Celoplošné stanice našly svou rutinu, které se nevzdají. Kvalitní televizní formáty je tedy třeba hledat jinde. Což se však snadněji řekne, než udělá. Kam u nás vlastně jít pro televizní tvorbu, když ne do televize?
Vzhlíží se sice k HBO, ta ale razí taktiku ojedinělých projektů, na něž se půl roku nadšeně čeká, aby byly za dva měsíce pryč. Kontinuální pokrytí Česka původním obsahem tato kabelovka jistě ani nezvažuje (byl by to od ní nesmysl).
Nabízí se internet. A zatím jediný, kdo se u nás ve větší míře pokouší na něm produkovat původní dramatickou tvorbu, je Stream. Dodnes však platilo, že jeho díla jsou jaksi polovičatá a dramaturgicky neošetřená. I pro nejvýraznější projekty Kancelář Blaník a Žrouty platí, že mají skvělý koncept, jejich síla ale funguje přesně tak dlouho, než divák konečně vidí nějaký díl od začátku do konce a uvažuje nejen o tom, co říká, ale i jak. I zde zatím tedy vyhlížíme výjimky v pravidle.
Konečně dotažený koncept
Nyní Stream své prokletí, nebo spíš dosavadní nedůslednost prolomil a představuje šestidílný Semestr. Seriál Adama Sedláka využívá další výrazný koncept, ale tentokrát ho realizuje precizně a promyšleně. Jakoby odnikud se vynořil projekt, který se může po boku Pustiny a Modrých stínů zařadit mezi nejlepší letošní tuzemské seriály.
Sleduje mladý pár (Anna Linhartová, Jan Hofman) rozdělený přítelovým studijním pobytem v Berlíně. Jde o jednoduchý námět, jeho působivost však zdůrazňuje forma: vyprávěn je (téměř) výhradně prostřednictvím počítačových monitorů a mobilních displejů, které zaznamenávají snahu hrdinů zůstat v kontaktu.
Průkopníkem tohoto přístupu je americký horor Odebrat z přátel, jenž byl svým provedením mnohem doslovnější. Viděli jsme v něm jedinou staticky zabíranou počítačovou plochu. Přílišná pečlivost ale byla na škodu a po chvíli se nápad okoukal. Semestr střídá zařízení jednotlivých hrdinů a ještě užívá pohyb kamery, aby směroval diváckou pozornost. Blíží se tak klasickým filmovým scénám, což by se dalo brát jako švindl. V důsledku ale méně svéhlavé pojetí prospívá.
Forma se nemění v samoúčelnou exhibici jedné myšlenky, tvůrci jen přirozeně využívají nově otevřené bohaté možnosti. Napsané, ale neodeslané zprávy, různé verze jednoho vyplňovaného dotazníku, současná komunikace s několika lidmi a prohlížení několika stránek – to vše jsme viděli i v běžných filmech. Až Semestrem však zvolený syrový formát přesvědčivě přibližuje zahlcení mnohdy banálními, jindy zase život měnícími informacemi, jakému se člověk na internetu vystavuje.
Primární přesto zůstává odvyprávět příběh. A ačkoliv tu mají někdy skypové hovory a facebookové zprávy podivně přesný timing, působí Semestr i přes nezvyklý způsob vyprávění přirozeně a přehledně.
První moderní generační výpověď
Scénář nezapře, že ho vytvořili lidé ve věku hrdinů, kteří žijí podobně jako oni a vypráví do určité míry o sobě, byť prostřednictvím fikce. Jediná výtka by tu mohla směřovat k motivu matky nemocné rakovinou, působí trochu chtěně, jinak se ale seriál nese v duchu minimalismu a zobrazení každodennosti.
Až na úplné výjimky u nás o mladých lidech točí režiséři starší přinejmenším o jednu generaci. Někdy s lepším (Místa Radima Špačka), jindy s horším (hned několik počinů Tomáše Vorla) výsledkem. Setkáváme se většinou s tím, že tito filmaři buď vyvolávají z minulosti sami sebe, nebo utíkají ke klišé o hackerech se sluchátky na uších, mobilem v ruce, skateboardem v podpaží a Minecraftem v kapse. Přičemž obě tendence jsou odsouzeny k neúspěchu. V důsledku technologických, politických a společenských posunů existuje tlustá dělicí čára mezi generacemi a ani jedna ze stran se navzájem nikdy úplně nepochopí.
Snad žádný český televizní nebo filmový projekt proto doposud nevytvořil tak živoucí postavy patřící k pokolení zajištěných mileniálů. Dvacátníků, kteří už nejsou dětmi, ale ještě o sobě neuvažují jako o dospělých. V něčem jsou rozumnější než jejich rodiče, v něčem naopak bezradní.
Nejde o hrdiny zvlášť sympatické (v mnoha ohledech spíš naopak), ale rozhodně živoucí. Nacházejí se v hmatatelném prostředí, kde existuje Kamil Fila, subkultura famáků, Třeštíkův balkón a spousta kaváren prodávajících flat white. To prostředí jde nenávidět, ale nepochybně se mu dá uvěřit. A právě v jeho úsporném, ale přesném vykreslení spočívá síla Semestru.
Problém může nastat s týdenními intervaly mezi epizodami. Na novinářské projekci byl celý seriál promítnut naráz, bylo tedy snadné se sžít s postavami a zvyknout si na ně. Těžko říct, jestli nebude problém protagonisty vždy po dvaceti minutách na týden opustit. Stream měl možná zvážit strategii Netflixu, který celé série zpřístupňuje naráz. Takové rozhodnutí občas uškodí, především co se týče projektů s potenciálem budovat fanouškovské základny, v tomto konkrétním případě ale může izolování epizod zabránit napojení na hrdiny.
Semestr je každopádně v našem prostředí výjimečný počin nejen svou nezvyklou formou, ale především tím, že nabízí výraznou sebereflexí (části) generace, která o sobě zatím nechala vyprávět jiné.
Hodnocení: 85 %
