reklama
 
 

Je český sitcom utopie? Zatím neumí zabít své miláčky

18. 6. 2012
Foto: Profimedia.cz
Domácí sitcomy vyvolávají pochyby, zda je točil profesionál

Glosář - Situační komedie se u nás často nedělají, a pokud ano, obvykle nestojí za hovor. Nováci, Duch český, Policajti z předměstí, O mé rodině a jiných mrtvolách a nejnověji Helena jsou tak slabé, že vyvolávají pochyby, jestli je vůbec točil profesionál. Jedině Comeback před pár lety vyvolal naději, že se může něco změnit. Potíž je v tom, že i Comeback tvořili žánroví začátečníci, takže není od koho se učit.

Sitcom vypadá v porovnání s mnoha jinými žánry docela prostě. Bývá krátký, postavy jsou jednoduše načrtnuté a celý seriál do značné míry stojí na opakování - témat, konfliktů i konkrétních výroků. Na první pohled žádná věda. Právě ta jednoduchost ale vyžaduje hodně zkušeností a času, aby mechanismus chodil hladce a bez skřípání.

Tradiční sitcom je zkrátka vysoce formalizovaný. Pokud dobře nerozumíte jeho pravidlům a neumíte je buď zachovat, nebo kreativně popřít, nafackuje vám. Pečlivým sledováním se dá mnohé pochopit, ale nenaučí vás to sitcomy tvořit. Co všechno tedy v našem prostředí chybí?

Dřina a rutina

Námět sitcomu může být hýčkaným nápadem jednotlivce, na seriál samotný ale potřebujete partu dělníků s těžkou technikou. Dobrý sitcom klasického střihu jednoduše nenapíšete doma po večerech s kamarádem. Ztroskotali na tom mnohem větší machři, například americký stand-up komik Louis C.K., kterému hrál do karet výjimečný talent a roky zkušeností s psaním komediálních pořadů i vlastního jevištního materiálu. Jeho sitcom Lucky Louie (2006) nebyl vůbec špatný, ale v detailech drhnul a stanice ho po jedné sezóně zrušila. Naštěstí se komik vrátil s dalším titulem Louie, který stojí na jiném principu, funguje skvěle a koncem června začíná už jeho třetí řada.

Do týmu navíc potřebujete lidi s velmi nadprůměrnou invencí, ale bez zbytnělého ega, protože většina jejich nápadů se prostě na obrazovky nikdy nedostane. Psát pro sitcom je jako házet nasliněné sirky na strop: Musíte jich hodit padesát, aby byla šance, že se tři čtyři přilepí.

Platí tady pravidlo „kill your darlings" - zabij svoje miláčky. Vaše nápady budou padat pod stůl. Často i ty, na které jste vyloženě pyšní. A vy se nemůžete vztekat, jenom zatnout zuby a přijít s dalšími. Bohužel, české seriály jsou plné nápadů, které měly raději spadnout pod stůl, nebo rovnou pod kola náklaďáku.

Bez kontinuity sitcom nežije

Existence scenáristických sitcomových týmů je ovšem podmíněná existencí veteránů. Aby tu mohly běžně pracovat skupiny tvůrců stojící za konkrétními sitcomy, měl by je vést někdo, kdo ví, co dělá, protože to dělá posledních deset nebo víc let, a úspěšně. Potřeba týmové scenáristické práce dělá ze sitcomu žánr závislý na kontinuitě. Dobré drama napíše i osvícený vlk samotář, komediální smečka se neobejde bez někoho zkušeného, kdo ji povede.

Tvůrci Comebacku měli aspoň v začátku Johna Vorhause, amerického scenáristu, který svoje zkušenosti prodává jako lektor. Bylo to možná poprvé, kdy u nás vůbec někdo zkusil pojmout převzetí zahraničního žánru z gruntu a nesnažil se jenom od oka napodobovat, co někde viděl. Užší okruh scenáristů kolem Tomáše Baldýnského byl ale ojedinělý úkaz, ne součást zavedeného systému, kde by byl takový způsob tvorby běžný.

Comeback tedy byla dobrá škola, která nemohla stačit. A poslední novácký sitcom Helena, původně další projekt Baldýnského a několika jeho kolegů, na něj nenavázal, zjevně totiž prošel trávicím traktem standardní české televizní produkce. Výsledek se dá použít jako ideální ukázka typických nedostatků českého taky-sitcomu.

Žena za žehlicím prknem

Myšlenka vzít si jako inspiraci pro český sitcom americký seriál Roseanne dává jistý smysl. Roseanne oslovovala nižší třídu, neukazovala její život růžově a zároveň šla proti mnoha stereotypům. Byla vlastně white trash, ale nebyla hloupá. Domcomy (sitcomy postavené kolem rodiny nebo skupiny lidí podobné rodině) do té doby znaly spíš středostavovské postavy nebo milé stereotypní lidi od lopaty.

Kdyby se opravdu povedlo vytvořit něco podobného na základě českých reálií, měli bychom tu pořad, který by méně majetnou vrstvu oslovil, aniž by si liboval v zaprděnosti jako třeba Ulice. Helena ovšem přesně dělá přesně to; ukazuje stereotypy jako roztomilé danosti života, se kterými se prostě musíte smířit. Ženská je holt panovačná mamina, která pořád někoho peskuje nebo něco smejčí, a chlap je gaučový vařbuchta pod pantoflem. Hlavně, že se máme rádi.

S trochou cynismu je to skoro vtipné: Někdo tady napodobil Roseanne tak povrchně, až vlastně vyrobil její opak. Seriál, který alibisticky oslavuje mentalitu Blesku pro ženy, a ke všemu není vtipný.

Trefa do bránice

Navzdory zažitému mýtu humor není čistě pocitová věc a má svoje mechanismy. Sitcomový dialog například většinou nepoužívá vtipy v úzkém významu tohoto slova, ale přesto potřebuje něco, čemu se v angličtině říká „punchline". Věta, slovo, nebo klidně jenom zvuk, které spustí divácký smích. Punchline má zásadní funkci, přestože sama o sobě bývá zřídka vtipná. Je nutné ji přesně vybrat, načasovat i pronést, jinak zkazí celou výměnu a vznikne nechtěný antihumor.

Sitcom Helena v tomhle umění selhává díl za dílem. Namísto pečlivě zvolených a načasovaných punchlines podává něco, co se v těch nejlepších případech dá označit za průměrný neopracovaný materiál s možným zárodkem vtipu. Něco, co se ve své podobě vůbec nemělo dostat do konečného sestřihu.

Pro představu se podívejme na krátký dialog seriálové dcery a její kamarádky, který Nova prezentuje na svých stránkách v textu nazvaném „Těšte se na PŘÍVAL HLÁŠEK: Jak se bude vtipkovat u Musilů?":

Lucka (při vytahováni LP desek): „Mí rodiče poslouchaj zvuky z doby před vynalezením hudby."
Kamarádka: „Mí taky."

Vtip první věty je sám v podstatě polomrtvý, ale dal by se zachránit, pokud by reakce na něj dobře naplňovala principy punchline. Bohužel, kamarádčina odpověď naopak zabije i ten neduživý kousek humoru.

Na dialozích Heleny je vidět bohorovná neochota trpělivě se učit od zkušenějších a nepodložená sebedůvěra, že „to přece zvládneme, protože jsme šikovní". Aby se vůbec něco dlouhodobě pohnulo k lepšímu, bylo by potřeba tenhle věčný syndrom české televizní tvorby konečně odbourat.

Než se to naučíme, vlak nám ujede

A tady se dostáváme k hlavní potíži: Sitcom je dnes jinde. Lidi se rádi znovu podívají na pořady jako The Cosby Show, nicméně Kancly a Takové moderní rodinky vytvořily prostředí, kde si musíte desetkrát rozmyslet, než do něčeho přidáte smíchovou stopu. I kdyby se nám za dlouhé roky podařilo dospět k momentu, kdy budeme „smíchové sitcomy" zvládat, hrozí, že se v tu chvíli rozhlédneme kolem, a zjistíme, že nám procesí zase uteklo.

Ano, pořád by bylo možné prezentovat staromilský seriál jako záměrné retro. V Británii teď třeba mainstreamové publikum miluje sitcom Miranda, kde lidé zakopávají o svoje vlastní nohy, legračně prdí a dokola opakují stejné věty. Nic to ale nemění na faktu, že vývojový náskok těžko jen tak doženeme. Z nouze ctnost se dá udělat jednou, ne pořád. Česká televizní tvorba zoufale potřebuje komediální vzpruhu a sitcomy náročné na vysokou profesionalitu se jeví jako slepá ulička.

autor: | 18. 6. 2012

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama