Rozhovor - Dokument Drnovické catenaccio se po putování kiny objeví ve čtvrtek na obrazovkách České televize. Producent a režisér Radim Procházka tu zobrazuje "život a dílo" drnovického podnikatele a fotbalového bosse Jana Gottvalda. Vrací se v něm do 90. let, do doby tunelování a divoké ekonomické transformace
Snímek evokuje 90. léta pamfletově, formou etnografického dokumentu, jako cestu za dinosaury. Mohlo by se zdát, že tahle epocha je nám už vzdálená, že ji máme definitivně za sebou.
Film vychází z toho, co mě baví, a to je nedávná minulost. Zajímá mne ten přelom, kdy se aktuální dění stává dějinami. Devadesátá léta ještě nejsou zhodnocena ani jednoznačně přijímána jako třeba léta padesátá. Někteří tehdejší představitelé jsou stále v politice, například na Hradě máme významného představitele té doby, který prosazuje svou, do jisté míry vítěznou interpretaci této epochy. Takže je stále dobrodružné pokusit se je nějak uchopit. Sociální vědy se jim ale věnují dávno, takže jsem se snažil přenášet jejich poznatky do jiného média a iniciovat debatu.
Jaké poznatky sociálních věd konkrétně?
Ve filmu mluví ekonomové, sociolog, ale taky filozofové. Profesor Mlčoch charakterizuje transformaci 90. let s nadsázkou jako marxismus naruby. Zatímco ten chtěl zestátňovat, my jsme stejně slepě privatizovali. S odstupem ale vidíte, že nejlépe dopadla boleslavská Škodovka, jejímuž prodeji Němcům architekti české privatizace zrovna nepřáli. Dnes je to motor průmyslu. Myslím si, že nesmírně důležitá by bývala byla (a stále je) pluralita, víc způsobů řešení a přesunu vlastnictví. Dodnes se mozky transformace zaříkají tím, že bylo nutné spěchat. Mám ale pocit, že se spokojujeme s touto tezí a nechceme vysvětlení, proč tak moc spěchali.
Já si z filmu vybavím metaforu tunelování, která používá příměr z mariáše. Jako manažer státního či cizího podniku nehrajete durcha, abyste ovládl každý štych a vydělával, ale betla. Tedy záměrně vedete na buben firmu, jejíž dluhy dokážete ještě prodat státu, zatímco oslabený podnik odkoupíte za babku.
Lidé záhy pochopili, že takhle se zbohatne rychleji, jak říká ekonom Vladimír Benáček. Myslím, že takhle názorně jako on v mém filmu tu ještě nikdo schéma tunelování nevysvětlil. Je fascinující, jak šlo celý systém zisku obrátit na hlavu a vydělávat na ztrátě.
Váš film připomíná případ drnovického podnikatele, který se proslavil tím, že dovedl vesnický fotbalový klub do první ligy. Proč jste si vybral zrovna jeho?
Ten důvod je banální. Jsem z Vyškova, do Drnovic je to od nás přes pole. Chodil jsem tam fandit, pamatuji si postup do ligy i Drulákovu éru. Ještě raději ale vzpomínám na druhou ligu, kterou Drnovice hrály na začátku devadesátých let. K fotbalistům jsme měli blíž, fandění nekazili chuligáni. Jezdil k nám třeba zlínský fanoušek, který skandoval: „My tu zlínskou botu propotíme v potu!" Drnováci zase věšeli přes reklamní cedule transparenty „Když perník, tak Pardubice - když fotbal, tak Drnovice!" nebo „Na Kmocháčky z Kolína stačí naše dědina!" Hodně jsme se smáli a užívali si to.
Kdo byl Gottvald v té době pro vás? Vnímal jste jej jako představitele nové elity, která se rekrutovala i z řad veksláků, zelinářů a prodavačů v mototechně? A v jeho případě přinesla sen o kapitalismu do malé vesnice?
To je pro mě teď. Tehdy jsem takhle nepřemýšlel. Byl jsem mladej a blbej a vezl jsem se s obecnou atmosférou. Jak ve filmu říká sociolog Pavel Klvač: hrdinové 90. let byli definovaní tím, že dokázali hromádku pořád vršit, lhostejno, odkud se peníze berou. Tehdy nebylo divné, když přišel osmnáctiletý mladík s miliónem v tašce. Pro spoluobčany byl Gottvald až do svého skrývání a uvalení vazby hrdina. Střízlivě ho viděli ti, kteří na fotbal nechodili. Vadily jim nájezdy aut a opilí fanoušci, kteří spali na hřbitově nebo chytili u školky dítě a zavřeli ho do popelnice.
Co Gottvaldovi umožnilo se tak vyšvihnout? Jak popsat ty, kteří přes noc kupovali fotbalové kluby a vydělávali miliony?
Zkrátka se vyznali. Gottvald se lišil tím, že s fotbalovým bafuňářstvím začal už v 80. letech a fotbal opravdu miloval. Jak napsal Ondřej Štindl, amerického Kmotra zničila jeho láska k rodině, drnovického bosse zase fotbal. Člověk pohybující se mezi mafiány se nesmí nechat ovládat city. On byl přece jenom kluk z vesnice.
Co dělá Jan Gottvald dnes?
Sám říká, že podniká v realitách. Slyšel jsem, že má kontakty na radnicích krajských měst, dává některým developerům typy, kde a přes koho se zajímat třeba o privatizaci městských pozemků. Hotel, který koupil kousek od Drnovic, oficiálně spravuje jeho syn. Jinak chodí velmi dobře oblékaný a vlastní luxusní vůz.
Filozof Karel Kosík mluvil o lidech z 90. let jako o lumpenburžoazii - vrstvě lidí, kteří zbohatli na autobazaru a provozování herny. Fascinující je i to, jak šlo všechno rychle.
Byli připravení. Na rozdíl od ostatních měli sociální kapitál, neboť měli styky. Ti zelináři a lidé z mototechny už spolu obchodovali za socialismu. Pro ně pak nebylo těžké si obstarat peníze ani v nové době, protože banky zase zakládali jejich kamarádi. Zatímco my jsme poslouchali Havla a jeho slova o rovné startovní čáře, oni už měli fondy k privatizaci. Gottvald se mi chlubil, že v době, kdy třeba Mrázek ještě kšeftoval s walkmany, on už vydělával miliony. Stejně tak ale nebylo tolik lidí, kteří byli prozíraví už tehdy.
Jak všechno reflektuje sám Gottvald?
S ním se o tom nedá moc mluvit. Lidi z Drnovic, kteří ve filmu mluví, si obešel a vynadal jim. Když se bývalá starostka bránila, že říkala jenom to, co je pravda, on na to odpověděl, že se to ale neříká do televize. Na nás a na Českou televizi podal trestní oznámení na ochranu osobnosti. Podal taky návrh na předběžné opatření, aby se film stáhnul z kin. Předběžné opatření soud zamítl. Nyní se čeká, jak dopadne to trestní oznámení.
Ve filmu naznačujete, že tihle podnikatelé byli propojení s politiky..._
To není snad potřeba zvlášť naznačovat. Nám jde ale o obecnější „propojení". Chceme ukázat, že politici byli odpovědní za vytvoření systému, který tu lumpenburžoazii dostal k moci. Pro mě zůstává klíčem, co uvádí Václav Bělohradský: politická elita 90. let nebyla s to reflektovat vlastní chyby. Řadu věcí z počátku viděl Klaus určitě správně, že bylo třeba táhnout společenskou transformaci skrze politiku. Jak se přestávalo dařit, odmítali si na vládě připustit realitu. Mluvilo se o iniciativě, podnikání, pravicových hodnotách, ale ve skutečnosti to fungovalo díky bankovnímu socialismu a rozkrádání státu. Někdo napsal, že to byl princip výherního letadla. Navenek se zdálo, že hospodářství jelo dál, ale zadělávalo se na průšvih.
Byl Klaus hrdinou transformace?
Nevím, jak to říct. Dnes vidíme velké kauzy, obchod s lehkými topnými oleji. Ale to neznamená, že by každý podnikatel byl zloděj. Možná byste našel hrdiny spíše v menších věcech. Co se povedlo, byla malá privatizace. Najednou se vynořily hospody, služby. Klaus je možná oslovil svou pracovitostí, jak si uměl jít za svým, aniž ztrácel čas - byť dnes už to v jeho pojetí vypadá spíše jako parodie. Jako když tuhle George Bush chválil jednu spoluobčanku, jak je pracovitá, že má tři zaměstnání.
Tehdejší společnost se nedokázala bránit, soudy byly pomalé. Kdy se to změnilo?
Připomínám, že nejsem analytik, ale zdá se mi, že to šlo pozvolna. Obávám se, že jsme pořád součástí klasické hry četníků se zloději. Jak se učíme bránit, jejich metody jsou rafinovanější. Dnes se nepředávají obálky a kufříky, ale někteří politici po odchodu z funkce záhadně bohatnou. Na konci filmu se říká, že se vracíme z tunelářské minulosti do korupční současnosti a že minulost ještě neřekla poslední slovo. Devadesátá léta jsou klíčem k dnešku, takže je důležité, aby je společnost reflektovala a nepropadla letargii.
To je váš důvod, proč točíte filmy?
Mě baví točit o politice a sledovat ji asi proto, že tam není nic jednoznačné. Fascinují mě lidé, kteří musejí daleko víc než my volit mezi špatnými řešeními, dělat kompromisy a spojovat se s nepřáteli. To je úkol pro nejsilnější osobnosti: zorientovat se a zachovat si integritu. A my takové potřebujeme! Je nebezpečné říkat, že všichni jsou stejní a házet jim při každé příležitosti klacky pod nohy. Sám bych nechtěl být v jejich kůži.
