jakých je máme natáčet situacích, anebo dokonce doporučoval vyznění filmu. S ničím podobným jsem se v České televizi nesetkal. Zajímavé je, že když jsme domlouvali výrobu Českého míru, majitel jednoho soukromého studia po nás chtěl, aby film stranil Američanům a byl proti Rusákům, že prý je to jasné. Bylo těžké vysvětlit, že se nepohybujeme v těchto studenoválečnických kategoriích a že náš film je o něčem jiném, než o virtuálním sporu Bushe s Putinem o českou duši.  Pro mě to byl jasný nonsens, a kdybych se s něčím podobným setkal v televizi, bojoval bych s tím jako s nebezpečným precedentem.  Jediné, čím jsme v televizi omezeni, je délka filmu, televizní hodina má 52 minut.

A.cz: Řekl bych, že v Českém žurnálu hraje větší roli časosběr a menší roli koncept, což je nejspíš přirozeně dané okolnostmi vzniku celého projektu. Vnímali jste při natáčení tuto tvorbu jinak než předchozí díla, případně vnímáte výsledný tvar v něčem odlišně?

Klusák: Nechci se vykrucovat, ale dělá mi problém posuzovat ty filmy jako hotový tvar, mnohem snáz se mi mluví o procesu vzniku. Je třeba si uvědomit, že i my sami s Filipem jsme diváky vlastních filmů. Bude to možná znít praštěně, ale když se přemůžu a třeba v rámci nějakého festivalu i dnes vidím kus Českého snu, nebo třeba Vše pro dobro světa a Nošovic, tak pokaždé objevuju nové momenty, vazby, významy. Buď jsem na ně už zapomněl, nebo se tím potvrzuje ta nepřekvapivá teorie, že divák je spoluautor, který si film dodělá v hlavě. Ale pokusím se: osobně se domnívám, že každý náš film je trochu jiný, protože mnohem víc improvizujeme, než se třeba z té výsledné stavby filmu může zdát.

Stylotvorně film češeme a dáváme mu tvar až ve střižně. Na place, v realitě se raději nenecháme žádným přísnějším konceptem omezovat, aby nám to nesvazovalo ruce. Takže se občas děje, že si vedle pozorovatelsky zaznamenaných živých situací odnášíme do střižny i stylizované výjevy, kdy třeba naši postavu požádáme, aby nám pomohla vytvořit živý obraz, který ji charakterizuje. Ono to dost souvisí i s tím, že dokumentarista stojí uprostřed toho příběhu a netuší, co ho čeká. Takže většinou taky nemůže tušit, kterými prostředky „to netušené" nejlépe převyprávět. Přiznávám, že právě tohle mě na dokumentu nejvíc stresuje i přitahuje.

A.cz: Helena Třeštíková v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz hovořila o dělení na aktivistický a pozorovatelský dokument. Jak vy sami vnímáte takovéto dělení? A dokázali byste se zařadit na některý pól?

Remunda: Jsem rád, že se Helena přišla na Český žurnál podívat do kina a že se jí líbí. Řekla nám, že Smetanu začala po filmu respektovat a vnímá ho jinak, než jak ho znala z médií. Proměna jejího postoje mě těší a spatřuji v ní i smysl našich filmů. Myslím ale, že se mýlí, když zařazuje Karla Vachka mezi aktivistické filmaře. Vřele doporučuji Vachkovu knihu Teorie hmoty, pochopíte z ní možná i to, v čem na sebe přístupy Karla Vachka a Heleny Třeštíkové mohou narážet. Nebudu se pokoušet vykládat Vachka na třech řádcích, ale dovolte krátkou citaci: „Osud a tvorba jsou dvě soustavy, které se propojují. Kdyby nebylo tvorby, znali bychom budoucnost". Vachka pro sebe vnímám především jako umělce a surrealistu. Nikomu to nevnucuji a pan profesor by to jistě vnímal jako zjednodušující floskuli. Je nesmysl rozdělovat filmy na tzv. aktivistické a pozorovatelské. Inspirativní je pro mě autorský dokument, v němž se autor snaží promlouvat originálním jazykem a pokouší se vytvářet nevídané obrazy. Sympaticky aktivizujícím filmem je pro mě třeba Marečkův Automat.

A.cz: Jinak řečeno vnímáte se jako aktivističtí filmaři? Protože pro mě možná největší hodnota vašich filmů spočívá právě v pozorování určitých jevů české společnosti.

Klusák: Kolega Martin Mareček má na tohle odpověď, kterou si rád půjčuju - snažím se být spíš aktivní, než aktivistický. Aktivismus si možná zjednodušeně spojuju s chrchlajícím megafonem, zmuchlanými hand-bannery, jak se dnes mezi mladými aktivisty říká transparentům, a hysterií, která většinou blokuje možnosti dialogu. Jak s Filipem pořád zdůrazňujeme: ze všech sil se bráníme filmem ilustrovat tezi. Že bychom si vytyčili, co chceme říct, co chceme světu vzkázat a o čem příjemce toho sdělení přesvědčit a pak jen hledali adekvátní prostředky k tomu to takhle seskládat. A ten motiv to takhle nedělat možná ani netkví v nějakém svatém přesvědčení, že by se to tak dělat nemělo, ale především by nás to nudilo - uzamknout tu strukturu a točit plakát. Jestli takhle metoda - řekněme polemického pozorování - vede i k vhledu do společenských jevů, jak naznačujete, jsem jenom rád.

A.cz: Jak jste se rozhodovali o událostech ke zpracování? Sledovali jste větší množství témat, která pak padla pod stůl? Jaká byla kritéria pro zvažování, co je onou esenciální událostí, co nějak vystihuje daný rok?

Remunda: Zkraje roku nás asi jako každého zaujala "Maorská princezna" a "Kolibřík" nakupující po telefonu lyžáky. Doslechli jsme se, že prý se Bém nechal slyšet, že až dosbírá dvě miliardy, tak skončí s politikou. Pak Bradáčová zabásla Ratha. Krabice od vína, noviny psaly o rochnění se v penězích. Kukláči vozili svázaného poslance do Parlamentu. Paparazziové byli v akci. Bolestínské zprávy z temné cely, sprcha jednou týdně, psychické týrání vězňů... Ano, chtěli jsme točit o korupci v nejvyšších patrech české společnosti, debatovali jsme o tom s dramaturgy i mezi sebou. Nakonec jsme zjistili, že by to mohla být skvělá gogolovsko-čechovovská divadelní hra, ale film by se asi celý odehrával za zavřenými dveřmi. To jest, pro Český žurnál potřebujeme téma, které se, alespoň z části, odehrává ve veřejném prostoru a je možné je zachytit kamerou v živé situaci.

A.cz: Narazili jste při natáčení i na nějaké dříve nepoznané limity? Ve snímku Život a smrt v Tanvaldu se vyskytuje několikaminutová scéna vaší hádky, kdy zvažujete, zda vaše jednání už není přes čáru. Podobně upřímně emotivní je i situace, kdy začnete na ulici zpovídat Romku, ze které se vyklube vdova po zabitém Ladislavu Tatárovi.

Klusák: Smrt je limit, a když o ní točíte, narážíte do zdi neustále. Vůbec se nám do toho nechtělo, báli jsme se, aby to nedopadlo jako patlání v cizím neštěstí. Myslím, že nám pomohlo, že Tatárovi byli otevření, nehráli žádné hry - nevolali po pomstě, nesváděli svoje neštěstí na rasismus. Pan Tatár jen zdůrazňoval, že nevěří, že by jeho syn někoho záludně napadl zezadu. Ale právě tady jsme naráželi na limity žánru - věděli jsme, že ten film nemůže suplovat vyšetřování, že si nemůžeme hrát na Sherlocky. Přesto jsme se nakonec rozhodli na konec filmu to překvapivé svědectví neodpovídající oficiální verzi zařadit a především tak ukázat, že pan Tatár pokračuje v hledání pravdy.

A.cz: Ptám se i proto, že vaše tvorba doteď stála hodně na vytváření konceptů a situací, které jste pak pozorovali, ale na počátku stála velká míra inscenace, v rámci níž už vznikaly nějak autentické situace. V Tanvaldu ubylo situačnosti a přibylo samotného pozorování. Dá se říci, že tato situace, v níž se stejnou měrou jako na nějaký celospolečenský fenomén, zaměřujete i na jeden konkrétní tragický osud, nějak proměnil i váš pohled na nějaké vnitřní hranice, či na váš osobní přístup k dokumentaristice?

Remunda: To, co popisujete, se asi odehrává s každým filmem znovu. A pokud nechcete začít pracovat podle vyzkoušené šablony, musíte pro každý film hledat originální způsob vyprávění. V Tanvaldu jsme natáčeli s rodinou, v níž se stala tragédie. Smysl jsme spatřovali v tom, že to, co jí předcházelo, a to, co po ní následovalo, mělo společenský přesah. Myslím, že na neštěstí druhých by dokumentarista svůj film stavět neměl. Ale pokud se stane tragédie a sousedi jsou ochotni do kamery říkat, "že je škoda, že střelec nezastřelil i toho druhýho Cigána", je potřeba to začít filmovat. No, a pokud se v průběhu natáčení dozvídáte, že spis je plný nesrovnalostí a odborní konzultanti, kteří se situací Romů v České republice zabývají, vás upozorňují na to, že Tanvald není zdaleka ojedinělý případ, v němž by vyšetřovatelé postupovali tendenčně, jste si postupně víc a víc jisti, že má smysl se tématem zabývat.

A.cz: Měl by být autorský dokumentarista svázán jinou pracovní etikou než třeba reportér?

Klusák: Nad reportérem bdí editor a nad ním šéfredaktor a pak je ředitel a tomu už volají poslanci. Nám se daří stát o krok dál od těchhle hierarchií. To znamená jistou míru svobody, která se pojí s těžko popiratelnou zodpovědností. Občas si říkám, že si musíme dát bacha, aby si nás Česká televize nepěstovala jako takové dokumentární ,enfants terribles' a nedokládala Žurnálem, jaký je odvážný a nepředpojatý producent a my přitom v rámci těch přirozených a často i nezáměrných tlaků instituce najednou nevyměkli a nezačali točit dokumentární limonády. Tohle si člověk musí hlídat neustále. Jinak pochopitelně často řešíme, jak do něčeho říznout, šťouchnout, ironicky to demaskovat, ale přitom zbytečně neubližovat. Spousta lidí si ještě dnes myslí, že u kulisy Českého snu klopýtali na smrt zmožení senioři, kterým jsme se s kamerou smáli do obličeje. To je pochopitelně nesmysl. A ty dvě dámy, co dorazily o francouzských berlích, jsme pochopitelně nechali zavést domů. Stejně tak nepřijímám, že právě Český sen je film „o blbejch a chamtivejch lidech". Pro mě je to o tom, jak udělat, abychom všichni zblbli.

A.cz: Jakou roli plní podle vás v dokumentaristice humor? Vaše filmy se bez něj v podstatě neobjedou, a je to nepochybně součást určité soudržné poetiky, mohu-li to tak nazvat, ale vnímáte jeho roli i jinak než jen v takovýchto estetických mantinelech?

Remunda: Neznám nic únavnějšího, než komentované prohlídky hradů a zámků. Zkuste vyprávět příběh a zahltit posluchače fakty, jak to často dělají průvodci. Nezapomenu na jednu návštěvu Treťjakovské galerie v Moskvě, kde učitelka drtila do žáků na milimetr přesné rozměry ikon. Se zájmem jsem pozoroval žáky, kteří s jejím hřmotným učitelským hlasem jistě strávili už stovky hodin, kterak se nudí. Já se v duchu smál, bylo to strašné až krása. Věčná Moudrost Nejsvětější Trojice, 24 x 30 cm! Kdybych měl točit o Treťjakovce, asi bych takové průvodkyně uměním nedokázal vynechat. Smích mě uvádí do zvláštního stavu vytržení, odstupu, zmírňuje účinky patosu a tragédie. Když se směju, začínám obvykle i uvažovat. Smích je prostě zdravý.

A.cz: Český žurnál bude vzhledem k médiu konfrontován s úplně jiným typem dokumentaristiky, než je pro vaše snímky běžné. Místo festivalové autorské tvorby, půjde de facto bok po boku s reportážemi a zpravodajskými relacemi. Myslíte, že může divákům neuvyklým na tvůrčí výpovědi nabídnout komplexnější pohled než zdánlivě objektivní kusé zpravodajství, které však zároveň předkládá jasně zpracovatelný názor? Neobáváte se, že můžou vaše filmy utvrzovat stereotypy?

Klusák:  Věřím, že ne. Protože jsou přiznaně jiné, ta autorská intervence je natolik zjevná, že ji nemusíte nijak složitě luštit. Podle smršti reakcí na první díl Život a smrt v Tanvaldu usuzuju, že pro nemalý počet diváků to ten efekt studené sprchy má. Najednou autoři nectí pravidla vyváženosti, komentují děj, sami se před kamerou pohádají. Nepředstírají, že jsou nad věcí, že jenom přijeli sesumírovat argumenty a postoje všech zúčastněných, vyprávějí svůj vlastní výklad toho příběhu. U dílu o Romanovi Smetanovi to bude ještě divočejší, protože tu kauzu sledovali takřka všichni a pro mnohé je Smetana nablblým exhibicionistou. Tihle diváci se budou zuby nehty bránit filmu, který Romana ukazuje jako skromného a moudrého člověka, ale kdo bude jen trochu otevřený, uvidí jiného Smetanu, než jak ho představovala rychlá média. Prostě si myslím, že tenhle potenciál naopak stereotyp bourat tam je.

autor: Tomáš Stejskal | 9. 4. 2013 9:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama