Cyril a Metoděj v hrdinném boji proti západnímu zlořádu

Martin Svoboda
28. 7. 2013 12:09
Recenze čtyřdílné minisérie České televize Cyril a Metoděj
Foto: čt

Dramatická šarvátka, jíž se účastní pět komparzistů. Po ní titíž nehybně leží na zemi se zavřenýma očima, takže jsou nejspíš mrtví. Nevzrušený vypravěč vysvětluje, že "po této bitvě Rostislav vyhnal franské kněze", načež následuje polopatická scéna, ve které Rostislav vyhání franské kněze. Opravdu má být divák České televize tak hloupý, že si neumí představit, jak vypadá vyhnání knězů, nebo by snad nabyl dojmu, že jsou kněží z bitevní vřavy vysílání na ozdravný pobyt do termálních pramenů, kdyby nebyla situace dopředu osvětlena?

Foto: čt

Nezodpověditelná otázka, stejně jako je nevysvětlitelná existence celé minisérie Cyril a Metoděj, již jsme právě úspěšně přežili. Na rozdíl od jakékoliv důstojnosti, co se v materiálu skrývala. Ta leží porobena v prachu.

Skutečně nikdy nebyli naši věrozvěstové (přinejmenším vzhledem k dobovým zvyklostem) znázorněni mrtvolněji, tezovitěji a patetičtěji než nyní. Kultovní špatnost neopohanské Kněžny Libuše nachází v nové čtyřdílné polodokumentární polohistorické polofresce Petra Nikolaeva schopného protivníka, a to si Konstantin vystačí i bez emo Kazi a new age Tety.

De-demytizace legendy

Důvod, proč se tolik pozornosti z tolika stran dostalo zrovna 1150 let příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu oproti tolika jiným, mnohem kulatějším a podobně zásadním výročím, byl sám o sobě předmětem konspirací. V jejich čele stojí třeba možnost, že jisté mocenské zájmy si přejí připomenout Čechům východní tradici, abychom se méně cukali, až budou Rusové dostavovat Temelín.

Foto: čt

Tato přehnaně působící teorie by alespoň nějak vysvětlila, proč jsou i v této minisérii "západní zlořády" vykreslovány se smyslem pro objektivitu okupační trilogie Otakara Vávry, a to zcela bez přehánění. Když třeba poražený Rostislav přísahá věrnost franskému králi, ten to přijímá s úšklebkem záporáka v americkém akčním filmu osmdesátých let (a spoluvězňům knížete se chodí posmívat do vězení). Stejně tak všechny další postavy náležící k západní kultuře, nebo s ní sympatizující, předně směšně přetažený kolaborant Svatopluk, jsou vyobrazeny jako ploché karikatury ultimativního zla.

Trendem adaptování mýtů, legend a dávné historie je však v kinematografi civilizovaného světa už docela dlouhou dobu demytizace, objektivizace a relativizace. Zbavení oparu nedotknutelnosti, hledání realistických motivů pro staletí uctívané hrdiny. Leckdy naznačování dobra tam, kde dříve nebylo a pátrání po alternativních výkladech.

Mnohdy musí docházet k jisté dějinné dezinterpretaci, postavy jsou emancipovanější a víc demokraticky smýšlející, než by bylo dobově možné. Přesto jde o logický vývoj, kdy nám nestačí roky slýchané pohádky a chceme hrdiny především lidsky pochopit. Připomeňme hollywoodské blockbustery Trója, Království nebeské, Robin Hood, Alexander Veliký i seriály Řím a Tudorovci. Ty všechny a mnoho dalších se s různými úspěchy pokoušejí dodat dávné historii či legendě uvěřitelný podklad.

Boží synové na křížové výpravě

Cyril a Medoděj jdou zcela proti tomuto proudu, což je tím spíš zarážející, nebo spíš pobuřující, u proklamovaného polodokumentárního uchopení.

Už samotný podtitul Apoštolové Slovanů posunuje tuto dvojici ještě víc k nedotknutelnosti, než jsme si ji doposud vybavovali. Bratři jsou zpodobněni jako dva dokonalí, permanentně dobří muži, kteří se od rána do večera buď modlí, nebo obracejí pohany na víru. Lidské vlastnosti jim zcela chybí. I jejich nepřátelé a sokové o nich prohlašují, že "je dost možná seslal sám Bůh." Jejich misie na Velké Moravě přirozeně není podávána jako nic jiného než souboj dobra se zlem, moudrosti s hloupostí a pravdy se lží.

Foto: čt

Co na tom, že moderní historici se vesměs shodují, že neúspěch cyrilometodějské mise na našem území měl dlouhodobě jedině pozitivní důsledky, především upevnil kontakt našich zemí se západní Evropou a zaručil jejich následný kulturní a ekonomický rozvoj, jaký východo- a jihoslovanské národy, u nichž se pokračovatelé soluňských bratrů úspěšně zabydlili, mohly jedině závidět? Zde není místo pro takto komplexní uvažování, v této sérii se na pravdu nehraje. Tedy jinak - v této sérii se na pravdu pouze hraje.

Patetičnost a schematičnost podporují výše zmíněnou šílenou teorii o východní objednávce, protože se projekt skutečně podobá spíš současnému ruskému režimem řízenému nábožensko-středověkému kultu o neomylných mudrcích, který má legitimizovat systém "nikým nezpochybňované pravdy".

Abych ale nebyl melodramatický, nemyslím, že hloupost minisérie má tak "rozumné" důvody jako vymývání našich mozků. Přinejmenším ze strany tvůrců jde prostě o neschopnost s leckdy komickými následky a nedomyšlení vlastního konání, které se možná "někomu" hodí, možná taky ne. Podhoubí pro konspirace nepochybně jako stvořené, ale posuňme se zpět do reality.

Ne moc roztomilá neschopnost

Stvoření hlaholice proběhne během dvouminutové montáže. Po ní Konstantin podá Metodějovi papír formátu A5 s hotovou abecedou, ten se na něj na dvě vteřiny podívá a ustrnule prohlásí "ty jsi to dokázal". Haleluja!

Foto: čt

Připomíná to i americké školní besídky, jak je známe z tolika komedií, v nichž děti rekonstruují třeba sepsání americké ústavy. Bezradnost při konfrontaci s tak zásadním momentem historie a bezelstná snaha ho předvést ve vší vážnosti u desetiletých dětí možná vyvolává shovívavý úsměv, u týmu profesionálních filmařů však teatrálně směšný výsledek není čím omluvit.

Ne, skutečně si nemyslím, že scenáristé se museli s někým spolčit, prostě jen nejsou schopni překonat dost možná upřímnou úctu, kterou k dvěma velikánům evropských dějin cítí. Číst myšlenky ale neumím. Nezbývá než konstatovat, že podobně, jako byly Nikolaevovy Lidice bojácnou učební pomůcku pro líné učitele, je Cyril s Metodějem zcela ahistorickým připomenutím legendy bez jakéhokoliv zasazení do kontextu či seznámení nás s fakty nad rámec občasných zajímavostí pod čarou. Své dějiny zkrátka nezvládáme, nejsme ochotni vzdát se uvyklých představ a hledat nepřikrášlenou pravdu.

Vždyť tvůrci ani nebyli s to pojmenovat svůj výtvor Konstantin a Metoděj, raději zůstali u nevhodného označení Cyril, aby se ani o kousek nevzdálili obecně rozšířené, byť zdeformované představě o bratřích. Přesto v sérii Konstantina oslovují správně a na problematičnost jména Cyril upozorňují. Kdo si ale zapamatuje pravdu, když filmaři ji nemají potřebu dodržet ani v samotném názvu?

Prostě to neřešit

Zarazí rovněž fakt, že celá Evropa mluví moderní češtinou. I v synonymu hloupé komerce, již zmíněných amerických filmech, je zvykem, že angličtina nahrazuje pouze jeden (hlavní) jazyk, jinak pro zachování autenticity mluví zbylé národy po svém. V línějších případech se mezi nimi vždy najde postava, která opatřena silným dialektem komunikuje přímo anglicky. Dokudrama České televize nemá zapotřebí tak "nedůležitý" fakt, jako že každý národ mluví jinak, jakkoliv řešit.

Foto: čt

Přitom děj samotný je z hlavní části založený právě na odlišnosti jazyků, vždyť jde o zrovnoprávnění slovanské řeči. V důsledku si tak franští kněží mezi sebou česky stěžují, jak té hatlamatilce vůbec nerozumějí, a v následující scéně Rostislav nachlup stejnou češtinou vysvětluje, proč je tak zásadní, aby byl jeho jazyk uznán. Napadá vás větší filmařské diletantství? Protože má fantazie tak daleko nesahá.

Dokumentární dodatky mohly lecco ze zmiňovaného alespoň částečně zachránit, namísto toho buď zcela nefunkčně opakují, co se stalo v minulé scéně, popisují, co se stane ve scéně další, nebo rozvíjejí nerelevantní úvahy (nevíme, kudy k nám přišli, tak vám řekneme o třech stezkách vedoucích naším směrem, vyberte si, která se vám líbí). Ve skutečnosti nemám dojem, že bych se o bratřích a jejich době dozvěděl jedinou informaci, kterou bych si nepamatoval ze školy.

To naznačuje, že polodokumentární formát byl prostě ve smlouvě a tým ho musel dodržet, i když pro to nebyl pádný "tvůrčí" důvod. Opět jen odhaduji. Každopádně jediné, čeho vsuvky dosahují, je vytrhávání nás z už tak sotva uvěřitelného fikčního světa. Navíc tu kvůli nim máme dva vypravěče - jednoho nadreálného dokumentárního a ještě k tomu vzpomínajícího starce -, což vyvolává značný chaos.

Foto: čt

Předem prohraný boj

A ještě jeden hřebíček do rakve. Všichni si jistě uvědomujeme a chápeme, že naši filmaři disponují nesrovnatelně méně prostředky než zahraniční produkce, zvlášť ti televizní. Přesto by byla chyba nabýt dojmu, že je tedy v pořádku, když výsledek jejich práce vypadá na pohled příšerně. Režisér by snad měl pracovat tak, aby dosáhl kvalitního výsledku, a když na alespoň trochu přesvědčivý CGI záběr chrámu Boží moudrosti nemá, tak ho prostě nemůže pořizovat a jde vstříc jinému řešení.

Foto: čt

V našich podmínkách bude vždy těžké oživovat historii a vzhledu podfinancované inscenace se asi úplně nezbavíme. Není však nic horšího než předem prohraný boj rovnou vzdát a nechat svůj výtvor jako bonus osázet i zcela nedostačujícími digitálními zrůdnostmi, jež ještě víc upozorňují na celkovou umělost všeho zobrazovaného. To je jen líné a pohodlné.

Existují fígle, jak podobné situace řešit. Když Agnieszka Holland v Hořícím keři nemohla rekonstruovat Palachův pohřeb či dobové demonstrace, zkrátka použila archivní záběry, do nichž své hrdiny umě zasadila. Za peníze, jež měla (a že jich na naše poměry neměla málo), stále nemohla docílit lepšího výsledku. Vystačila si s kompromisem, který nakonec jako kompromis ani nemusíme vnímat. Nikolaevova situace byla ještě mnohem složitější, protože dobové záběry z devátého století samozřejmě jaksi chybí, ale on ji vyřešil nejhůř, jak mohl: opět ji neřešil.

Takže zde máme například scénu, v níž mladý Konstantin obdivuje úchvatný strop v Hagia Sofia, přičemž jde o šíleně nepřesvědčivý počítačový obraz. A my jako diváci máme nejspíš při pohledu na to říkat "no jo, na víc neměli, to přece musíme prominout". Proč tam však ta scéna vůbec je? Ohromen jí nikdo nebude, Děj nikam neposunuje, představu o vzhledu stropu z té umělohmotné animace stejně nezískáme - vysvětlí mi to někdo?

Foto: čt

Nebo ještě lépe - vysvětlí někdo existenci celé série, která nefunguje jako dokument (toho se vzdává černobílým, bezkontextovým a účelovým výkladem dějin), nefunguje jako lidský příběh (protože hrdinové nejsou vykresleni jako lidé, ale jakési nadpozemské entity; proto také nezmiňuji nebohé herce, protože tu jsou nuceni k děsivě mrtvolným kreacím) a nefunguje jako historická podívaná (protože na to nemá astronomické prostředky, nebo rozumné tvůrce, kteří se bez nich obejdou)? Nač řešit praslovanskou záhadu, když čelíme této zcela aktuální.

 

Právě se děje

Další zprávy