Pravidelní diváci už jistě dávno odhalili, v čem spočívá základní přesvědčivost českých televizních detektivek. Cynik si při nich po večerech může říkat: „Je to jako doopravdy, taky se tam nikdy nic pořádně nevyšetří.“
Česká televize začne v neděli vysílat třetí seriál z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, nazvaný Pět mrtvých psů. Po nechtěně komickém pokusu o temnou mysteriózní detektivku Případ pro exorcistu v režii Jana Hřebejka a nedávných ambiciózních Modrých stínech se nejnovější série chopil opět Hřebejk. A byť vyšetřování ani tentokrát není hlavním lákadlem a režie se „ukáznila“, z hlediska vykreslení postav jde o dosud nejpovedenější část.
Detektivky spisovatele Michala Sýkory, které jsou předlohou celého cyklu, mají podobné ambice jako „kvalitní televize“ převážně americké či skandinávské provenience. Tamní seriály se vyznačují neobvyklým vyprávěním, tematizují závažné společenské věci, zkrátka vyžadují větší pozornost diváků a umí ji odměnit.
A jejich česká televizní obdoba „dle Sýkory“ se vyvíjí správným směrem.
První seriál Případ pro exorcistu jako by vystihla absence úvodní znělky, místo níž na obrazovce tkvěl jen archaickým fontem vyvedený název – což bylo příznačné pro seriál, který spíš tápal. Rozpačitých míst v něm byla řada, počínaje zápletkou točící se kolem zdánlivě rituální vraždy, která neobratně šilhala ke skandinávským vzorům.
Seriál ale zrazovaly především detaily. Tým soustředěný kolem majorky Výrové v podání Kláry Melíškové pracoval v podivné budově, kde nejspíš neměli ani na světla, protože nejen u výslechů, ale takřka u všech dialogových scén svítily pouze lampičky. A jeden z policistů tu měl evidentně úřadovnu na podestě mezi dvěma schodišti.
Režie druhého seriálu, čtyřdílných Modrých stínů, se chopil Viktor Tauš, který pochopil, že temnota nevzniká tehdy, když se zhasne. Od první chvíle naopak útočil na diváky přesvícenými záběry z nezvyklých úhlů, které „netelevizně“ vytlačovaly postavy do kraje scény. Odvaha ve výběru herců a také v rovině stylu se u Tauše potkala s ambicióznějším tématem: místo velmi přitažené a neuvěřitelné pomsty ze žárlivosti předchozí série se tu řešil celospolečenský problém korupce, zasahující až do předlistopadové minulosti.
Taušovi patří velké plus za odvahu i za snahu kriticky hledět na minulost i současnost, podobně nelichotivě se na českou – přesněji řečeno československou – realitu díval i nedávný kriminální thriller Rudý kapitán, jejž Tauš produkoval. Ale neuroticky „přešlapující“ kamera Martina Douby v Modrých stínech začala po čase působit trochu samoúčelně, byť ne tak zbytečně jako předchozí hřebejkovský „autopilot“, v němž se dramatičnost situace v interiéru i exteriéru s železnou pravidelností projevovala tím, že se kamera začala točit kolem dokola.
Modré stíny přinesly vedle progresivního, možná až příliš „přepáleného“ stylu o něco uvěřitelnější postavy. Krobotův šéf olomoucké „mordparty“ Viktor Vitouš už nebyl jen karikaturně nenávistným šovinistou, který z jakéhosi důvodu jezdí ve starém žigulíku. A minulost, vlastní povaha či vnější okolnosti tu měly dopad na většinu členů vyšetřovacího týmu.
Přesto opět platilo „osvědčené“ pravidlo první části, které se sebevědomě vydává proti detektivním konvencím: když spolu některé věci zdánlivě nesouvisí, tak spolu opravdu nesouvisí. Hypnotická úvodní znělka, nespoutaná kamera a celý styl seriálu patří do Evropy, ale snaha o společenský přesah sahající na nejvyšší místa se opět neobešla bez falešné a zbytečné stopy v podobě brakové postavy sociopata operujícího na vlastní pěst.
Nejnovější seriál Pět mrtvých psů měl původně režírovat Jan Prušinovský. Dávalo to smysl, neboť zatímco Modré stíny se ve snaze o počeštění vydaly do velkého světa korupce, novinka se usídlila mezi vesnickými mafiány. A právě venkovské či maloměstské prostředí dokázal Prušinovský skvěle zabydlet spoustou uvěřitelných jedinců ve svém seriálu a později filmu Okresní přebor či ve snímku Kobry a užovky.
Jan Hřebejk je přinejmenším dobrý náhradník. A scenáristovi všech částí cyklu Petrovi Jarchovskému se konečně podařilo naplno usadit postavy do správných křesel.
Nový seriál akcentuje vyšetřovatelku Horovou v podání Terezy Voříškové, která byla na konci Modrých stínů degradována na řadovou venkovskou policistku. Vzniká tak prostor pro vyšetřování ve dvou rovinách a tentokrát už se ve vyprávění neobjevují jen falešné stopy.
Voříšková v slušivém policejním baretu vytváří neoficiální tým s čerstvým důchodcem Krobotem a mezi hrdiny vznikají opravdu životné vztahy, k nimž nahrávaly už motivy z Modrých stínů.
Místo olomoucké architektury vytváří neklidnou atmosféru vesnický opar, do něhož se ozývají zvířecí zvuky. Jsou zlověstné i komické, což přesně odpovídá povaze případu otrávených psů a ukradených medvědů, o který tu jde.
Povedená lokální detektivka se tentokrát dívá na prohnilé české prostředí plné zkorumpovaných postaviček na umaštěné oblastní úrovni, kde úřadují líní policajti a buranští teplákoví mafiáni. Škoda že tvůrci neměli odvahu nechat Voříškovou po celou dobu v uniformě a baretu, a tak brzy vyšetřuje polooficiálně v šátku a sáčku. Místo agresivního vizuálu Modrých stínů přišel upocený obecní „klídek“.
Nejde však o návrat televizního konformismu, nýbrž o hledání další polohy, v níž by kvalitní česká detektivka nemusela jet přes severský či zaoceánský „průklepák“. Z cyklu Detektivů od Nejsvětější Trojice se definitivně stal svět, s jehož hrdiny má divák chuť pobývat také u dalších případů.
