Víte, že už jsme se jednou setkali?
Aha. A kdy?
Asi před 18 lety. Můj otec mě vzal na casting k filmu Snowboarďáci. V dětství hrál v pár filmech pro dospívající a měl pocit, že bych si to také měla zažít. Jenže mi zapomněl říct, že si musím nastudovat scénář. Vy jste se mě pak snažil zachránit tím, že jste mi dal zdánlivě jednoduchý úkol. Ať se prostě zkusím tvářit tak, že se mi někdo líbí.
To je tedy legrační. Připomíná mi to jednu reklamu, kterou jsem točil pro Sazku v Nepálu. Herec vyleze na vrtulník, roztočí se vrtule a on z ní odletí do zeleného pole, kde jsou vysekaná čísla. Byl to takový vtip ke sloganu "lidé po celém světě hledají svá šťastná čísla". Nejprve jsme vybrali muže a pak jsme měli casting žen, které měly na herce vysílat svůdné signály. Nedošlo mi, že Nepál je země, kde dívkám domlouvají sňatek rodiče, a ženy tak své emoce skoro neprojevují. Pamatuji si, jak jsem se jim snažil radit, aby si třeba na prst natočily pramínek vlasů, ale bezúspěšně. Když jsem viděl, jak se u toho tváří, řekl jsem si, že jim tu reklamu raději přizpůsobím.
To mně jste Snowboarďáky nepřizpůsobil. Nicméně některým talentovanějším osobnostem se s obsazením proslavily tváře a nastartovaly herecké kariéry. Dnes už na nové talenty téměř nesázíte, proč?
Je to dané tím, že Snowboarďáci byli teenagerovská komedie a je tak už z podstaty věci jasné, že v nich musely být nové tváře. Jirkovi Mádlovi nebo Vojtovi Kotkovi bylo v době natáčení šestnáct let a v téhle věkové kategorii budete jen těžko hledat ostřílené bardy. Na druhou stranu, my jsme na Snowboarďáky pořádali ohromný casting, kterého se zúčastnilo asi tisíc lidí, takže by v tom byl čert, abychom nenašli nějaké dva talenty. V posledních letech jsem se ale trochu zasekl na pohádkách a do nich si moc nemohu dovolit dát nové herce, už jen proto, že pro Českou televizi jsou pohádky něco jako výkladní skříň. Chce, aby v nich hráli slavní, známí herci, kteří všem dají tu jistotu, že svou roli zahrají perfektně. Párkrát jsem se snažil do vánočních pohádek někoho nového dostat, v televizi mi to ale nikdy neprošlo.
Výběrem Marka Adamczyka, který v nové pohádce ztvárnil prince, jste tedy šel na jistotu. Vyhlédl jste si ho v seriálu Kukačky?
Zaregistroval jsem ho už dříve. Poprvé, když hrál v Lidicích. Hned jsem si říkal, že je to zajímavý typ. Líbí se mi, když jsou herci něčím sympatičtí, že to zkrátka nejsou jen frajírci a hezouni, ale mají v sobě něco zvláštního. Scénář k nové pohádce Jak si nevzít princeznu původně počítal s tím, že se princ s princeznou mají podle sudby vzít, až jim bude kolem osmnácti let, ale celý ten příběh je hodně náročný na hereckou akci.
Přiznám se, že když jsem viděla jméno Adamczyk v obsazení, říkala jsem si, jestli už není na prince přestárlý. Pavlu Trávníčkovi bylo v Třech oříšcích pro Popelku třiadvacet, tedy o deset let méně.
Obě postavy, jak princ, tak princezna v pohádce prochází postupným, herecky náročným vývojem. Nejprve se nesnáší, navzájem se špičkují, až si k sobě postupně nachází sympatie, a to by mi asi moc osmnáctiletých nezahrálo. Princ v pohádce je navíc takový knihomol, všechno si musí promyslet a pro tuhle roli mi Marek přišel skvělý.
S tím věkem ale souvisí ještě jedna věc, a to, že pohádky vždy reagují na současnou situaci. Když se podíváte na většinu starých pohádek, ženy v nich měly role čekatelek na prince, který je vysvobodí. Byly hodně pasivní, z čehož se lehce vymykala až Popelka, která už měla nějakou svoji razanci, svůj důvtip a byla i lehce držkatá na svoji macechu. Ale stejně nakonec musela dostat tři oříšky, které jí daly alterega jiných postav a až díky nim se nakonec dočkala prince a vysvobození. Dnes se pohádky píšou jinak, ženy už mají mnohem aktivnější polohu. Nejsou jen čekatelkami na prince, protože v současnosti se už nechcete dívat na ženu, která je pasivní. I díky emancipaci očekáváte, že žena má aktivnější roli a svůj rozum, své cíle, které nemusí být jen o princi. A s tím souvisí i ten věk, lidé se dnes už neberou ve dvaadvaceti, ale většinou jdou do manželství až po třicítce.
Čím vás přesvědčila Anna Fialová, která ztvárnila princeznu?
Původně jsme měli jinou představu o princezně, Anička Fialová mi padla do oka při kamerových zkouškách, které jsme vzhledem ke covidu dělali na dálku. Potřeboval jsem hádavou princeznu a Anna pro mě byla nejlepší, protože jako princezna Josefína dovede být roztomilá, příjemná, ale i pěkná semetrika.
Scénář k pohádce napsal Petr Hudský, který v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas řekl, že si rád hraje s žánry. Bylo to tak i tentokrát?
Bylo. Já mám Petra jako scenáristu velmi rád právě proto, že s ním sdílím tu radost z žánrů. On dokáže pohádky dělat tak, že si vezme klasický motiv a vnese do něj něco, co je nové, a tím posune příběh někam dál. Dnes je těžké vymýšlet pohádky, protože těch klasických situací a nastavení je jen určitý omezený počet a všechny už byly nějakým způsobem využité. Ale když do filmu dáte nový prvek, který to lehce ozvláštní, dostanete úplně novou pohádku, i když stále čerpáte z klasických motivů. Petr se mnou spolupracoval například na Korunním princi, kde hlavní hrdina zachrání před drakem princeznu a následně mu to vítězství někdo vezme. Takový motiv byl už v několika pohádkách, například v Bajajovi. Do Korunního prince ale Petr vnesl lektvar zapomnění, z kterého dá hlavnímu hrdinovi napít jeho bratr, a to tu pohádku rázem posunulo někam jinam. V Jak si nevzít princeznu je tímto prvkem cestování v čase.
Příběh se odvíjí od okamžiku, kdy sudičky princi v kolébce věští, že si vezme princeznu ze sousedního království. Rodiče jsou nadšení a říkají si, že spojí království a všichni se budou mít rádi. Jenže jak začnou prince s princeznou dávat dohromady, tak to samozřejmě vede k tomu, že se ti dva nenávidí. Kdybyste byla dítě a někdo by vám říkal, že tohle bude za pár let váš muž, tak se vám do sňatku nejspíš také nebude chtít. Když pak je svatba, která se vzhledem k věštbě musí uskutečnit, jsou princ s princeznou nešťastní a ukradnou sudičkám kouzelné hodinky, pomocí nichž se přemístí do minulosti a pokusí se té věštbě zabránit. Jenomže jak to tak bývá, způsobí mnohem více problémů než užitku. Prvek kouzelných hodinek nám dal spoustu možností si s tím příběhem vyhrát.
Kromě prince, princezny, krále a královny jsou v novém filmu i už zmíněné sudičky, jmenovitě je hrají Iva Janžurová, Daniela Kolářová a Naďa Konvalinková…
Sudičky mají v pohádce poměrně důležitou roli. Není to jen o tom, že přijdou ke kolébce a řeknou nějaké tři věštby, ony tím dějem prostupují i dál. Bylo by zvláštní, kdybychom je ztvárnili jako dokonalé pohádkové bytosti v tom smyslu, že kam by přišly, trousily by moudra. Snažili jsme se to udělat tak, aby nebyly všechny stejné. První sudička je tak hodná a chce pro všechny to nejlepší, druhá je přísná a dbá na to, aby nic nebylo dokonalé, protože člověk by si nevážil dobrých věcí, kdyby nebyly i ty zlé. Mezi nimi je pak třetí sudička, která je, řekněme, lehce zmatenější. Dělá trochu chyby.
Tu hraje Janžurová, že?
No jasně. Dana Kolářová zase hraje tu přísnou a Naďa Konvalinková tu hodnou. Zábavné je, když mezi sebou mají rozpory. Například na začátku jsou dvě velké věštby, jedna je směrem k princovi a druhá k synu velitele městských stráží. Jemu přejí dvě ze sudiček, aby byl silný, zdravý a žil dlouho. A pak k němu přijde přísná sudička a řekne, že z něj bude také nešika a bude myslet hlavně na jídlo. To se nelíbí ani rodičům, ani hodné a zmatené sudičce, a tak se mezi sebou začnou přít. Ta jejich odlišnost je mnohem zábavnější, než kdyby byly všechny stejné. Potřeboval jsem pro ně výrazné postavy se silnými charaktery a jsem moc rád, že mi to tyhle legendy českého filmu vzaly a že jsem si je mohl zapůjčit.
Oproti loňské pohádce O vánoční hvězdě jste se vrátil k tradičnějším pohádkovým postavám. Kde jsou ale čerti?
V pohádce Nejlepší přítel jsem přece měl celý pekelný svět. Hodně mě to bavilo, s architektem jsme pořád vymýšleli, jak peklo ozvláštnit, aby v něm bylo něco nového. Teď mám dokonce na stole další námět s čerty a ten by se v současné situaci, myslím, dost chytil. Vypráví o epidemii, která propukne v pekle a u čertů se nákaza začne projevovat tak, že začnou být hodní. To je samozřejmě problém, protože hříšníci čerty vždy přelstí. Bohužel, producent funguje tak, že jednou za čas, kdy se dosáhne období, že je těch pohádek s čerty prostě moc, řekne stop, aby se motivy neopakovaly pořád dokola. Producenti do nich pak nechtějí investovat a musí se natáčet něco jiného. Třeba o princi a princezně, kteří jsou sice pořád, ale z nějakého důvodu nikomu nevadí.
Češi mají v pohádkách rádi tradiční motivy, jasné rozdělení dobra a zla i humor. Dokážete si představit, že byste natočil vážnou pohádku?
Takové pohádky točil například Juraj Herz. Panna a netvor byl nádherný příběh, ale spíše pro dospělé. Když jsem byl malý, poměrně jsem se jí bál. Jsme v tomhle ohledu zvláštní národ, už jen to, že máme Švejka jako hlavního hrdinu, ukazuje, že my se neradi díváme na věci takové, jaké jsou doopravdy. Máme rádi příběhy, které jsou z pohledu obyčejného člověka. Švejk nastavuje zrcadlo lidem, kteří válku berou vážně a tváří se důležitě. Svou bezelstností jim ukazuje, jak je to celé nesmyslné. A v českých pohádkách to funguje zrovna tak. Tedy že se na zlo nebo vážné věci rádi díváme z nadhledu. Když hodně zlé situace lehce shodíme, můžeme se na ně dívat z jiné pozice a říkat si, že my takoví nejsme. Můžeme se těm postavám trochu smát a radovat se z toho, když zlo prohraje a dobro, které v sobě alespoň trochu cítí každý člověk, vyhraje. Nadhled je u nás, myslím, potřeba, už kvůli národní mentalitě.
Karel Janák (51)
- V roce 1993 dokončil Fakultu jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, obor fyzika pevných látek. Při práci začal studovat FAMU, obor hrané režie, který úspěšně absolvoval v roce 2001. O rok později debutoval s dětskou komedií Vetřelci v Coloradu, která získala tři ceny na Mezinárodním festivalu dětských filmů v Chemnitzu.
- Průlom pro něj nastal v roce 2004, kdy šel do kin film Snowboarďáci. Získal s ním cenu Český lev za divácky nejúspěšnější film. Následovaly další komedie jako Rafťáci, Ro(c)k podvraťáků, 10 pravidel jak sbalit holku nebo LOVEní.
- Je úspěšným režisérem reklamních spotů například pro Sazku, Zonky, T-Mobile, O2 nebo Kofolu. Sám říká, že natáčením spotů si zlepšuje své dovednosti a bere je jako praktické cvičení.
- V posledních letech se věnuje převážně pohádkové tvorbě pro Českou televizi. Mezi jeho díla patří Deset měsíčků, Past na Ježíška, Princezna a písař, Korunní princ, O vánoční hvězdě a Jak si nevzít princeznu.
Jak vnímáte dětské diváky? Dnes sledují hlavně zahraniční produkci, jako je Harry Potter nebo filmy od Disneyho. Změnilo je to nějak?
Vidím ve společnosti obecně tendence říkat, že "dnes už se netočí jako dřív, dnes už je to jiné". Pamatuji si, že to všichni říkali už v roce 2005, že teenagerovská komedie už nikoho z těch mladých nebude zajímat. Myslím si, že to není pravda. Tyhle věci jsou univerzální stejně jako pravidla, která dnes fungují a pochází už od Aristotela ze starého Řecka. Lidé stále řeší a budou řešit příběh hrdiny, který má svoje slabosti, prochází nějakou akcí, nějak se mění a na konci vyjde posílený. To jsou věci, které se nemění. Možná se mění výrazové prostředky, že se například více používá pohyb kamery, jde se blíž k hercům, ale to jsou formální prvky, z kterých se samozřejmě musí čerpat.
Harryho Pottera mají lidé rádi, vždy je období, kdy je něco založené na velkoleposti, ale střídá se s obdobím, kdy se lidé rádi podívají na čistší příběh, který je oproštěný od velkých efektů. Český divák, doufám, pochopí, že my nemůžeme točit Harryho Pottera, nemáme rozpočet na to, aby film vypadal tak výpravně, ale zase tu senzaci můžeme nahradit něčím českým. Dát do pohádky duši, něco bližšího, co se člověka dotkne, protože v Americe je mentalita přece jen trochu jiná. Tím ale neříkám, že v nové pohádce není výpravná fantazie, máme v ní moc pěkné triky.
Myslíte cestování do minulosti?
Ano, ale nechtěli jsme, aby cestování v čase působilo jako sci-fi prvek typu Hvězdná brána. Je to spíš kouzlo, které je udělané tak, že se objeví brána a v ní se dalším kouzlem objeví průchod někam jinam. Myslím, že je to nejpohádkovější cesta časem, jaká kdy byla natočená. A není v duchu fantasy.
Takže ani princ s princeznou nejsou ovlivněni amerikanizací a nemají žádné superschopnosti?
Ne. Ti se jen děsně nesnáší.
