Eurovize je jen dobře prodaný průlet hitparádami. Kontroverzní vítězství Ukrajinky na tom nic nemění

Jarda Konáš
15. 5. 2016 9:00
Další ročník Eurovize je za námi. Ve finále zvítězila ukrajinská zpěvačka Jamala, česká reprezentantka Gabriela Gunčíková skončila – možná zbytečně přísně – předposlední. Šedesát let starý formát vyvolává logicky otázku, zda má v roce 2016 ještě co divákovi nabídnout?
Jamala
Jamala | Foto: Profimedia.cz

Stačí si vzpomenout na dobu, kdy v české kvalifikaci šaškovali Kabáti, Petr Bende nebo Tereza Kerndlová, a člověk se ptal: „Mají to ti interpreti zapotřebí?“ Je dobře, že Česko už své nominační kolo nepořádá, neboť šlo o nedůstojnou zábavu, která člověka od finále spíše odrazovala.

O to větší radost byla sledovat právě letošní vrchol celé soutěže. Finálový večer běžel hladce, přinesl zajímavé i vtipné momenty (scénka s Ianem McKellenem musela potěšit i ty největší hudební snoby) a v rámci sobotního hlavního programu patřil v televizi mezi to nejlepší. Což nebylo tak těžké, když proti tomu Nova nasadila obludnost jménem Tvoje tvář má známý hlas.

Obsahově už to ale bylo slabší. Po semifinále jsme psali, že pop se globalizuje, a finále to jen podtrhlo. Regionální specifika téměř zmizela, proto jejich důraz možná Jamale částečně přinesl vítězství. Až na pár výjimek se zpívalo výhradně anglicky s texty sekajícími jedno klišé za druhým, z čehož si v závěrečném pěveckém čísle dělali srandu samotní moderátoři.

Hudebně se většina interpretů tak moc chtěla přiblížit západním hitparádám, až to vypadalo, jako kdyby zpívali všichni jednu písničku. Citelně to bylo poznat při vystoupení rockové kapely z Gruzie Niko & Young Georgian Lolitaz, která byla zajímavá už tím, že zkrátka hrábla do kytar, zatímco ostatní nabízeli jen prefabrikovanou halfplaybackovou popinu.

Když pak někdo přišel s autentickou tvůrčí polohou, jako například nizozemský Douwe Bob zpívající slušnou country místo vaty pro generaci MTV, jen podtrhnul šedivost ostatních, mezi které se, bohužel, vsákla i česká reprezentantka Gabriela Gunčíková. Její I Stand je sice kvalitní pop na standardy českého éteru, ale ve srovnání s evropskou konkurencí stále některým interpretům koukala akorát na záda.

Ránou na solar pak bylo vystoupení hosta Justina Timberlakea, který byl jedinou skutečnou popovou extraligou toho večera a na snažící se soutěžící po pár taktech hodil stín tmavý jak noci v Karpatech.

Z letošního ročníku bylo cítit, že se pořadatelé snažili o serióznější pojetí celé soutěže. Jako kdyby chtěli minimalizovat riziko, že týden po odvysílání zůstane po Eurovizi jen pár veselých klipů zpívajících komediantů na Youtube (tak jako každý rok). To se povedlo. Eurovize je stále oddechová zábava, ale už ne za každou cenu.

Jenže je to dvousečná zbraň. Nelze se zbavit dojmu, že člověk sleduje jen zdlouhavý, komentovaný a načančaný průlet hitparádami v duchu: „A teď se podíváme, co se hraje na Maltě.“ Proč ne, své diváky si to evidentně našlo, finálový přenos sledovalo dvě stě milionů lidí.

Nebýt ale účasti Gabriely Gunčíkové a pětiminutového vystoupení Justina Timberlakea, český divák by dostal jen čtyřhodinové pozlátko složené z lidí, které nezná a pravděpodobně už o nich nikdy neuslyší. Kvůli tomu by chtěl vydržet u televize do jedné ráno asi málokdo.

Ukrajinská zpěvačka Jamala je krymskotatarská zpěvačka a na Eurovizi zvítězila s písní nazvanou 1944, která je věnována krymským Tatarům. | Video: Rádio Svobodná Evropa
 

Právě se děje

Další zprávy