Recenze - Je to zhruba půl roku, co jsem si stěžovala na zarezlost původní hrané tvorby na ČT, a pár měsíců, co Soutěž seriálů zdokumentovala, že žádné světlé zítřky nenastávají. Leden přinesl konečný důkaz: Život je ples a Česká televize cílí na diváka, který to už vzdal.
To se tak díváte na Downtonské panství, uvažujete, jestli to cenami dekorované britské drama není přece jenom plytčí limonáda, než se zdá z nadšených kritik... a pak si pustíte několik dílů Život je ples. A vše je odpuštěno.
Život je ples pochopitelně spadá do úplně jiné kategorie než kostýmní historické spektákly: mezi šedivé, rodinně-dramaticko-komediální útvary ze života bytostí podobných současným Čechům, jenom naprosto charakterově placatých a mluvících podivným jazykem. Jeho nebezpečí nevězí v tom, jak jednoduché myšlenky sděluje (život je těžkej, zvlášť po šedesátce, proto neztrácejte humor a apetit), ale jak se v divákovi snaží vzbudit dojem, že sděluje věkovité pravdy.
Taková veřejnoprávní mýdlovka
Soap opery komerčních televizí poskytují aspoň dvě zásadní indicie, podle kterých každý divák pozná, že se jejich sledováním nemá chlubit, pokud si chce hrát na chytrého: za prvé jsou to soap opery a za druhé běží na komerčních televizích. Jistě, teoreticky by pořád mohly mít vyšší hodnotu než F. L. Věk. To se ale v našem kraji naštěstí neděje. Takže zaujmout postoj ke všem těm Pojišťovnám štěstí není takový problém, i když máte jinak se samostatným myšlením trochu potíže.
Seriály typu Život je ples jsou bohužel rafinovanější. Pracují s úplně stejně schematickým viděním světa, ale balí ho do mýtu veřejnoprávnosti, společensky hodnotných námětů a zdání myšlenkové hloubky. A společensky hodnotné je tu téměř všechno, na co se podíváte: Ústřední motiv stařenek a stařečků v domově důchodců, téma svobodné matky, školní šikany, nezaměstnanosti, delikvence mladistvých, a nad tím vším postava faráře jako studnice moudrosti. Se vším by se dalo pracovat, ale takhle pohromadě se to mění v parodii.
Úplně jako v životě
Právě tyhle ctnosti ovšem stačí, aby si podstatná část cílové skupiny (dvě třetiny diváků pořadu jsou údajně v důchodovém věku) zařadila seriál do kolonky „je to jako ze života". Tahle nejvyšší, bájná meta seriálové kvality se cení jako nic jiného. Veškeré novoty nás děsí, mají podivný tvar, chuť, a nevíme si s nimi rady. Co neznáme, to nechápeme, co nechápeme, toho se bojíme. A čeho se bojíme, tomu se pochopitelně budeme vyhýbat.
Mazanost dramaturgie České televize spočívá v tom, že po lidech nechce, aby se vyrovnávali s novotami, a se svojí produkcí bezpečně míří do „jakozeživotářského" vkusu. Diváci se vlastně identifikují s něčím, co neodpovídá realitě, ale tomu, jak oni sami realitu vidí. Jak si ji překládají přes poplašné novinové titulky, přes drby o tom, čí vnučka přišla v šestnácti do jiného stavu. Život je ples jednoduše zobrazuje skutečnost viděnou přes umolousané brýle člověka, který rezignoval na chuť opravdu porozumět světu a chce si už jen potvrzovat předsudky.
Spořádaní sérioví vrazi
Pro scenáristu je to vlastně ideální pozice. Nemusíte se bát klišé, nemusíte se piplat s dobře vystavěnými dialogy. Zápletky stačí jako z té mýdlové opery a motivace postav se dají měnit za pochodu, nebo můžou chybět úplně.
Je to paradox, ale v Život je ples skoro nenajdete člověka, který by v sobě nějakou životnost, „životupodobnost" měl. Evangelický kněz trousí humanistické fráze a dceři odpírá sebemenší pochvalu, ale divák mu to má odpustit, protože táta má holku vlastně rád a myslí to s ní dobře. V oné rebelující dceři jako by se zase zhmotnily ty nejhorší představy o mládeži sdílené čtenářskou základnou Blesku.
Ředitelka domova je karikatura socialistické učitelky v přechodu. Svobodná matka trpí a bolestně se usmívá, slizký Krampol hraje slizkého Krampola a mladý manažer starobince prostě vypadá jako ten typ člověka, co se nikdy nevyčural ve sprše. Nevím, proč a jak se tvůrci rozhodli uplácat toho gumového klaďase s buličíma očima, ale na místě ředitelky bych stejně radši kontrolovala, jestli z lékárničky nemizí heparin.
Odbytá slova
Scenáristickou pohodlnost dokonce odráží i úvodní píseň, jejíž slova jako by nenapsal Jiří Suchý, ale někdo, kdo se Jiřího Suchého pokouší otrocky napodobit a moc mu to nejde.
Vyčítat českému seriálu špatné dialogy už je docela otravné, jenomže tady ta prkenně spisovná, nebo zase přehnaně pubertální mluva tahá za uši snad každou minutu. Jak může při psaní a později na place nikomu nedojít, jak strašně směšně to zní, když mladá Berenika Kohoutová pronese „Teda řeknu vám, že jste jako dost vyhoustlej týpek"?
Má scenáristka Irena Obermannová vážně tak málo citu, nebo ty věty jednoduše vypadly z tvůrčího soukolí a tak nějak už zůstaly ležet, protože nebylo dost času je přepisovat?
Koneckonců na tom nezáleží. Takhle přece dneska děti mluví, tohle se přece běžně děje a takhle vás přece denně každý napálí. V logice tohohle seriálu funguje domov důchodců jako ústav pro duševně choré, kam vás zlotřilí příbuzní můžou strčit na doživotí a už se nikdy nedostanete ven. Že je to nesmysl? Nebuďte naivní, všichni přece víme, že lidi jsou svině a svět je dneska zlej.
Moralizovat a nudit
Kdyby aspoň ten humor nebyl tak impotentní. Kdyby někdo necítil potřebu udělat jeden hluchý vtip typu „babička neumí ovládat iPhone" a pak ho rozmáznout ještě dvakrát až třikrát. Kdyby to byl vůbec vtip, a ne jenom časová výplň. Kdyby to celé... netrvalo... tak... strašlivě... dlouho. Život je ples nepředstavuje nic jiného než touhu kázat spojenou s mizivou invencí a sklonem ošidit kreativní stránku práce.
Celé směrování seriálu paradoxně nejlíp vystihují slova zpátečnické ředitelky, která má v příběhu zjevně působit jako megera, na niž čeká citové probuzení: „Já vím, že jste byl v té Anglii, ale tady jsme tady".
Kdyby aspoň to citové probuzení mělo podobu žhavého sexu mezi vilnou Vilmou Cibulkovou v halence s fiží a jejím submisivním mladým manažerem, mohli bychom se kolektivně u obrazovky uspokojit, nebo přinejmenším konečně zasmát (pravděpodobně obojí). Takhle se komukoli s funkčním smyslem pro humor a elementární chutí do života najednou chce jenom umřít.
