I když jak se to vezme – při pohledu na výsledek se zdá, že jde opravdu jen o gesto, jež ani nikdo z tvůrců nemůže myslet vážně a má se o něm mluvit pouze z principu. Není nutné ani vhodné ho vnímat jako reálné umělecko-zábavní dílo, protože v tomto ohledu nenabývá takřka žádných hodnot.
Kvalita animace je hluboce podprůměrná. Jediný talentovanější puberťák s výkonnějším počítačem by, kdyby si dal záležet, vytvořil lepší grafiku než tu, co vidíme v prvním dílu vydávanou za hotový produkt celého studia. Svou trapností a zastaralostí patřící na přelom století připomíná Krtkovo CGI (speciální efekty, pozn. red.) scénu v Pelíškách, kde je Miroslav Donutil u vytržení z úžasných plastových lžiček, které ještě nikdy nedržel v ruce, a nevadí mu, že ony lžičky nejsou příliš schopny plnit svou úlohu.
Může potěšit leda nejmenší děti, jež zatím nemají ponětí, kde leží laťka přijatelného podprůměru, a naopak velmi staré diváky, kteří ji rovněž neznají, protože takové věci je doposud míjely. Možná není náhoda, že premiéra proběhla zrovna na TV Barrandov, jíž se publikum navyklé na kvalitní počítačovou animaci statisticky vyhýbá, a riziko tvrdého středu s poučeným divákem bylo minimální.
Z deprese jen s Čínou
Dějově jde o podobnou bizarnost. Krtek, jenž žije zcela sám a bez přátel (kam se všichni jeho zvířecí kamarádi poděli?), se stará o zapomenutou plyšovou pandu jako o jedinou spřízněnou duši. Chodí s ní na výlety, vaří jí, mluví na ni.
Vyznívá velmi depresivně a tísnivě, jak se naše milá postavička upne v tom nehmotném prostředí nekvalitního CGI ke kusu plyše, jako by jí nic jiného nezbylo. Copak všechny ty příběhy, jež Krtka naučily vážit si přátel, vedly k tomu, že zůstal sám?
Pak vrací pandu původnímu majiteli a ztrácí smysl života, což ho zdeptá natolik, že se rozhodne najít živou pandu. Dostane se až do Číny, kde se s ní okamžitě (samozřejmě jménem celé České republiky) skamarádí. A za doprovodu strašidelných křepčících opic spolu všichni oslaví nové přátelství.
Humor a nápady byste v celé epizodě hledali marně, nic než hlavní zápletka se v ní neodehraje. Jak špatný je tvůrčí tým, dokazuje i fakt, že vše musí řešit dialogy a nic nedokáže předat obrazem, což by bylo u grotesky, jíž vždy Milerův Krtek byl, adekvátnější.
Možná trocha vymývání
Kdyby navíc první díl koncipoval politický ideolog, musel by to udělat právě takto. Opuštěný krteček, malý český národ, nachází přítele ve velké pandě, Číně, o níž zatím má zkreslené představy, protože se staral jen o plyšáka vytvořeného podle ní. Asi jako Češi slyšeli o Číně jen kusé zvěsti, které samozřejmě nemusí být pravda. Panda je oproti tomu Krtkova fanynka – sleduje a obdivuje jeho dobrodružství v televizi, čímž dává čínská strana jednak najevo svou informační dominanci, tak i úctu k malé exotické kultuře, která ji zajímá. Na deset minut dobré.
Možná jde o nadinterpretaci, možná o odhalení záměru, vyvrátit nelze ani jedno. Jisté je jen, že podobné dohady jsou jediné, co dává Krtkovi smysl, protože jako samostatné dílo nemůže uspět.
Svou špatností ale není výjimečný. Velké popularity se dočkal stylově takřka totožný ruský seriál Máša a medvěd, který trhá rekordy sledovanosti na YouTube. Lidé z celého světa jsou natolik fascinovaní tím, jakou ubohost v Rusku pouštějí dětem, že ze zvědavosti učinili z jednoho z dílů dokonce nejsledovanější nehudební video planety.
Podobné antipopularity se dočkala i série amerických animovaných ukolébavek, jež v hodinových smyčkách opakují dvě sloky a jsou doplňovány podobnou amatérskou animací (ty jsou však skutečně amatérským internetovým dílem).
Uvidíme, jestli když Krtek není dobrý, je alespoň dost špatný, aby získal podobnou „oblibu“.
