Glosa: Český Kancl neurazí. Bohužel

Martin Svoboda Martin Svoboda
1. 12. 2014 16:34
Tuzemská verze kultovního britcomu nekazí osvědčené gagy, jádro celé té "srandy" ale Milanu Šteindlerovi uniklo.
Kancl.
Kancl. | Foto: ČT - Jef Kratochvil

Glosa - Kancl u nás nemůže dopadnout dobře. Nemůže. Už jen pomyšlení na pokus o překlopení kultovního britcomu do tuzemského prostředí vyvolává něco mezi husí kůží a dávicím reflexem. Přitom dvanáct epizod a dva vánoční speciály z pera Rickyho Gervaise a Stephena Merchanta už se stalo inspirací řadě remaků po celém světě, z nichž nejúspěšnější, americký, se dočkal dvou set a jedné epizody.

Nakonec nebude ale tak zle. Samotný formát je totiž nadčasový a nadnárodní, zkrátka univerzální, že víc už to nejde. Mockumentárním okem sledujeme život v jedné nevýznamné firmě, v níž panuje abnormálně neschopný šéf, který svou trapností terorizuje podřízené a dělá jim z pracovních dnů peklo. Ne že by byl přísný, spíš naopak. Jeho malichernost, ubohost a smutná směšnost zcela rozkládají pracovní kolektiv a neefektivnost firemního konání nakonec přivádí společnost na hranu existence.

Kancl.
Kancl. | Foto: ČT - Jef Kratochvil

Když se v roce 2001 seriál objevil na BBC Two, málem byl po pár epizodách zrušen. Hektolitry trapnosti kapající z potícího se Rickyho Gervaise se velmi úspěšně přenášely na diváky a specifický humor založený paradoxně na tísnivém pocitu nesnesitelnosti byl něčím velmi nezvyklým a těžko uchopitelným.

Na rozdíl od většiny seriálů zde navíc nenajdeme pevný bod v podobě normálního protagonisty. Nejblíže k němu měl Martin Freeman (dnes proslavený coby novodobý dr. Watson a Bilbo Pytlík), i on se však často vykoupal ve vlastní nezralosti.

„My“ a „oni“

Seriál přesto nakonec zabodoval a nyní se můžeme podívat, jak si s ním poradil Milan Šteindler, sám odborník na české pojetí „záměrné trapnosti“, na první pohled nejlepší volba na post režiséra.

Kancl.
Kancl. | Foto: ČT - Jef Kratochvil

Diváka originálu česká mutace nepřekvapí, děj první série se příliš neliší. Dokonce i Michal Dalecký vzhledově dost připomíná Freemana. Václav Kopta ale nestačí na Gervaisův výkon v britské nebo Carellův v americké verzi. A nejde tu pouze o úctu k původnímu. Právě v jeho pojetí stěžejní role odhalíme největší zádrhel, který postupně sráží celý koncept a od díla na hranici geniality, jímž je originál, sestoupíme až k pouhé snesitelné komedii.

Zatímco Gervais dokonale zachytil to nejtrapnější v „nás“, Kopta shromažďuje negativa od „nich“. Cítíte ten zásadní rozdíl? U českého Kanclu proto nikdy nevzroste pocit nepříjemnosti, nesnesitelnosti a až úzkosti na s originálem srovnatelnou úroveň.

V největší míře k tomu přispívá vedení a výběr herců, ostatně už Koptovy fyzické proporce napovídají hodně. Gervais byl sice před třinácti lety rovněž poněkud „vypasený“ a stylizoval se do úlisného idiota na pohled, Kopta však vypadá vyloženě jako karikatura šéfa. Jeho projevu pak chybí jakákoliv lidská stránka a hlubší emoce.

Kancl.
Kancl. | Foto: ČT - Jef Kratochvil

Gervais ztvárnil až tragickou postavu zoufale se snažící vymanit z vlastní malosti, naše pohrdání se u ní mísilo se soucitem a výsměch s politováním. Měl v sobě kus z nás v našich nejslabších momentech. Kopta je pouhou figurkou reprezentující vše špatné, co si myslíme o šéfech. Jde jen o blba pracujícího na své blbosti, pozitivní emoce vůči němu nemáme důvod cítit.

Česká měkkost

Těžko říct, jestli byl tento posun záměrný, či vyplynul jaksi mimoděk. Jsme ale přece jen země, kde se přestal vysílat pořad Nejslabší, máte padáka, protože si diváci stěžovali na „zlou moderátorku“.

Kancl.
Kancl. | Foto: ČT - Jef Kratochvil

Generalizování je jistě ošklivé, pokud však něco není Čechům blízké, je to sebereflexe. Český divák se rád zasměje na účet všech a všeho za jakýchkoli okolností, na svůj vlastní (a tedy i postav a lidí, s nimiž se ztotožňuje) však jen v případě, že půjde o humor dostatečně "milý" a "hřejivý". Stačí se podívat na to, jak musel za sto let zmutovat Švejk, abychom ho mohli mít rádi.

Kancl si ale zakládá na naší částečné identifikaci s postavami definovanými téměř výlučně způsobem trapnosti. Vrcholně cynický pohled na svět, kdy tuto trapnost vyvolávají naše mluvení i mlčení, konání i nekonání, smích i pláč, by nejspíš „divák primetimu“ těžko rozdýchal a částečný posun od „my“ k „oni“ přijetí nepochybně usnadní.

Seriál tím ztrácí hrany a stává se vcelku obyčejnou komedií. Naštěstí zároveň nejde o natolik zpackanou ostudu, jak jsme se mohli bát, a duch předlohy v něm úplně nepohasnul.

Milan Šteindler při natáčení Kanclu.
Milan Šteindler při natáčení Kanclu. | Foto: ČT - Jef Kratochvil

Formát do jisté míry nezklamal. Voyeurské (byť stejně jako v originálu nedůsledné) pseudodokumentární uchopení přece jen zintenzivňuje zážitek a Gervaisovy gagy většinou fungují i v kopii.

Pro znalce původního seriálu ale jde rozhodně o zbytečnou zastávku, protože na rozdíl od svévolné americké verze se Šteindler celkem pevně drží ozkoušeného a v žádném z postupů nedojde ani na úroveň předlohy. Všech postupů nicméně zároveň využívá dostatečně na to, aby zaujal případného nováčka.

 

Právě se děje

Další zprávy