reklama
 
 

Remake Vinnetoua rozbíjí pohádkové představy o indiánech, ale špatný není

6. 1. 2017
Česká televize začne v sobotu vysílat tři nová filmová zpracování Vinnetoua. Inspiraci slavnými mayovkami zúročila v syrovější podobě, než jakou nabídla romantika indiánek ze 60. let. "Navzdory milionu možných výhrad soudím, že jde o ambicióznější pokus, než byly nastavované televizní kaše s Pierrem Bricem," tvrdí přední český znalec mayovek Karel Jordán.
Doporučujeme

Proslulý apačský náčelník Vinnetou a jeho bílý bratr Old Shatterhand téměř po padesáti letech znovu nasedli na Ilčího a Hatátitlu, aby zajistili mírové soužití mezi indiány a bílými osadníky.

Nové třídílné zpracování dobrodružných románů Karla Maye se objevilo koncem roku ve vysílání německé televize RTL a vzápětí i na slovenské Jednotce. První z filmů uvede zítra večer Česká televize.

V první polovině šedesátých let vznikly v Evropě dvě svébytné odnože amerického westernu: italské spaghetti westerny a pak indiánky vytvořené v německo-jugoslávsko-italské koprodukci. Ty byly sice natočeny na motivy příběhů Karla Maye, s literárními předlohami ale neměly takřka nic společného.

Navzdory tomu v německých a východoevropských zemích právě tyto zářivě barevné, širokoúhlé a báječně pošetilé filmy formovaly romanticko-dobrodružné představy o americkém Západě i jeho hrdinech, kteří vždy stojí na straně utiskovaných a bojují proti bezpráví. Že se série natáčela mezi chorvatskými azurovými jezery, hučícími vodopády a bělostnými skalisky, nevadilo. Ani May nežil mezi indiány, ač to o sobě prohlašoval a všichni čtenáři tomu chtěli věřit.

"Mayovská série nepochybně patří k evropským fenoménům šedesátých let, společně s Fantomasem, Angelikou nebo četníkem ze St. Tropez," vysvětluje přední český znalec mayovek Karel Jordán ve svém knižním průvodci světovými westerny nazvaným Tenkrát na Západě.

V posledních letech si to uvědomili francouzští a poté i němečtí producenti, kteří se staré filmové indiánky rozhodli resuscitovat a nalákat na ně nejen pamětníky, ale především novou generaci diváků

Pokusy vzkřísit Vinnetouovu legendu se objevovaly již v minulosti. V roce 1980 vznikl sedmidílný francouzsko-švýcarský seriál Můj přítel Vinnetou a osmnáct let poté německý dvoudílný televizní snímek Vinnetou se vrací. Navzdory herecké účasti Pierra Brice, jenž se v letech 1962 až 1968 jako Vinnetou vydal po dobrodružných stezkách celkem v jedenácti filmech, však oba projekty dopadly katastrofálně.

Zpráva, že společnost Rat Pack natáčí pro televizi RTL novou verzi Vinnetouových příběhů, proto ve fanouškovských kruzích vyvolala dychtivá očekávání, ale také skeptické obavy.

Tvůrci trilogie zdůrazňují, že nejde o remake až zbožně obdivovaných filmů ze šedesátých let, ale o reboot − tedy nikoliv o nové zpracování důvěrně známých příběhů, ale o zásadně přepsaný restart celé série. Všechny tři části s podtituly Nový svět, Tajemství Stříbrného jezera a Poslední bitva sice svými názvy i náměty odkazují na tři nejmilovanější vinnetouovské filmy, předkládají však odlišné příběhy s výrazně pozměněnými charaktery i motivacemi postav.

Některé klíčové figury − především bílý otec Apačů Klekí-petra − v nich tentokrát chybí. Nejradikálnější transformací prošla ústřední postava idealistického německého inženýra, jenž za velikou louží dostane přezdívku Old Shatterhand a jímž je − v souladu s romány − sám Karel May. Odlišný vývoj má jeho vztah k Vinnetouově sestře Nšo-či, která se proměnila ve vášnivou apačskou šamanku.

V sérii ze šedesátých let Vinnetoua a Old Shatterhanda ztvárnily dnes již nežijící herecké legendy Pierre Brice a Lex Barker. A ačkoliv nebyli prvními herci, kteří oživili slavné Mayovy hrdiny (první pokusy vznikly v roce 1920), právě s jejich tvářemi, účesy i kostýmy jsou postavy pokrevních bratrů dodnes neodmyslitelně spojeny. Pro novou sérii byl proto klíčový především casting − a ten se vydařil.

Old Shatterhanda ztělesnil německý herec charakterních rolí a nadšený fanda mayovek Wotan Wilke Möhring. Více "divošskému" Vinnetouovi propůjčil tvář svalnatý albánský herec Nik Xhelilaj, jenž je v některých záběrech Pierru Briceovi nečekaně podobný.

Šťastnou ruku měli tvůrci i při výběru nové Nšo-či, které dodala exotický půvab mexická herečka Iazua Lariosová. V úvodu první části se mihne i původní představitelka Vinnetouovy sestry, herečka Marie Versiniová. A není sama z někdejší herecké sestavy, kdo se v trojfilmu objeví. Pod náčelnickou čelenkou Inču-čuny lze rozpoznat Gojka Mitiče a v roli Santera staršího kuje pikle šestaosmdesátiletý Mario Adorf, jenž padoucha téhož jména hrál již ve filmu Vinnetou v roce 1963.

Další reminiscence zajišťují stále poutavé chorvatské exteriéry, které rovněž v nové trilogii imitují krajinu amerického Západu, nebo občasné využití nezapomenutelných hudebních motivů Martina Böttchera. Tím ale jakákoliv podobnost s barvotiskově úhlednou sérií končí.

Režisér Philipp Stölzl a scenárista Jan Berger pochopili, že poetiku původních filmů napodobovat nelze, a proto se inspirovali moderními americkými westerny typu Tanec s vlky. Úvodní příběh dokonce chvílemi skoro působí, jako by se odehrával ve špinavém a mravně zpustlém městečku Deadwood ze stejnojmenného seriálu.

V rámci takto odromantizovaného přístupu je rozbíjen i dřívější pohádkově hrdinský status Old Shatterhanda i Vinnetoua.

Svým "revizionistickým" pojetím sice tvůrci trilogie takřka svatokrádežně zpochybňují nedotknutelné kánony vinnetouovského mýtu šedesátých let, některé jeho ikonické prvky ale do něj v modifikované podobě posléze přece jen vracejí. To se netýká jen slavných ručnic, koní či oděvů obou hrdinů, ale také jejich pokrevního bratrství či závěrečné retrospektivní sekvence odkazující na finále filmu Vinnetou − Poslední výstřel z roku 1965.

Přijetí minisérie je přesto rozpačité, což dokládá i pokles sledovanosti v německé televizi − první část vidělo přes pět milionů diváků, třetí už jen necelé tři miliony.

Z internetových diskusí je znát, že se mnozí nesmířili se syrovějším pojetím v duchu Jacka Londona, které jim znemožňuje nostalgický návrat do dětství, s nelogickými dějovými zvraty ani se skutečností, že se příběhy odchylují od knih. To se ale jen opakuje situace před půlstoletím, kdy se mayovští čtenáři-puristé rovněž pohoršovali nad tím, že se filmy odklánějí od literárních předloh.

"Ikonické filmy ze šedesátých let nebyly překonány, neboť jsou ze své podstaty nepřekonatelné," zhodnotil pro HN trilogii Karel Jordán, autor knihy Můj bratr Vinnetou. "Navzdory milionu možných výhrad ke všem reáliím i surreáliím ale soudím, že jde o ambicióznější pokus, než byly nastavované televizní kaše s Pierrem Bricem. Kontroverzní přijetí, ba zklamání, se dalo čekat, jako mayolog jsem ale spokojen: náš Mayster stále žije!"

V duchu úvodních slov filmu Poklad na Stříbrném jezeře z roku 1962 si tak fanoušci Vinnetoua opět mohou říct: "Tož vydejme se na pouť nekonečnými dálavami amerických prérií, hlubokými údolími i po vrcholcích vysokých pohoří a prožijme znovu ona veliká dobrodružství." Tentokrát však v realističtějším podání.

autor: Tomáš Seidl

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama