Kriminálky jsou jedním z pilířů dramatické tvorby České televize. Většinou bohužel upadají do stereotypů a odkrývají dramaturgickou opatrnost typickou pro naši veřejnoprávní stanici. A detektivka bez hrany je předem prohraný boj, proto ČT, obzvlášť v kontrastu se severskou či americkou konkurencí, stále pokulhává.
Nová minisérie Spravedlnost režiséra Petera Bebjaka podle scénáře Tomáše Bombíka a Bebjaka si naštěstí hrany uchovala, což je potřeba vyzdvihnout. Právě ochota být pro někoho nepříjemný značí první krok na cestě za relevantní tvorbou.
Špatný začátek, pak už jen lepší
Nonkonformita ale samozřejmě není samospásná a Spravedlnost má i přes odvahu ve vykreslení nejednoznačných postav dost much. Předně by mohla doplatit na špatnou úvodní epizodu.
Během první hodiny čtyřhodinové minisérie kladou tvůrci před diváky změť postav, aniž by dali najevo, na koho a na co krom protagonisty se vlastně soustředit. Na konci prvního dílu není jasné víc než námět avizovaný už v televizním programu, tedy že detektiv Ondřej Vetchý je za každou cenu odhodlaný ochránit svou dceru, která (podle všeho) v sebeobraně zabila místního prominenta. Na místě činu zametl stopy a snaží se vyšetřování ukončit bez výsledku.
Představit charaktery, svět, v němž se pohybují, i samotný příběh na uspokojivé úrovni je umění a Spravedlnost tu bohužel selhává. Děj odmítá začít, dokud nejsou všechny výchozí informace předány, což vyvolává dojem, že se vlastně dlouho nic neděje.
A jen těžko se přistupuje na možnost, že by seriál takto mátl a oddaloval "začátek" záměrně, protože když z oné suti vyvstane první obrys, tak proto, že se děj dá konečně do pohybu - statický hodinový úvod se nikdy nezúročí a nic z něj nevyplyne.
Úzkostná snaha tvůrců dostatečně seznámit s výchozí situací má paradoxně ten výsledek, že kdyby se první čtvrtina minisérie prostě vystřihla a byla nahrazena krátkým prologem, výsledek by vypadal lépe. Divák by velmi rychle pochopil premisu prostě podle toho, jak se postavy chovají "za běhu".
Do hloubky
Když se však koncem prvního dílu děj najde a začne se vyvíjet, stoupá i zážitek. Ukazuje se, že jednotlivé dějové linky nejsou provázané jen vzájemným stýkáním a potýkáním postav, ale i tematicky - motivy ochrany a dvojí spravedlnosti se objevují v různých obměnách a s různým vyzněním ve všech sledovaných příbězích.
Což stojí za pochvalu, protože čeští scenáristé většinou upřednostňují bohatost motivů - každá postava mívá soukromý příběh, v němž řeší vlastní dilemata. Ve Spravedlnosti se jeden a ten samý motiv objevuje opakovaně, liší se pouze kulisy. Díky tomu mohou tvůrci postupovat do hloubky a odkrývat nová zákoutí jedné myšlenky.
Mohou vykreslit komplikované a ambivalentní postavy, krom Ondřeje Vetchého ještě Elizavetu Maximovou, Martina Fingera, Lukáše Vaculíka a Ondřeje Malého, ale i mnoho dalších. Právě proto, že jsou jejich linie ve vzájemném vztahu, je mnohem snadnější vybudovat u nich dojem rozměru a lidskosti. Přestože samy o sobě by ho postavy nevyvolaly, je jich příliš mnoho. Zde tvůrci dobře využívají možnosti provázaného vyprávění.
Spravedlnost to jistě nedělá nejlépe, jak by mohla, nejen kvůli problematické expozici. Některé dialogy zní příliš chtěně a jako by hercům nešly z úst. A obrazová postprodukce křičí kvůli unylému barevnému tónování umělostí (navíc zaniká i snaha o zajímavé kompozice). Problémy s nadbytečnou návodnou hudbou jsou pak pro tuzemskou tvorbu typické. Rozhodně to ale dělá lépe než většina seriálů České televize.
Hodnocení: 65 %
