Praha - Televizní komediální seriál The Big Bang Theory, který bude od úterý další akvizicí nové stanice Prima Cool, přišel s nápadem, který není nutné hned označovat za originální. Z "asociálních" jedinců typu vědců, intelektuálů, popkulturních fanoušků nebo informatiků se udělají hrdinové, kteří budou nuceni svůj životní styl konfrontovat s ,normálními' lidmi.
Už tu byli britští předchůdci jako Spaced nebo IT Crowd, americké filmy Kevina Smithe, dramatické seriály jako CSI nebo dramaticko-komediální Sběratelé kostí. Právě ti se The Big Bang Theory blíží mnohem víc než často zmiňovaní Ajťáci.
Ale zatímco v případě "Kosťáků" se konfrontace odehrává na poli kriminálním, The Big Bang Theory rozvijí nápad v rámci žánrem méně svázané situační komedie čerpající z modelu Přátel.
Bizarní přátelství nespojitých světů
Seriál popisuje běžný život pěti postav: skupiny čtyř geek/nerd vědců (teoretických fyziků a kybernetika) a jedné průměrné mladé slečny jménem Penny. Ta se jednoho dne přistěhuje do bytu, který je na stejném patře přes jako byt dvou (více a méně) geniálních vědátorů Sheldona a Leonarda. Ti mají ještě dva méně geniální, zato mnohem podivnější přátele (Wolowitz, Raj), kteří je skoro denně navštěvují.
Slovo dá slovo a sociálně nespojité světy se spojí v bizarním přátelství. Podobně jako ve Sběratelích kostí je tu jeden non-nerd jedinec a čtveřice různě ujetých magorů; ty spojuje jedna oblast vědění a cizák se musí řádně ohánět, aby se vyznal.
Penny v prvních dílech působí jako nijak zvlášť chytrá (= blbá) a spíš nějak tak sympatická než opravdu zájmu hodná hrdinka, která určitě nesestaví funkční sylogismus. Skoro modelový asociální geek Leonard je naopak za totálního mimoně, a navíc se do Penny okamžitě zamiluje.
Génius Sheldon mluví v dlouhých překombinovaných větných konstrukcích. Ind Raj - který se bojí žen tak moc, že před nimi není schopen mluvit - komunikuje jen prostřednictvím více či méně plachých pohledů.
A sexistický židovský blázen Wolowitz naopak v extrémnosti svého projevu šokuje pokaždé, když promluví. U Raje a Wolowitze se navíc potvrzují snad všechny zobrazující kulturní stereotypy, jaké vás napadnou.
Pro naivní i zasvěcené diváky
Postupně se ovšem seriál přesouvá do umírněnější podoby, kde se Penny stává chytřejší, byť její inteligence je hlavně sociální; tedy ta, která ostatním hrdinům zoufale chybí. Leonard je zase nesrovnatelněji normálnější, Raj víc mluví a Wolowitz se z čiré karikatury nadrženého židovského geeka mění v plastičtější postavu.
Jen z roztomile rainmanovského génia Sheldona se po sedmi dílech - pak měl seriál kvůli stávce pauzu - vyklube karikatura vědecky nesmírně nadaného, ale společensky nesnesitelného sociopata, který svými znalostmi, návyky a chováním terorizuje (byť vtipně) svět kolem sebe.
Humor seriálu funguje na několika úrovních a předpokládá různé typy diváků: naivní a zasvěcené. Naivním podává dostatečné množství vodítek, aby se zasmáli, i když vlastně nepochopí, čemu přesně a připadá jim vtipná pouhá skutečnost, že jsou ti hrdinové divní.
Zasvěcení se vyznají v popkultuře, v užším případě se pohybují v prostředí geek-fanoušků popkultury, v ještě užším i v akademickém světě - a v nejužším životní styl (a myšlení) hrdinů poměrně věrně kopíruje jejich vlastní existenci. Tím pádem je pro ně vtipné nejen to, že hrdinové NĚJAK komunikují a existují, ale o ČEM komunikují a v ČEM přesně kopírují nějaké modely žití.
V čem je vtip Dopplerova jevu
V předstávkové části první řady pozorujeme, jak jde Sheldon v noci tajně k Penny do bytu uklidit, protože její životní prostor je zoufale nesystematický, poté jsou hrdinové pozváni na maškarní bál, kde se nikdo nevyzná v jejich dokonale promyšlených kostýmech; zejména Sheldonova maska „Dopplerův jev" vyvolá zmatek. Konflikt je tu veden v rovině „divní x normální".
V dalších částech první a druhé řady už pak sledujeme mnohem více život uvnitř vydělené sociální skupiny, kde se odlišují životní styly jednotlivých „divných". Okolní svět se postupně víc a víc odřezává - a Penny se z pozice ,těch venku' dostává do pozice ,jedna z nich'.
Může se tedy zdát, že struktura epizod je neměnná a dá se dopředu předpokládat: Sheldon bude mluvit a jednat přehnaně komplikovaně, Leonard se ztrapní, Raj bude konfrontován se ženou, Wolowitz udělá nějakou šílenost a Penny ze svých kamarádů málem klepne.
Z větší perspektivy je ale postupná proměna zřetelná. Navíc si seriál vytváří poměrně důkladnou fikční encyklopedii, takže i naivní divák do některých aspektů světa hrdinů může postupně proniknout.
Vše se prostě odvíjí například od toho, jestli se ve chvíli, kdy neví, co je Dopplerův jev, jen se zasměje absurditě nápadu za něj jít na maškarní večírek, nebo si ho urychleně ve slovníku vyhledá
A protože autor článku má s hrdiny The Big Bang Theory nebezpečně mnoho společného, tak pro jistotu jednoduše: Je to skvělé, je to vtipné (za předpokladu, že vám připadá vtipné, když jde někdo oblečený za fyzikální jev), je to i výborně zahrané a za pokus to určitě stojí (snad se povedl dabing).
Nechť vás během recepce (makro)fikčního světa seriálu fungujícího v rámci několika různých diskurzů na poli sémanticko-syntakticko-pragmatického uspořádání provází Síla.
