reklama
 
 

Glosa: České století ožilo. Nemluví už jen hlavy, ale i lidé

17. 11. 2014 8:50
Seriál České století pokračuje v lepší formě. Nejnovější díly těží z kontinuity vyprávění i obecné znalosti živé historie, ale poněkud přehnaně chtějí imitovat známé osobnosti politické scény.

Glosa - První set Českého století vzbudil před rokem všechny možné reakce. Je scenárista Pavel Kosatík bulvární historik, nebo podchytil atmosféru doby tam, kde chybí fakta? Utopil se režisér Robert Sedláček v moři mluvících hlav, nebo neodolal banálním zjednodušením ve jménu divácké atraktivity? Názory se rozeběhly mnoha pozitivními i negativními směry, což byl podle režisérových slov také cíl.

Až do 7. prosince bude nedělní prime time na ČT1 patřit čtveřici nových dílů, které mají potenciál vyvolat dokonce ještě větší ohlas, protože už překračují hranici živé historie. Tedy historie, na kterou jsme samozřejmě všichni odborníci a každý nejlépe víme, jak to vlastně bylo. Nebo jsme o tom alespoň pevně přesvědčení.

České století v České televizi

České století v České televizi

Musíme se dohodnout (1968) - 16. 11. od 20:00 na ČT1

Je to jen rock´n´roll (1976) - 23. 11.

Poslední hurá (1989) - 30. 11.

Ať si jdou (1992) - 7. 12.

Jen doufejme, že budou reakce skutečně směřovat k seriálu, ne nedávné kauze s fleecovou bundou a vyznamenáním. Robert Sedláček byl v posledních dnech až příliš snadno odsunut do pozice jakéhosi Zemanova přisluhovače, což k němu není úplně spravedlivé. Jistě, stálo by za dohady, nakolik se tenkrát před lety nechal během natáčení portrétu unést Zemanovým charismatem, rozhodně by ale byla škoda, kdyby tyto dohady převzaly otěže a o seriálu České století už se mluvilo s odsudkem Sedláčka nejlépe rovnou v perexu. Tak moc živou historii nechme raději spát.

Tentokrát to je osobní

Pokračování Českého století je totiž nepochybně lepší, než byly všechny minulé díly. První polovinu série jsem označil za „chvályhodné selhání“, protože sousto, s nímž se prala, bylo od počátku až příliš velké. Zásadní témata se zde musela smrsknout do jasných konfliktů a postavy našich dějin dvacátého století se přeměnily ve schránky pro autorské teze. Každý aspekt byl kompromis ideálu a až příliš mnoho kompromisů příliš mnoha ideálů vždycky škodí.

Nyní se však pohybujeme na poněkud jiné rovině a České století našlo alespoň zkusmo osobní vrstvu. Robert Sedláček obecně nemá cit pro něco, co bychom nazvali „civilním projevem“, všichni jeho hrdinové vždy mluví podivně knižně a „nelidsky, jak jistě potvrdí především diváci seriálu Život a doba soudce A. K. Přesto už se zde potýkáme s charaktery, jež lze vnímat jako obraz lidských bytostí, což bylo minule zásadně těžší.

V epizodě Musíme se dohodnout o moskevských posrpnových jednáních sice stále vidíme tendenci ke karikování a až přílišnému stavění protikladů (až humorně působí scény s Dubčekem a Husákem v hotelovém pokoji), tu ale můžeme vnímat jako jakýsi „dozvuk“ předchozího pojetí.

Poslední čtyři díly nabízejí téměř kontinuální vyprávění, vystupují v nich zčásti totožné postavy (především Havel), odpadá tedy tíživá nutnost expozice a na poměrně velkorysé stopáži už se daří vyvolat dojem kontaktu s něčím, co můžeme nazývat „realitou“.

První polovina Století se odehrávala v podivně nadreálných místnostech, jimiž proplouvaly neživotné "mluvící hlavy" přednášející teze. Šlo spíš o rozpohybované (pseudo)dějinné výjevy neustále zahalené oparem nedotknutelnosti.

I skrze tento přístup lze minulost reflektovat a netřeba ho odsuzovat, když se však disidenti sejdou ve sklepě, aby Magor Jirous seřval Havla, už se ocitáme na pevnější půdě a máme dojem něčeho hmatatelného.

Ne zcela, pořád poznáme vypravěčskou licenci například v narážkách na věci budoucí, jež mohly postavy těžko odhadovat, posun je to ale nepochybně pozitivní. I dlouhé debaty v závěrečném dílu o rozdělení Československa nyní působí životněji.

Havlovštější než Havel, klausovštější než Klaus

Ne všechny posuny v případě závěrečné čtveřice jsou však pouze k lepšímu. Sedláček propadl jednomu nešvaru typickému pro dramata odehrávající se během živé historie.

Ačkoliv doposud mu na fyzické podobnosti herců a jejich předobrazů nejspíš příliš nezáleželo, najednou upřednostnil imitování před přesvědčivostí, což je vždy tím patrnější, čím výraznější projev dané osobnosti mají. Václavové Havel s Klausem disponují velmi unikátním a notoricky známým souborem mimických gest, pohybů a slov, tudíž tento přístup vede k nutnému přehrávání.

Jaroslav Plesl v roli Klause si s tím poradil o něco lépe než Marek Daniel coby Havel. V obou případech však jejich vlastně zdařilé exhibice až příliš strhávají pozornost. Není vyhnutí, to samé platilo, když Meryl Streep s chirurgickou přesností imitovala železnou lady. Když se herec natolik soustředí na samotnou mimiku, ztrácí zkrátka možnost působit lidsky.

Divák pak má tendenci vnímat ho jako kulisu, jako objekt spíš než jako postavu. Vzhledem k tomu, jak se seriál přiblížil k osobní rovině, podobné omezení zamrzí. Ono by vážně nevadilo, že Havel ráčkoval o něco málo méně, kdybychom pak víc pochopili, proč říká, co říká.

Šlo by vůbec namítnout, že osoba Václava Havla šla víc „naťuknout“ vzhledem k tomu, že se rozkročuje přes tři epizody. Na druhou stranu až příliš mnoho intimity by vzhledem k parametrům nastaveným zbytkem seriálu působilo nejspíš divně.

Ze zobrazení Václava Klause pak můžeme vyčíst něco jako Sedláčkovu škodolibost. Dlouho si prý lámal hlavu nad tím, jak ocenit jeho pozitivní přínos a nemstít se mu za věci podle režiséra nepovedené. Docílil toho svébytně. V poslední epizodě Klaus Havla zatlačuje do kouta a vychází ze situace jako jasný vítěz.

Když pak vypneme televizi a opět vplujeme do dneška, uvidíme, že tohle vítězství se kamsi vytratilo. Minulost navazuje kontakt se současností, jíž by se Sedláček rád věnoval v navazujícím projektu o velkých justičních kauzách. Uvidíme, jestli najde v České televizi i tentokrát oporu, za pokus by to ale stálo.

autor: Martin Svoboda | 17. 11. 2014 8:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama