Rodina Hospodářských má pět dětí. Tři žijí v ústavní péči téměř od narození. Další dva synové, Honzík a Karlík, se před dvěma lety vrátili zpět do rodiny, ale ne na dlouho. Soud rozhodl, že kvůli nedostatečné péči je Karlovi a Lence Hospodářským znovu odejme.
Dokumentaristka Jana Počtová o nich natočila dokument s příhodným názvem V bludném kruhu. Snímek je součástí cyklu České televize Rodina je nejvíc a premiéru má v neděli 10. února.
Hospodářským se snaží pomáhat občanská poradna Jihočeská sociální a po tři měsíce za nimi do Rožmitálu na Šumavě dojíždí jejich klíčový sociální pracovník Ladislav Němeček. Jako první krok při stabilizaci rodiny si vytyčil, že pomůže Karlovi najít práci.
Jenže když ani po jeho osmnácté návštěvě otec rodiny nesepíše stručný životopis, s nímž by mohl žádat o práci, natož aby nějaké zaměstnání aktivně hledal, své úsilí vzdává.
"Zeptám se vás opět hned na úvod. Hledal jste práci?" - "Nehledal." - Ten životopis jste sepsal?" - "Ne, protože se mi to všechno nějak vykouřilo z hlavy."
Situace obou hlavních protagonistů je nicméně velmi složitá. "Ti lidé vyrůstali v podmínkách, které byly naprosto stejné jako ty, které připravili svým dětem. Karel měl naprosto šílené dětství, rodiče ho odložili, dva sourozenci se mu utopili, další šli do jiného dětského domova. Vyrůstal úplně sám, neměl ho kdo naučit jakékoliv zodpovědnosti," přibližuje jeho těžký osud režisérka dokumentu Jana Počtová.
Z komplikovaných poměrů pochází také Lenka. Navíc oba velmi brzy spadli do alkoholové pasti a dlouhé roky propili. Návrat pak byl velmi komplikovaný. Po pobytu v dětském domově nemohl Karel sehnat práci, hlavně prý kvůli tomu, že je poloviční Rom. Začal se proto živit krádežemi a hodně času pobýval v kriminále. Lenka kvůli tomu upadla do depresí a dodnes má vážné psychické problémy, které se nijak nelepší.
Celý jejich život provází určitá letargie a neschopnost něco zásadně dělat se svým osudem. Bydlí, protože jim pomohl místní farář a nastěhoval je do fary. Mají co jíst i díky potravinové pomoci z potravinové banky.
"Ta letargie jde celkem snadno pochopit," říká dokumentaristka. "V dětském domově za vás všechno vyřeší a vy se necháte vést tímto systémem. Pak je velmi těžké postavit se na vlastní nohy, zvlášť když vypadnete do světa, kde nemáte žádné vazby."
Lenka s Karlem udržují kontakt ještě se sedmiletým synem Rudou, jeho však v domově navštěvují jen jednou za půl roku. Plačky je prosí, aby si ho vzali s sebou, nebo aby přijeli co nejdřív. Před kamerami slibují, že přijedou za týden a vezmou si ho na víkend. Jenže dorazí opět až za půl roku a Ruda už k nim ani nechce jít. Ředitel domova jim vysvětluje, že je pro něj obrovské trauma čekat na přislíbenou návštěvu za týden a nedočkat se dalšího půl roku.
"Oni jsou v tom už naprosto zamotaní. Úsilí a píle, kterou by museli vynaložit, aby z toho bludného kruhu vystoupili, jsou nad jejich síly," říká Počtová.
Jako dokumentaristka se snaží dodržovat objektivitu a nestrannost, ale samozřejmě ani jí nebyly lhostejné neustálé výmluvy, kterými Karel sociálního pracovníka zahrnoval, proč si za celých 15 let nenašel práci. Například že nemůže za zaměstnáním dojíždět, protože autobus k nim prý jezdí jen dvakrát týdně, někdy v sudé a někdy v liché týdny. Pracovník mu ale vzápětí na internetu najde, že autobus sem dojíždí několikrát denně, naposledy dokonce po desáté večer, takže by šel vykonávat i dvousměnný provoz.
"Já si samozřejmě o těchto výmluvách můžu myslet cokoliv a můžu si myslet, že bych se s tou situací dokázala vypořádat lépe. Ale zároveň jsem neprožila to, čím si musel projít pan Karel, takže ho nemám právo jakkoliv soudit," říká zkušená dokumentaristka Jana Počtová. "Už jsem natočila hodně snímků, ale tohle byl jeden z nejnáročnějších cyklů, co jsem kdy dělala," uzavírá.
Sérii sedmi dokumentů o rodinách v krizi a možnostech jejich záchrany připravila Česká televize ve spolupráci s ministerstvem sociálních věcí. Jedním z hlavních motivů je seznámit lidi s možnostmi pomoci včetně novinky - rodinné konference, kdy se sejde co nejširší okruh příbuzných a snaží se společnými silami krizi svých blízkých odvrátit a zabránit například odebrání dětí. Tento citelný zásah do dětské duše by totiž měl přijít až poté, co jsou vyčerpány všechny další možnosti.
Do spolupráce se zapojují také sociální pracovníci, dobrovolníci, neziskové organizace a charity, ale ani tato podpora, jak je vidět z případu Hospodářských, není účinná bez aktivní účasti rodiny. Zde se nepodařila ani první fáze - její stabilizace a aktivizace.
"Cítím se naštvaně, říkám si, co dělám špatně. Na druhou stranu je to jejich boj, nemůžu rozhodovat za ně," povzdechne si sociální pracovník Ladislav Němeček. Za osmnáct návštěv nedokázal s rodinou jakkoliv pohnout.
