reklama
 
 

Seriál Celnice na ČT patří. Jen zatím hledá tvář

23. 4. 2013 18:52
Banášová a Prokop se ptají, kam se Češi a Slováci za dvacet let posunuli

Recenze - Předminulou neděli Česká televize odstartovala nový třináctidílný cyklus Celnice, který nezastírá značné ambice. Je to netradiční žánrový hybrid, který spojuje dohromady pásmo dokumentů a talk show s moderátory Michalem Prokopem a Adélou Banášovou.

Filmy mají samozřejmě různou sílu a podobu následných diskusí ve studiu by také stálo za to určitě ještě trochu vyprofilovat. Celnice si po třech dílech, které jsem měl možnost vidět, stále ještě hledá svou tvář. Ale tenhle programový slot v neděli večer na Dvojce - před Celnicí v tomto čase běžely provokativní dokumenty Českého žurnálu - začíná být záchytným bodem ve víkendové nabídce plné recyklovaných estrád a filmů, které už nikdy neměly vylézt z archivu.

Hraví Češi, vážní Slováci

Nyní krátce k ambicím cyklu. Je to koprodukční projekt, který má dvacet let po rozdělení společného státu zmapovat, kam se Češi a Slováci jako dva samostatné národy posunuli a jaké máme mezi sebou vztahy. Každý díl má samostatné téma, ke kterému se vztahují jeden český a jeden slovenský dokumentární film o stopáži kolem dvaceti pěti minut a hosté posléze rozebírají nejen filmy, ale celé zvolené téma.

Navzdory docela zajímavému výběru účinkujících působí debaty zatím poměrně rozplizle. Dá se to přičíst na vrub příliš abstraktně, obecně nebo státotvorně zvoleným tématům (první díl se věnoval krizi autorit, druhá debata mapovala postoje dnešních dvacátníků a třetí pokračování, které teprve v televizi poběží, se snažilo zamýšlet nad našimi vztahy k menšinám).

Nejlépe zatím vyšla diskuse s aktivistou Matějem Hollanem, filmařkou a herečkou Terezou Nvotovou a podnikatelem Matejem Ftáčnikem, kde to mezi dvacátníky s rozličnými názory a postoji k životu příjemně jiskřilo. Ani tahle talk show ale nepřesáhla limity dané příliš širokým tématem a snahou moderátorů generalizovat něco, co při nejlepší snaze zobecnit nejde.

Ještě hlouběji se tenhle problém projevil v dílu o menšinách, kde pozvaní hosté (historik Jiří Rak, etnolog Yasar Abu Gosh a romský pedagog Ján Hero) těžko hledali společnou řeč a neulehčovali jim to ani Prokop s Banášovou, kteří si v závěru diskuse spíše už jen ujasňovali svoje vlastní názory na otázku začleňování menšin do společnosti.

Sehranost obou moderátorů má své rezervy, ale i to se může v dalších dílech usadit: osvěžením je zejména Adéla Banášová, která i témata svádící k intelektuálnímu tlachání odlehčuje spontánností a pohotovým humorem (ne, ani já si nedovedu a nechci představovat Romana Jocha v plavkách).

Mnoho lidí jí nemůže zapomenout angažmá v Superstar, ale Banášová je jednou z nejlepších moderátorek z českého a slovenského mediálního prostoru a její potenciál sahá daleko za rozhovory s celebritami v její bulvární talk show.

Naznačili jsme, že problémem Celnice je, že se příliš snaží generalizovat, a dostává se tak do pasti stereotypů a klišé. Přístupy českých a slovenských filmařů v prvních třech dílech jdou přitom paradoxně zobecnit nádherně, aniž by to mělo nějakou vypovídající hodnotu. Slovenské snímky jsou vážné a sociálně pojaté, jejich české protějšky jsou hravé a konceptuální.

Jan Látal okopíroval ve filmu Hradčany tak trochu svůj koncept ze školního filmu Paroubkové. V době kolem prezidentské volby konfrontuje obyvatele polabské vsi Hradčany se zarámovanými fotografiemi politických autorit od Masaryka až po Klause a v jejich reakci na ikonické portréty se zrcadlí náš vztah k mocným.

Jeho film vypovídá o našem vztahu k „těm nahoře" rozhodně více než publicisticko-politologická sonda Zuzany Piussi Krize slovenských elit, v nichž nad tématem nechá dost předvídatelně a neobjevně mudrovat celou slovenskou intelektuální a mediální… ehm, elitu.

Televize veřejné diskuse

V druhém díle zahájil debatu film Jana Papouška o třech mladých lidech ve věku dvaceti let - tápající adeptce herectví, vypitém nezaměstnaném mudrlantovi a skautském vedoucím. Film v detailech vypichuje zajímavé momenty, ale o generaci jako takové logicky nic moc obecného nevypovídá. Tereza Nvotová to pojala jinak a svůj generační pocit z politické kultury vtělila do scénáře svého satirického filmového příspěvku.

České novodobé dějiny pojala jako reality show moderovanou Petrem Novotným a Bárou Štěpánovou, v nichž se o trůn krále „zlaté elity" ucházejí dva Václavové, Miloš a Karel. Z archivních záběrů a za pomoci imitátora složila vtipnou koláž, připomínající v nejlepších chvílích Českou sodu blahé paměti.

Také téma našeho vztahu k menšinám pojal český tvůrce jako koncept. Pavel Abrahám se vydal do českých knajp, do moravského sklípku nebo mezi celebrity do hospody Pavla Urbana a natáčel vtipy o Romech, Židech, Slovácích nebo Somálcích. Vědecky je potom ve snímku rozebírají výše zmíněný Jiří Rak a folklorista Petr Janeček.

Opět funkční nápad, a méně vážný a doslovný než komplementární snímek slovenské režisérky Martiny Sakové, která natočila tradiční sociologicky laděný dokument o tenzích mezi bílou většinou a romskou menšinou na Slovensku. Do problematiky ovšem nepřináší formálně ani obsahově nic moc nového, tedy pokud člověka nešokují stupidní názory blonďaté národovkyně na sterilizaci romských žen.

Celnice není zatím dokonalý formát. Ale vnáší do programu České televize otázky, které by měly být součástí veřejné diskuse. Pouští ke slovu zajímavé hosty a v neposlední řadě dává šanci českým a slovenským dokumentaristům uplatnit svobodně svůj talent. Cyklus se průběžně natáčí a stříhá a lze si jen přát, aby byla po počátečním hledání díl od dílu lepší, tematicky sevřenější a myšlenkově provokativnější. Je to pořad, který na ČT rozhodně patří.

autor: Jan Gregor | 23. 4. 2013 18:52

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama