reklama
 
 

Recenze: Seriál Řada nešťastných příhod je imitací slavného filmu, chybí eso v podobě Jima Carreyho

16. 1. 2017 10:35
Řada nešťastných příhod - trailer | Video: Netflix |  02:32
Populární knižní série Řada nešťastných příhod se dočkala po třinácti letech od filmové adaptace i seriálu. Ten bohužel jen nenápaditě opakuje dekádu staré nápady. A Jimu Carreymu bohužel Neil Patrick Harris rozhodně nestačí.

Knižní série Řada nešťastných příhod Daniela Handlera (stylizujícího se do tajemného vypravěče Lemonyho Snicketa) se povedené, hvězdně obsazené, ale poněkud zapadlé adaptace dočkala už v roce 2004. Tehdy stáli v čele Jim Carrey, Meryl Streepová a Jude Law.

Internetová televize Netflix nyní vypustila osmidílnou první sérii nového podání příběhu, jenž ze své větší části kopíruje celovečerní verzi. Carreyho hraběte Olafa v ní střídá Neil Patrick Harris a Lawova vypravěče Patrick Warburton.

Na papíře to zní krásně

Opět přivádí diváka do ponurého světa až roztomile přehnané deprese, v němž trojice geniálních dětí čelí (domnělé, jak se dozvíme tentokrát už v první epizodě) smrti rodičů. Vyměňují jednoho pěstouna za druhého, zatímco jim je v patách tajemný a zlý hrabě Olaf, špatný divadelní herec, který chce za pomoci šílených převleků a svého ansámblu nohsledů získat jejich dědictví.

V čem se liší Řada nešťastných příhod od stylisticky i námětově podobných světů Tima Burtona, Addamsovy rodiny nebo Harolda a Maude, je pozitivní duch hrdinů. Ti, obklopeni šedí, smrtí a smutkem, neztrácejí naději a důmyslně se dostávají z každé pasti, přestože krom vlastního důvtipu nemají takřka žádnou oporu – většina konfliktů má základ v tom, že dospělí jim odmítají naslouchat, a Olaf tak má volnou cestu k vymýšlení dalších nástrah.

Ozvláštněním je i velmi aktivní vypravěč, který často zastavuje dění, vstupuje do něj a komentuje ho. Manýra, jíž by jinak byla výrazná audiovizuální stylizace i toporné chování postav, se tak dočkává pevných základů – právě kvůli vypravěčově optice sledujeme svět natolik pokroucený, zaplněný karikaturami a nesmyslnými situacemi.

Laciná nápodoba

Zní to bohužel lépe, než se na to kouká. Předně proto, že vše, co v sérii funguje, převzala ze Silberlingova filmu. Vizuály, podoba hrdinů (Malina Weissman a Louis Hynes), a dokonce i některé jednotlivé záběry jsou mnohdy doslova přejaty, jen zvládnuty s mnohem menší zručností.

Harris se potvrzuje jako herec jedné slavné role a krom notoricky známé polohy ze sitcomu Jak jsem poznal vaši matku nemá co víc nabídnout. Jeho Olaf působí jako ospalá nápodoba Jima Carreyho, čemuž asi v případě přímého střetu nebylo vyhnutí. Bylo nerozumné se pouštět do úplně stejného podání, jaké nabídl jeden z nejvýraznějších komiků své generace. Rozhodně by prospělo zkusit pro seriál vymyslet nový přístup, stejně jako se výtvarná podoba filmu nebála udělat pár kroků od oblíbených knižních ilustrací Bretta Helquista.

Což vlastně odráží problém celého seriálu. Je jen mrtvým a nenápaditým natažením povedeného filmu na čtyřnásobnou délku s tím, že sice přidal pár dějových prvků (linie s rodiči, poslední dvě epizody adaptují knihy, k nimž se už film nestihl dostat, přítomnější vypravěč), ale jinak ničím nepřispívá, jen monotónně přežvykuje nápady někoho jiného.

Prostě ošklivé

Není ani omluvitelné, o kolik horší vizuální efekty jsou užity k identické stylizaci. A rozhodně tu nemůže být omluvou televizní rozpočet. Dobrý tvůrce musí s takovou limitací počítat a přizpůsobit se jí. Dokonce i HBO, notoricky známá svými vysokými production values, u Hry o trůny a Westworldu šikovně pracuje s úsporným střihem, záběrováním a prací s reálnými lokacemi, aby ušetřila, aniž by si toho divák všiml.

Tvůrci Řady nešťastných příhod tuto řemeslnou nápaditost postrádají a snaží se jen líně realizovat, cokoliv je napadne, bez rozmýšlení, jestli si to mohou dovolit. V důsledku jsou mnohé jejich digitálem čpící lokace vyloženě ošklivé, nedýchají ani nežijí.

Dnešní standardy přitom směřují k co největšímu potlačení viditelné práce počítačů. Nejen kvůli snaze ušetřit – platí to i pro megafilmy jako Star Wars. Diváci si už zvykli, že počítače stvoří libovolný tvar a barvu, nejsou oslnění jakýmkoliv obrazem. Co nyní požadují, je dojem hmotnosti a fyzické přítomnosti. A ten audiovizuální podoba Řady nešťastných příhod postrádá.

Stejně tak chybí i jakýkoliv další potenciální důvod jí věnovat pozornost, když existuje lépe napsaný, natočený a zahraný film, který stejné množství nápadů předá divákovi za pouhých sto minut oproti téměř sedmi hodinám minisérie.

Hodnocení: 50 %

autor: Martin Svoboda | 16. 1. 2017 10:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama