Recenze: Seriál Krajinou domova je poctivá práce, k dokonalosti by stačilo ubrat chorály

Martin Svoboda Martin Svoboda
8. 9. 2017 10:42
Seriál Krajinou domova představí i v druhé sérii ty nejkrásnější záběry Česka. Filmaři odvádějí poctivý kus práce, zároveň se ale pouští do souboje s kýčem, který by nebyl nutný, kdyby měli větší víru v sílu samotných obrazů.
Záběr z dokumentárního seriálu Krajinou domova.
Záběr z dokumentárního seriálu Krajinou domova. | Foto: Česká televize

Dokumentární seriál Krajinou domova patří mezi nejvíce ceněné projekty České televize loňského roku. A není se čemu divit. Nádherné záběry české, moravské a slezské krajiny pořízené kvalitní záznamovou technologií v sobě nesou kus uhrančivosti.

Osm dílů první řady nepojalo zdaleka celé Česko, proto zbývá prostor pro druhou sezonu, která na České televizi právě začíná. Přinese co do námětu totéž, tedy letecké záběry krajiny ve vysokém rozlišení doplněné poučným komentářem.

Možná se zdá, že tenhle koncept je zcela neproblematický, i nad ním se ale dá zamyslet. Předně při pohledu na souboj, jaký tvůrci vedou s tím, aby nepropadli kýčaření, ale pořád dostatečně vyjádřili svou lásku k české přírodě.

Souboj s kýčem

Tvůrce Krajinou domova Petr Krejčí se rozhodl využít jak doprovodný komentář, tak i velmi výraznou hudbu, čímž vkročil na tenký led.

Záběry přírody, ani té nejnádhernější, nejsou nikdy "kýč", dokud jsou prostě otiskem toho, co zaznamenala kamera. Kýčem se mohou stát až manipulací - barevným gradingem, vloženou hudbou, kontextem, doprovodným komentářem.

Proto dokumenty založené na exkluzivních záběrech přírody mají obvykle největší sílu, když nejsou doprovázeny slovy, pouze minimalistickou hudbou. Divák se tak může naplno zahledět do obrazů a vnímat je v jejich komplexnosti.

Komentář a doprovodná hudba ze své podstaty upoutávají a nasměrují divákovu pozornost, čímž berou obrazu sílu. Ten se stává pouhou ilustrací a doplňkem. Návodná hudba určuje, co má divák cítit, a komentář mu diktuje, na co se má dívat a co to znamená. V obou případech divák přestává být aktivní, musí prostě přijmout jeden výklad.

Krajinou domova tuto problematiku plně zosobňuje. Zvlášť když komentář často nesděluje nic jiného, než jak úžasné a jedinečné záběry divák právě sleduje, kdyby mu to náhodou nedošlo. Většina komentáře sice sděluje i jména sledovaných zvířat a jejich základní vlastnosti, ale otázkou je, jestli jsou tyto informace vlastně pro zážitek podstatné a jestli si někdo jména různých druhů opeřenců opravdu bude (chtít a potřebovat) pamatovat.

Méně může být více

Hudební doprovod pak svou okázalostí místy zapomíná, že není ve Středozemi, ale ve střední Evropě, a záběry českých luhů a hájů doprovází epickými chorály. Tato disproporce může vyvolat dojem, že ony krásné lesy budou nakonec vypadat nepatřičně "obyčejně".

Dalo by se podotknout i to, že archaicky laděnému vzletnému komentáři sluší více zkušený hlas Aloise Švehlíka. Z úst více než dvakrát mladšího Jana Maxiána, jenž má mnohem více prostoru, působí strojeně, nepřirozeně a afektovaněji.

Smyslem tohoto textu však není shodit Krajinou domova - pořád platí, že jde o poctivě odvedenou práci, která ukazuje celkem známá místa z nové perspektivy, díky níž si je může publikum vychutnat doposud nevídaným způsobem.

Zároveň je ale užitečné přemýšlet hlouběji o některých zvolených postupech. Krajinou domova bojuje s tím, aby nepřekročila hranici kýče (což naštěstí ve většině své stopáže nedělá) úplně zbytečně - v důsledku určité nestřídmosti a snahy posunout už tak silný videozáznam ještě o stupínek výše, jako by sám o sobě nebyl dost působivý. Jde o téma k diskuzi předně pro samotné dokumentaristy, jestli méně (a soustředěně) není někdy více.

Použití kapel v politických kampaních zavání falší a lidi to vidí, říká hudební publicista Karel Veselý, autor mystifikačního románu Bomba*Funk. | Video: DVTV, Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy