Česká televize (ČT) nakupuje zahraniční licence zřídka, soustředí se ostatně na historická témata a kriminálky. Přičemž první musí vznikat lokálně ze své podstaty a u druhého by většinou bylo zbytečné utrácet peníze za konkrétní značku, když detektivky jsou si beztak dost podobné a při jejich tvorbě se prostě stačí „nenápadně“ inspirovat.
Producent Vratislav Šlajer už přesto za několika licenčními seriály stojí. Pro ČT připravil Doktora Martina s Miroslavem Donutilem, který byl, bez ohledu na kvality, z hlediska sledovanosti nepopiratelným úspěchem, a zaštítil i Mamon HBO, jenž je sice již přesvícen Pustinou, v době premiéry ale dokázal vzbudit dostatečnou pozornost.
Krom toho produkoval i oba snímky režiséra Radima Špačka Pouta a Místa, z nichž Pouta patří mezi nejchválenější porevoluční filmy. A právě se Špačkem a Markem Najbrtem (internetová Kancelář Blaník, další ceněný snímek Protektor a bohužel i nepovedený Já, Mattoni) nyní připravil podle britského Life on Mars originální kriminálku Svět pod hlavou.
Ponuré a tísnivé
Seriál rozvíjí fantaskní námět, kdy se policista (Václav Neužil ml.) po autonehodě probouzí v roce 1982 a ocitá se v kůži vyšetřovatele SNB, jenž má se svým kolegou (Ivan Trojan) řešit místní zločiny. Zároveň se setkává se svými rodiči a dochází k závěru, že i když je pravděpodobně jen uvězněn ve své hlavě na nemocničním lůžku, nevrátí se do života, dokud si neurovná představu o své minulosti i současnosti.
Největší odlišnost od britského originálu je nasnadě. V něm detektiva v minulosti vítá stylová skladba Life on Mars Davida Bowieho (odtud název seriálu) a objevuje se v prostředí, jež sice má pro Brity své kostlivce ve skříni, ale přesto je považováno za svým způsobem příjemné a imponující. Pracuje s estetikou kriminálek drsné školy a dívá se na ni s nostalgickým i kritickým, nakonec ale pozitivním nadhledem.
Svět pod hlavou se oproti tomu vrací do období nevkusu, šedi a tísně trvající normalizace. Doby, na níž není nic kladného ani příjemného. Podle toho se odvíjí i posun tónu k mnohem větší pochmurnosti. Pokud jsou ve scénáři vtipy, proneseny jsou nakonec většinou s rezignovaným odstupem a cynickým despektem.
V Česku samozřejmě na určité rovině existuje idealizace této doby, protože do ní spadá dětství a mládí velké části populace. Hrdina do ní však přichází jako dospělý a navíc jako příslušník SNB, tuto útěchu růžových brýlí zde proto nenachází a tvůrci ji sem uměle nevkládají.
Špaček s Najbrtem nepodléhají ani rekvizitářskému fetišismu, dalšímu aspektu českých nostalgických melodramat, která zaplňují scénu notoricky známými předměty, aby pak divácká potěcha plynula z objevování stejných cukřenek, příborů a záclon, jaké publikum pamatuje z dětství. Podobné berličky nejsou zapotřebí a vlastně by nedávaly smysl – hrdina se vrací do roku, kdy byl počat, a pokud se děj odehrává v jeho hlavě, nemůže mít o normalizačním prostředí tak dokonale přesné povědomí.
Konec Pitavala
Svět pod hlavou pracuje s estetikou Malého pitavala, předně aby odhalil její falešnost. Mnoho diváků dnes zapomíná (možná záměrně), že jde o seriál, jehož cílem bylo primárně vzbudit v divácích dojem, že ozbrojené složky jsou ve skutečnosti hodní strejdové a každý, kdo od nich dostane na frak, si to zaslouží. Tato rovina je v Pitavalovi o kus nenápadnější než v okázale propagandistickém majoru Zemanovi, zůstává ale primárním důvodem, proč existuje.
Detektiv Ivan Trojan je tedy sice sympaťák ve vztahu ke svým kolegům, nemá ale problém se aktivně účastnit šikany obyvatel, přistupuje na dvojí metr u politicky prominentních osobností a nakonec si i nechá nadiktovat výsledek vyšetřování. Škoda, že scénář nezachází v ambivalenci ještě dál a postupně ho dokonce začíná poněkud nemotivovaně polepšovat. Na to jde asi přistoupit jen vzhledem k snové podstatě příběhu – hrdina si možná Trojana vysnil jako předobraz vlastní morální nápravy.
Vlastně většina věcí, jež by se jevily jako chyba, začnou dávat smysl, když se započítá přiznaná umělost uvěznění ve snu. Pomalé otupělé tempo, hrdinovo podivně rychlé smíření s šílenou premisou, apatické přijmutí své esenbácké role i pasivní přihlížení. Stejně jako jeho občasné nesystémové chování, kdy je drzý vůči politickým činitelům, aniž by z toho pro něj alespoň v prvních třech epizodách plynuly následky.
Trochu nuda
Vše, co zatím padlo, zmiňovalo celkový přístup, koncept, záměry, řemeslo. To vše je na tak dobré úrovni, jak jen jde chtít u konzervativní České televize, jež produkuje primárně pro co nejvyšší sledovanost. Ve všem by šlo jistě zajít dál, ale vzhledem ke kontextu se sluší hlavně vyzdvihnout pozitiva.
V čem už Svět pod hlavou hapruje, jsou nepříliš zajímavé, mnohdy nepřehledné a poněkud vykonstruované konkrétní případy. Velmi pomalé tempo pak testuje hranici divácké výdrže. Jde o kriminálku, v níž takřka není přítomno vzrušení – vše tak důsledně podléhá normalizační umrtvenosti, až se představa deseti hodinových epizod zdá jako tyranství vůči divákovi. Takto vyzývavý přístup se hodí spíš pro jednorázový celovečerní film než přerušované epizodické vyprávění.
Po třech dílech se ale Svět pod hlavou jeví jako kvalitně natočený a především vymyšlený seriál, který rafinovaně aplikuje zahraniční licenci. Bohužel je zajímavější o něm přemýšlet než ho sledovat. Pokud ale tvůrčí tým ve zbylých sedmi dílech neuhne, může si Česká televize po Modrých stínech připsat další smysluplnou kriminálku.
