Dovolená v protektorátu není o koncentrácích, říká režisérka

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
2. 6. 2015 13:38
Rozhovor s autorkou a režisérkou televizního pořadu Dovolená v protektorátu o kritických recenzích, předpojatosti diváků i podstatě reality show.
Foto: Česká televize

PrahaČeská televize od začátku prezentovala Dovolenou v protektorátu jako jeden z příspěvků k 70. výročí konce 2. světové války. Osmidílný projekt sleduje osudy třígenerační rodiny, která na samotě v Beskydech zažívá v dobových kulisách éru válečného protektorátu.

Kritiky vyčítají Dovolené v protektorátu bagatelizování historie, přehrávání herců i špatný casting.

Režisérka Zora Cejnková si za pořadem, který psala na základě vzpomínek svých prarodičů, ale stojí. "V Česku jsou novinky vždy hodně podezřelé, a tak je raději rovnou odmítneme," naznačuje, že někteří si udělali názor ještě před premiérou pořadu.

Dovolená v protektorátu navíc podle ní není reality show v tradičním smyslu. "Je to vzdělávací forma, která divákovi ukazuje historii stravitelnější formou," vysvětluje Cejnková.

Aktuálně.cz: Co říkáte kritickým reakcím, které se objevily po prvním dílu Dovolená v protektorátu?

Zora Cejnková: Přijde mi komické, když se u nás hodnotí věci, které ještě nikdo neviděl. Už od počátku, když Česká televize uveřejnila upoutávku k projektu, se tu vedla zvláštní kampaň. To se ale asi dalo čekat. V Česku jsou novinky vždy hodně podezřelé, a tak je raději rovnou odmítneme.

A.cz: Dříve jste se věnovala zejména historickým dokumentům. Proč jste se najednou pustila do reality show?

Dovolená v protektorátu není reality show. Je to doku reality, což je docela rozdíl.

A.cz: Česká televize to ale jako reality show prezentovala.

Zpočátku ano, nyní to představuje jako doku reality. U nás máme reality TV spojenou pouze s Big Brotherem, Vyvolenými a Výměnou manželek, to jsou ale formáty té nejnižší intelektuální úrovně, ryze komerční, které profitují z lidské hlouposti. Tak to alespoň vidím já.

Pak tu jsou ale reality světové kvality, jako je například pořad Wartime Farm, The 1940´s House a další, na kterých pracují historici a další odborníci. Nejde tam o křik, pláč a vzájemné hádky. Je to vzdělávací forma, která divákovi ukazuje historii stravitelnější formou. Český divák bohužel vnímá reality show jen jako "sex, drogy a video", nicméně reality ve světovém měřítku je úplně jiná.

A.cz: Proč jste vybrali zrovna období protektorátu?

Tento projekt jsem psala na základě vzpomínek svých vlastních prarodičů, kteří prožili druhou světovou válku jako zcela běžní občané na Vysočině u Žďáru nad Sázavou. Babička mi jako malé holce vyprávěla, jak moc to bylo těžké. Pašovali jídlo od příbuzných z vesnice a snažili se, aby okupaci celá rodina přežila. Dědův bratr pracoval na úřadě, kde vydávali potravinové lístky. Byl dvakrát odsouzen do Mathausenu za to, že pomáhal lidem v odboji.

Prarodiče mi vyprávěli drsné historky a ve mně to zanechalo dojem, že každodenní život obyčejných lidí v době protektorátu je zapomenutá stránka války. Nešlo přece jen o bitvy a politiku. Tehdejší život obyčejných lidí byl ohromně těžký, sebemenší rozhodnutí mimo striktní pravidla života mohlo znamenat vězení nebo smrt.

Tak vypadá historická reality show České televize Dovolená v protektorátu. | Video: Česká televize

A.cz: Kritici vám vyčítají i samotný název pořadu - Dovolená v protektorátu. Stojíte si za tím?

Vyčítají mi, že bagatelizujeme válku, čemuž moc nerozumím. Proč by tento pořad měl zlehčovat utrpení lidí? Název Dovolená v protektorátu je klasická literární nadsázka, pochopitelně protimluv. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Kdyby se to jmenovalo Jak je těžké žít v protektorátu, možná by se na to nikdo nedíval. Pochopitelně to žádná dovolená nebude.

A.cz: Pořad má být experimentem, ale vybraná třígenerační rodina vypadá, že si na válku jenom hraje. To byl záměr?

Slyšela jste někdy o tzv. Stanfordském experimentu? Americký psycholog Zimbardo na začátku 70. let rozdělil studenty na skupinu vězňů a skupinu bachařů. Nechal je pak v izolaci a sledoval chování obou skupin. Co se začalo dít, bylo natolik brutální, že experiment musel předčasně ukončit. Ať se nám to líbí, nebo ne, člověk je nastaven tak, že stačí vytvořit určité podmínky a říci mu, že je z nějakého důvodu lepší než druhý, a podle toho se chová.

Z tohoto principu jsem také vycházela při psaní scénáře. Rodina samozřejmě ví, že není rok 1939, ale čas běží a dostává se jim jen informací z tehdejšího rozhlasu, mají nulovou interakci s okolím a v kontaktu jsou jen s hranými dobovými postavami. Začínají se vžívat do dobové situace a mnohé, co se v domě odehrává, jim připadá reálné.

Zatím jste viděli učitele, kterého rodina považuje za slabocha a kolaboranta. Po pár dnech ho rodina opravdu přestala vnímat jako někoho, kdo hraje, ale už to byl učitel kolaborant. Neustále si o něm povídali a bylo jedno, jestli jsme měli puštěné kamery. Nebyl rozdíl mezi tím, jestli se natáčelo, nebo ne. Ukázalo se, že lidská psychika se rychle přizpůsobuje daným podmínkám a reaguje na dobové podněty, jako kdyby byly skutečnou realitou. Nejde o to, abychom si hráli na vojáčky, jako že je válka, jako že po sobě budeme střílet a jako že se budeme bát.

Nikdy jsme nevěděli, jak to skončí, a bylo potřeba hned reagovat. Přeskupit štáb, vymyslet jiné zakončení situace.

A.cz: Rodina tedy neměla žádný scénář?

Ne, nikomu jsme neříkali, co má dělat ani jak má reagovat. Do ničeho jsme nezasahovali, jen sledovali, jak se rodina zachová. Scénář měli jen herci. To byla velká práce vybrat zdatné improvizátory, a vyplatilo se. Měli jasnou představu o tom, do jaké situace mají rodinu dostat. Nejtěžší to ale bylo pro pana prodavače a učitele, kteří museli umět odpovědět na velmi všetečné otázky.

A.cz: Nejsem si jistá, jestli bych v přítomnosti kameramanů a herců, kteří místy silně přehrávají, zapomněla, že je to jen hra.

To je tím, že nejste v tom domě izolovaná už několik týdnů. Například malého Kubíka bych jen těžko režírovala, aby říkal přirozeně nějaké věty ze scénáře. Ta rodina opravdu taková je. My jsme si je i proto vybrali. Jsou empatičtí a okamžitě se vcítili do válečné doby a začali ji intenzivně prožívat.

Může se vám zdát, že herci přehrávají, ale jejich postavy mají být výrazné, aby k nim rodina zaujala poměrně rychle nějaké stanovisko. Herectví je trošku divadelní, to proto, že nehráli na kamery, ale pro lidi, a to je velký rozdíl. Jak se ale postavy vyvíjejí, divák si zvykne a začnou ho bavit. Například hřmotného prodavače, kterého je všude moc a neustále má nějaké fórky, si lidé určitě zamilují.

A.cz: Rodina je hodně sehraná. Byl to záměr?

Ano. Na radu psychologů, se kterými jsme scénář konzultovali, aby koncept fungoval, jsme takové lidi cíleně hledali. Podle odborníků může tento druh pořadu zvládnout jedině sehraná rodina, která drží pohromadě a má mezi sebou silný vztah.

A.cz: Chtěli jste tedy i takto předejít možným konfliktům mezi hlavními hrdiny?

Nešlo nám o to, aby babička po dědečkovi házela pánvičku. To nebylo posláním tohoto projektu. Chtěli jsme ukázat, jak se dnešní člověk v historicky co nejvíce věrném prostředí dokáže zorientovat a reagovat na výzvy tehdejší doby. Rodina nemá za úkol hrát, ale být sama sebou a vypořádat se s událostmi protektorátu podle svého. A v mnoha situacích reagují přesně, jak reagovali lidé v protektorátu, často ale reagují jako lidé 21. století. Zejména v okamžicích, kdy tehdejší realita byla pro dnešního člověka příliš tvrdá a nestravitelná.

A.cz: Projeví se v průběhu pořadu výrazněji charakter některých postav, nebo dojde k jejich proměně?

Proměnili se opravdu hodně. Hluboce se ponořili do děje a najednou pro ně byly tehdejší události osobní. Staly se součástí jejich světa. Například bratranec Honza se projeví jako hodně citlivý, ale zároveň nekompromisní člověk. I v dalších dílech stojí pevně nohama na zemi a dokáže bránit celou rodinu. Oproti tomu tatínek Milda je často zamlklý, a kdykoli se objeví problém, odchází. Ke konci se ale začne více projevovat.

Nejvíce se k tomu ale dokázala postavit babička, která byla naprostý generál. Sice se jí děti budou v dalších dílech vzpírat, a ne jednou, ale přesto se velmi respektují. Je to tím, jak moc se mají rádi. Prožívají to, diskutují, pohádají se, ale nakonec se doberou toho, co udělají. Je zajímavé sledovat jejich interakci, člověka to vtáhne.

A.cz: V případě babičky je vidět, jak reálie války hodně prožívá.

Oba prarodiče to prožívají velmi silně. Děda se ale v prvních dílech ještě tak neprojevuje. Dost si z války pamatují a kolikrát herce dovedli do úzkých. Pochopitelně se dožadovali svého. Nikdy jsme nevěděli, jak to skončí, a bylo potřeba hned reagovat. Přeskupit štáb, vymyslet jiné zakončení situace. Byl to nezvyklý způsob režie, ale velká výzva.

A.cz: Jak rodina reagovala na konfrontaci s gestapem? Byl jejich strach reálný?

Nechtěli jsme navozovat stavy strachu o život, to ani nejde. Rodina si i tak uvědomovala, jak jsou některé situace nebezpečné a co všechno by se mohlo stát. Kolikrát byli opravdu ve velké nepohodě. Nikdo nevrátí čas stoprocentně. To jsme ale ani nechtěli – hrozit jim transporty do koncentračního tábora.

A.cz: Říkala jste, že cílem projektu bylo ukázat, jak se dnešní člověk postaví k překážkám tehdejší doby. Uspěla rodina ve vašem morálním testu?

Nesmím ani naznačovat.

A.cz: Dnes je rodina již z Beskyd zpátky doma. Jaký byl návrat do běžného života?

Mohu vám říct, že byli velmi překvapení z toho, jak příběh na Starých Hamrech skončí. A až odvysíláme poslední díl Dovolené v protektorátu, můžete se zeptat rodiny samotné.

 

Právě se děje

Další zprávy