Glosář - V září na Primě začne údajně poslední křížová výprava Zdeňka Pohlreicha proti blafům v českých restauracích v pořadu Ano, šéfe! Stejná televize boduje v hluché prázdninové sezóně s celebrity verzí kuchařské soutěže Prostřeno a vozí Itala Emanuela Ridiho po Itálii, aby Čechy naučil znovu vařit s chutí a respektem k flákotě. A nenápadná TV Barrandov nadšeně propaguje svůj pořad Recept na bohatství, na první pohled soutěž na pomezí fíglů z Receptáře, talentové estrády a Faktoru strachu. Hodnotit ji bude mimo jiné známý vydavatel průvodce po restauracích Pavel Maurer, jehož jméno slibuje aspoň nějakou záruku gastronomické příčetnosti.
Televizní kulinářské obrození se už pár let neohrabaně prodírá k nám. Jak ukazuje shora citovaný přehled, pořád ale trčí někde na půl cesty.
Od herců k profíkům
Bývaly časy, kdy jste u nás nepoznali valný rozdíl mezi receptem televizního kuchaře a nadšeného diváka. Na obrazovce vařili herci nebo zpěváci a do moučníků dávali místo másla stejnou Heru jako řadový občan. Jejich kuchařská autorita pramenila čistě z toho, že spojovali pomyslný cit pro vybrané lahůdky, který měl zřejmě pramenit z jejich umělecké profese, s lidovou bodrostí na úrovni televizních silvestrů.
Zhruba v polovině devadesátých let, kdy Emeril Lagasse v Americe naplno zahájil éru skutečných kuchařů před kamerou, jsme se my pomalu propracovali od herců k bavičům. Na ně se pozvolna nabalovali nesmělí kuchtíci z praxe, většinou jenom tiše statující nějakému klonu Petra Novotného, a teprve z nich se později vyloupla nová generace, baviči s kuchařskou průpravou. Dodnes nejsilnější představitelé žánru, Kluci v akci na ČT, mají sice šarm a bystrost frajerů z maloměstského učňáku, ale o vaření přece jen něco tuší.
Přes ně jsme pak dospěli k naoko zlému Pohlreichovi a rozesmátému Ridimu. Jeden školený profík, druhý samouk s dobrým základem v italské kultuře jídla, oba zkušení restauratéři. Mají svoji popularitu a místo, ale přesto jako by pořád existoval paralelní svět toho, jak Češi vaří doopravdy...
Italsko-česká odpověď na Jamieho
Slavný Angličan Jamie Oliver má v sobě bezprostřední užvaněnost rodáka z Essexu a dávno si zvykl na kameru, což jeho tvorbě prospívá. Jeho pořady prakticky nikdy nejsou opravdu špatné a ten, ve kterém cestoval po Itálii, mezi nimi patří k nejoblíbenějším. Minimálně jednu vadu ale určitě měl: Jamie nerozuměl místním a oni nerozuměli jemu. Komunikace se odbývala v podobě tlumočených frází a rozpačitého uchechtávání - jako když natočíte nešťastníka, který si vyjel sám na dovolenou, a teď ho to baví, ale taky maličko lituje a občas si připadá ztracený.
Sledovat Emanuela Ridiho, jak se křížem krážem dostává na rodnou Elbu, je přece jen trochu jiný večerníček. Manu je ve svém prostředí, s domorodci se okamžitě zdraví a navazuje živý hovor, ví, co ochutnat a na co se zeptat. V jeho podání nezní řeči o lokálních a sezónních potravinách jako nudná poučka, on jednoduše popisuje základy, na kterých vyrostl.
Ridiho autenticita je ale zároveň paradoxně důvodem, proč má jeho popularita jistý limit. I když jeho češtině bez problému rozumíme, Ridi je prostě moc cizí, moc vzdálený. Používá výrazy, které neumíme pořádně vyslovit, říká "rizoto" něčemu, co jsme ve školní jídelně v životě neviděli, a ještě ke všemu má vyžehlenou košili.
I kdyby byl sebemilejší, tohle všechno v nás budí pocit ohrožení. Proto si tolik lidí oblíbilo Jiřího Babicu, který by se dal vystavovat jako Italův dokonalý negativní otisk. S výslovností na tom byl prachbídně, „levné jídlo" chápal jako synonymum pro nevábnou šlichtu a móresy měl jako věčně přiospalý pivní skaut. Diváka neohrožoval, naopak mu ukazoval, že moc toho nevědět a v ničem nevynikat je naprosto v pořádku, dokonce na to můžete být i trochu pyšní. Podobný kánon pak často vyznávají soutěže, kde se k vaření dostanou diváci.
Nabroušeno, nabito, prostřeno
S citem pro dobré jídlo je to tak trochu jako se smyslem pro humor: Spoustě lidí chybí, ale málokdo to přizná. Přihlásit se k tak elementárnímu nedostatku znamená potupu, protože jíst a smát se přece umíme všichni. Někde tady se rodí přesvědčení účastníků Prostřeno, že jejich názor na předkládané chody má vždycky váhu a vždycky by měl zaznít.
Běžné díly Prostřeno jsou spolu s Výměnou manželek pravděpodobně tou nejpřesnější výpovědí o české společnosti, jakou dnes v televizi najdete. I přes domluvené situace a někdy uměle zdůrazněné konflikty tady v každé minutě prosvítá, jak Češi různého pohlaví, vzdělání a sociálního postavení myslí, jak podobně zařizují svoje domovy, vychovávají svoje děti a s jakou směsí nedůvěry a zvědavé vlezlosti přistupují ke svým bližním.
Prostřeno vypovídá o zvláštní schizofrenii, se kterou považujeme vlastní chyby za lidsky pochopitelné a cizí za neodpustitelné. Přitom je mezi soutěžícími víc podobností, než by často přiznali.
Ve statistikách pořadu by nejspíš zvítězil obývák vyvedený v oranžovo-zelené, suché vazby na zdech, židle s koženkou a plastový nůž Tescoma jako záblesk jednadvacátého věku v pojetí Horsta Fuchse. V britském originálu Come Dine With Me se účastníci snaží navrhnout menu slavnostně a na večeři se oblékají jako do restaurace. V Čechách to jistí džíny a šunková rolka.
Rutinně vařit umí většina, dobře už zdaleka ne - kompotované broskve a bujón z Vitany jsou tady v podstatě součástí tradičního kuchařského know-how předávaného z babiček přes rodiče až na vnuky. Řez „jako od maminky" z nějakého důvodu pořád nevylučuje šlehačku ve spreji ani čokoládovou polevu ze suché směsi.
Kdo se odváží uvařit něco nestandardního, obvykle narazí na předsudky; cheesecake je moc sladký, sýr moc zavání a v brokolicové polévce je málo masa. Jsme národ, který vyrostl na rohlíku s májkou, a přesto neváhá svrchovaně a sebejistě ohrnout rypák nad čímkoli, co se mu jeví neznámé, a proto nebezpečné.
Prostřeno také vzácně přitahuje individua, která odmítají celé skupiny potravin. Jistě, člověk má právo nejíst, co mu nechutná, jen možná není dobrý nápad hlásit se do kulinářské soutěže, když se vám hnusí všechny mléčné výrobky nebo nepozřete nic z mouky.
Seriálové tváře a mistr šéfkuchař
Takzvanou VIP verzí Prostřeno se nakonec oklikou vracíme zpátky k hercům, zpěvákům a bavičům. Tady máme alespoň jistotu. Před kamerou se většinou chovají způsobně, mluví zřetelně a nehádají se. Vzniká tak sice nudná, odtučněná verze pořadu, na publikum unavené sluncem ovšem zabírá, protože přímo oslovuje milé vzpomínky na kuchtění Jiřinky Bohdalové. Tomuhle rozumíme. Občas se vyskytne nějaký ten Pomeje nebo Agáta, ale v součtu jasně převládají konejšivé tváře ze seriálů různých dekád.
Jenom notorický cynik se na to dívá a všímá si, jak VIP Prostřeno zjevně doluje celebrity až odněkud z palce. Během několika prázdninových týdnů si vlastně můžete udělat komplexní obrázek o tom, které známé české osobnosti jsou na odchodu nebo už zapadly, které se snaží zase dostat trochu do oběhu, které jsou zatím skoro neznámé a které se prostě jen nechaly ukecat, a když si to rozmyslely, bylo už pozdě.
Až unavené celebrity s koncem léta zmizí, naštěstí pořád bude na co se těšit. Počet aktuálních kuchařských televizních pořadů u nás brzy rozšíří MasterChef, zahraniční formát, který poběží od září na Nově. Jeho principy už částečně známe z primácké soutěže Na nože!, jen místo Zdeňka Pohlreicha v čele poroty zaujme šéfkuchař z Mandarin Hotelu Jiří Štift. Účastníky bude kromě mediální slávy motivovat jeden milion korun a „možnost vydat vlastní kuchařku" (protože Levné knihy už vyprodaly všechny dotisky Grilování s Lucií Borhyovou).
Dramaticky pojatá soutěž kuchařů je samozřejmě na první pohled mnohem ambicióznější než úplně odlišně koncipované Prostřeno, které stojí na velkém počtu dílů a jednoduché produkci. Právě ty nenápadné, všednodenní programy s náznaky reality show budou ale mít vždycky větší vypovídací hodnotu než sezónní spektákly. I kdyby nám přijel MasterChef soudcovat samotný Gordon Ramsay, o životě Čechů toho prostě vždycky nejvíc řekne tiché každodenní drama sponzorované Lidlem.
