Recenze: Dokument o Lucii Bílé mohl být fascinující. Jenže se bojí zpěvačce vzepřít

Martin Svoboda Martin Svoboda
8. 4. 2017 20:00
Nebe, peklo, Lucie o padesátém roce v životě Lucie Bílé nezapře technické kvality. Fanoušky pak jistě potěší vidět do zákulisí koncertů a mít šanci navštívit svou oblíbenkyni u ní doma. Z dokumentaristického hlediska jde ale o promarněnou šanci, protože štáb si netroufá Bílou odstrčit od kormidla a místo hrané intimity zkusit najít opravdovou lidskost.
Lucie Bílá
Lucie Bílá | Foto: Česká televize

Česká televize se rozhodla uvést dokument na počest padesátin Lucie Bílé, což jistě dává smysl: Populární zpěvačka patří mezi stálice českého mainstreamového popu a její charisma, ať už vnímáno pozitivně, nebo negativně, se nedá jen tak smést ze stolu.

Sledovat rok jejích koncertních šňůr a osobních aktivit mělo značný potenciál, svým způsobem jde dokonce o nejvděčnější možné téma. Autor se zdravou drzostí a empatií by mohl prostřednictvím Nebe, Peklo, Lucie nabídnout atraktivní studii těžko čitelné hvězdy. Stačilo by sledovat dění buď z víc úhlů pohledu, nebo naopak s odstupem.

Lucii po srsti

Bohužel je až příliš patrné, že tento dokument nevznikl s cílem "podívat se pod pokličku", byť se tak stylizuje, ale jít své hrdince co nejvíc po srsti. Tvůrci sice opakují, že Bílá neovlivňovala výsledný střih, nicméně nepopírají, že režisérku Terezu Kopáčovou si osobně vybrala, protože s ní již natáčela díl série GEN.

Věděla proto přesně, co od ní může čekat - prostor pro bezvýhradnou a nekonfliktní sebeprezentaci, v níž se může předvést přesně tak, jak uzná za vhodné. Určit hrdiny, záporáky, odhalit právě ty své vlastnosti, které chce, a neriskovat nepříjemný odpor. Bílá nepotřebovala stát nad výsledným střihem, když ji v natočených "scénkách" nikdo nezpochybňuje.

Zkáze krásou Heleny Třeštíkové se vyčítalo, že přední česká dokumentaristka nebyla schopna oponovat Lídě Baarové a nechala ji zcela určit vyznění situací. Šlo však alespoň o přiznané vyprávění. Divák poslouchal starou dámu mluvit o minulosti a chápal, že informace mohou být zkreslené.

V Nebe, peklo, Lucie zpěvačka "jakoby" žije svůj život a "jakoby" odkrývá soukromí v přímém přenosu, ale její kontrola nad děním je zjevná. Až příliš mnoho toho filmaři neukazují, příhodně ji opouští a znovu navštěvují buď jen v pracovním kolektivu, nebo pečlivě aranžovaných momentech. Dění nikdy není intimní, nikdy není náhodné. Bílá jen dokola opakuje, že takové je, protože chce, aby tak bylo vnímáno.

Obklopuje se aurou roztržitosti, spontánnosti a skoro nekontrolovanosti, jde ale o velkou profesionálku ve vztahu s médii, na než "hraje jako na kytaru". Tohle přirovnání použil profesor Philip Zimbardo o Donaldu Trumpovi, dalším člověku, který se na první pohled jeví utržený ze řetězu, ve skutečnosti však chytře manipuluje veřejným míněním a strhává pozornost přesně směrem, jímž uzná za vhodné.

Tento talent ovládá každá velká celebrita. I Bílá, ať už v přímém kontaktu z očí do očí, nebo v samotném dokumentu, neustále zdůrazňuje svou bezprostřednost a bezbrannost ve styku s médii, která se prý staví proti ní. Ale pravda je taková, že média jsou naopak bezbranná proti Bílé, jejíž schopnosti ovládnout prostor se těžko vzdoruje. Novináři na ni přesto nadšeně stojí frontu, aby jim věnovala pár minut, a jakákoliv případná snaha vystavit jí kritiku nakonec poslouží v její prospěch. Fanoušci se k ní tím víc přimknou a budou mít potřebu ji chránit.

Kdo by se jí divil?

Stejně tak Bílá ovládá i Nebe, peklo. Její osobnost mimo veřejný prostor zůstává v dokumentu dokonale nedotčena. Ten sice stojí na hledání "Hany Zaňákové", pravé identity, ale jen proto, aby ji mohl opět vystavit na obdiv, tedy ji mohl okamžitě změnit v další roli. I když by bylo lákavé tvrdit, že proto Bílá žádnou osobní rovinu nemá a zcela propadla svému mediálnímu obrazu, stejně tak nejde vyloučit, že své soukromí prostě umně skrývá.

Na což má plné právo. Každá hvězda vědomě tvaruje svůj vnější obraz. Stejně tak nejde Bílé vytýkat, že se formou celovečerního dokumentu rozhodna propagovat a využít prostoru v České televizi k oslovení publika. Bylo věcí ČT a týmu Terezy Kopáčové "krotit" ji v takových ambicích, na což však zjevně nebyla buď síla, nebo vůle.

Chválit se tedy dají jen technické kvality. Pozitivní je celkem rychlé tempo, jež obhájí osmdesátiminutovou stopáž. Tu málokdy snesou i dokumenty z předních festivalů, zde však funguje. Jinak jde ale o velmi kontrolované dílo, jež si za cíl určilo představit Lucii Bílou přesně tak, jak chce být vnímána. Jako workoholičku, jako zmatenou, bezelstnou duši zmítanou nutkáním se rozdat lidem bez ohledu na vlastní pohodlí. Jenže proč tomu věřit? Celovečerní dokument by na to měl nabídnout odpověď. Nebo se té otázce alespoň věnovat.

Roční časosběr ze života Lucie Bílé. Podívejte se na ukázku z dokumentu | Video: Česká televize
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Americké ministerstvo spravedlnosti ruší Trumpovo pravidlo nulové tolerance k migraci

Americké ministerstvo spravedlnosti ruší nařízení z dob vlády bývalého prezidenta Donalda Trumpa, které zavedlo "nulovou toleranci" vůči migrantům přecházející hranici mezi Mexikem a Spojenými státy ilegálně. V úterý o tom informovala agentura AP. Toto pravidlo vedlo k rozdělení tisíců rodin.

Úřadující ministr spravedlnosti Monty Wilkinson v nových instrukcích pro federální prokurátory uvedl, že ministerstvo se vrací ke své dřívější praxi, kdy se případy posuzovaly individuálně.

Politika "nulové tolerance" znamenala, že každý dospělý člověk chycený při ilegálním přechodu hranice měl kvůli tomu být trestně stíhaný. Děti nemohou být vězněny se svými příbuznými, a tak byly rodiny rozdělovány a děti byly posílány do zařízení spravovaných ministerstvem zdravotnictví. Takový osud potkal více než 5500 nezletilých, uvádí agentura AP. V roce 2018 bylo rozdělování zastaveno, ale i pak pokračovalo v menším rozsahu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy