Hned v pátek, kdy internetová televize Netflix zpřístupnila čtvrtou řadu politického dramatu House of Cards, zveřejnil americký filmový časopis Hollywood Reporter návod, jak se na seriál dívat. Doporučení, po kolika epizodách si dát pauzu a které díly sledovat v kuse, není jen pomůckou pro diváky. Jde o symbol drtivého dopadu, jaký měl start právě tohoto seriálu v roce 2013 na návyky diváků po celém světě.
Publikum doposud zvyklé sledovat své oblíbené hrdiny jednou týdně tehdy dostalo poprvé všech 13 epizod nového seriálu naráz. A tím doporučeným návodem Hollywood Reporteru se jistě ani tentokrát nebudou mnozí z fanoušků řídit, ale vypořádají se s oblíbeným výtvorem na jeden či dva zátahy.
Návyková "jednohubka" Netflixu bude za rok pokračovat i pátou řadou, ale už bez hlavního tvůrce Beaua Willimona. A ten se ve své nynější rozlučce s dílem, které bylo jeho prvním vstupem na půdu televizní tvorby, pokusil na děsivé manželské a politické duo Franka a Claire Underwoodovy poštvat stíny jejich minulosti i nové protivníky. Těmi prvními jsou si oni sami navzájem, a tak úvodním seriálovým epizodám odehrávajícím se uprostřed prezidentské kampaně vévodí manželská roztržka, která má nezanedbatelný dopad na mezinárodní politickou situaci.
V první scéně první epizody jeden vězeň recituje krásná slůvka a trhané pohyby druhého o palandu níž prozrazují, že v nich nehledá ani tak estetiku, jako spíš erotiku. Hned zkraje se tak připomínají přemrštěné kořeny seriálu. House of Cards v sobě vždycky měl trochu shakespearovské přehnanosti, ovšem s příchutí mýdlové opery.
Ve čtvrté řadě si s těmito prvky dále pohrává a vytahuje nové karty. Celkový tón je ale závažnější, a ne vždy to jsou esa. Dojde na Sýrii i Ku-klux-klan, ale objevují se i ty nejdramatičtější momenty, které si při pohledu do americké historie lze s prezidentským úřadem spojit.
Už minulá řada naznačovala, že Franku Underwoodovi se jeho Domek z karet, jak zní český název seriálu, začíná rozpadat. Intriky a manipulace na vše nestačí a divák si obzvláště v druhé půli aktuální řady klade otázku, zda a kde má zkorumpované bezpáteřní jednání hranice.
"Jaký je rozdíl mezi obyčejnými lidmi a politiky? Politik je ochotný utopit košík s koťátky kvůli deseti minutám hlavního vysílacího času," říká Frank Underwood do kamery v jednom ze svých typických proslovů obracejících se přímo na diváky. Těch proslovů oproti prvním řadám ubylo, zato se víc pozornosti zaměřuje na tragického hrdinu Douga. Ten je Underwoodovou pravou rukou, ale také posledním člověkem mezi monstry. Jeho iracionální, bezmezné oddanosti lze porozumět mnohem obtížněji než nelidskému prospěchářství manželů Underwoodových.
Ve světle reálné prezidentské americké kampaně samozřejmě získává čtvrtá řada House of Cards na přitažlivosti. A seriál v pozadí vypráví o ženě, která jedná, když muži nemohou. Ale v druhé půli také o tom, že jakkoliv je demokratický politik Frank Underwood tyranem, je přinejmenším plnohodnotnou postavou. O loutkovitých republikánech se nic takového říci nedá.
Čtvrtá řada občas honí až moc témat, ale v těch nejsilnějších momentech se v extrémně nadsazené podobě dokáže bolestivě dotknout něčeho velmi reálného. V apokalyptickém finále stojí na pomyslných kartách napsáno mimo jiné Osud či Teror.
"Tragédie jednoho muže je pokladem druhého," poznamenává Frank Underwood v jedné chvíli. V citovaném rčení je však řeč o odpadu, nikoliv o pokladu. A mezi těmito dvěma slovy se vypravěčská ruka osudu přikloní jen na jedinou stranu. A diváky nechá zase rok čekat na rozuzlení.
