reklama
 
 

Recenze: Rusko okupuje Norsko kvůli ropě. Severský seriál ukazuje mrazivou vizi budoucnosti

AKTUALIZOVÁNO 11. 1. 2017
Skandinávský thriller Okupace podle námětu spisovatele Jo Nesbøa vysílá Česká televize. Seriál výborně pracuje s napětím a staví hlavně na skvělých hercích, jejichž výkon přenese diváka přes některá méně přesvědčivá místa v ději, tvrdí filmový publicista Jan Gregor.
Doporučujeme

Jen těžko si mohla Česká televize přát lepší načasování premiérového uvedení desetidílného norského seriálu Okupace. Vlády jedné země za druhou si začínají uvědomovat, že informační válka, kterou proti Západu spustila parta Vladimira Putina, je hodně účinná.

Budoucí prezident USA je dost možná vydíranou loutkou ruského prezidenta, a i kdyby nebyl, tak jeho výroky na adresu Krymu a Ukrajiny dávají tušit, že kdyby se za měsíc objevili v pobaltských zemích zelení mužíčci, tak by se do pomoci spojencům příliš nehrnul.

Je v kontextu současných událostí příběh vůbec nejdražšího norského televizního projektu příliš velkým sci-fi? Konkrétní zápletka asi ano. V námětu, který se vylíhl v hlavě miláčka českých čtenářů detektivek Jo Nesbøa, se ekologická vláda Jespera Berga (Henrik Mestad) rozhodne kvůli globálnímu oteplování přestat s těžbou ropy a přejít na čistý zdroj energie. Evropská Unie dovolí Rusku, aby zabralo norské ropné plošiny, a zajistilo, aby se tvorba černého zlata vrátila k normálu.

S touhle základní premisou a s některými dalšími dějovými linkami se to má tak, že je lepší se v nich raději z hlediska logiky nešťourat. Jeden by tak přišel o požitek, který mu seriál nabízí primárně. Autorům se totiž daří zachytit společenskou atmosféru v národě, který byl zanechán partnerskými státy svému osudu a byl podroben plíživé okupaci. Začíná to nepozvanými ropnými experty, posílenou přítomností agentů na ambasádě, pokračuje to vyfabrikovanými atentáty, infiltrací do místních úřadů, vraždami nepohodlných novinářů a končí to hrozbou přímé invaze.

Reakcí na ztrátu národní suverenity může být celá škála a tvůrci zalidnili vyprávění řadou hrdinů z nejrůznějších speciálních vrstev. Každá z přibližně desítky hlavních postav se k nastalé situaci vztahuje vlastním způsobem, ale ke cti autorů je nutno říci, že ani v jednom případě není ten postoj černobílý. U každého z hrdinů dokážeme pochopit, proč se chová, tak jak se chová: ať už inklinuje ke spolupráci s okupanty, a nebo se vydává na cestu odporu.

Skandinávci rádi zobrazují v seriálech svět nejvyšší politiky a postava premiéra Berga patří k psychologicky nejpropracovanějším a nejfascinujícím charakterům seriálu. Není to žádný hrdina, ale ani žádný machiavelistický prospěchář typu Franka Underwooda z Domku z karet.

Je to idealista, který se může jevit jako slaboch, ve skutečnosti ho ovšem tíží pouto odpovědnosti. Bergova postava prochází vývojem, ale ve tváři se mu nepřestávají zračit pochyby o krocích, které dělá. Od Henrika Mestada je to skvělá kreace a tak je dobře, že mu tvůrci vyhradili poslední záběr celé série. V posledních třech vteřinách desátého dílu se podívá na kameru a ten pohled shrnuje všechno, co se odehrálo v předchozích 450 minutách.

Okupace zkrátka stojí kromě výborné práce s napětím hlavně na skvělých hercích, jejichž výkon přenese diváka přes některá méně přesvědčivá místa v ději. Ingebora Dapkūnaitė exceluje coby ruská velvyslankyně Irina Sidorová – neproniknutelná chladná blondýna, která přesně reprezentuje ten typ chování, který známe z veřejných vystoupení ruských politiků.

Je v něm kombinace cynické arogance moci a zvláštní ublíženosti, který by v jednom skoro vzbudil výčitky svědomí, kdybyste si hned v následující chvíli neuvědomili, že ten hrozný chudák se vás snaží nekompromisně zničit.

Výborný je taky Vegar Hoel v roli investigativního novináře Thomase Eriksena, který připomíná norskou inkarnaci Hynka Čermáka, a v hlavě vám uvízne i Eldar Skar coby Hans Martin Djupvik, coby premiérův bodyguard, možná i proto, že nevěrohodný vývoj jeho postavy je asi nejslabším článkem celé série, na jehož právě připravovanou druhou řadu se dá docela upřímně už teď těšit. A přát si, aby nadále zůstala jen v rovině politické sci-fi.

Hodnocení: 80 %

autor: Jan Gregor

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama