Prošel jste si takřka vším, co si dnes spojujeme s tuzemskou televizní zábavou devadesátých a začátku nultých let. Režíroval jste novácké Silvestry, Tele Tele, udílení různých cen, první řady Superstar...
K hodně věcem jsem se tehdy dostal náhodou a měl jsem štěstí, jiné jsem si musel naopak vyvzdorovat. Byla to doba příležitostí nesrovnatelná s tou dnešní. Nebyly tu pekelné nadnárodní firmy, co kontrolují každý váš krok, a svobodnější byla i práce s reklamou. Objevil se fenomén Železný, který se pokoušel vytvořit něco unikátního, což se mu v rámci dobových poměrů i podařilo – vezměte si neopakovatelné Gumáky a Tele Tele. Postupně, což neplatí zdaleka jen u nás, se prostředí jaksi „zapeklo“. Stačí se podívat na Superstar a show jejího typu, dodnes se stanice snaží o deriváty, přitom vznikly na přelomu tisíciletí.
Je zajímavé, že jste realizoval jednak konzervativní estrády a jednak Tele Tele, jimiž jste je podrýval. Přijde mi to poněkud schizofrenní.
Vlastně není. Já jsem velmi svobodomyslný člověk a neberu se příliš vážně. Nechci vyznít špatně, ale někdy jsem se prostě smál sám sobě za to, co dělám, a tuhle legraci jsem mohl poslat dál právě v Tele Tele.
Tím nemyslím, že bych se vysmíval divákům Silvestrů nebo Tý Tý za jejich vkus, ani že jsem se při realizaci takových projektů nepokoušel odvést maximálně profesionální výkon. Naopak si myslím, že i pořady pro takové publikum musí vznikat a musejí se dělat poctivě, protože jen to, že někdo nerozumí humoru Monty Pythonů oproti humoru Petra Novotného, z něj nedělá hlupáka, který si nezaslouží pozornost. Jen jsem si při realizaci některých pořadů vždy uvědomoval, co je na nich do značné míry směšné, a využil svobodnou možnost dát to pobavení najevo. Vlastně tedy není protimluv dělat první tři Superstar, obdivovat je jako skvěle vymyšlený produkt a zároveň se jim tlemit.
Je potřeba si zkrátka udržet profesní distanc a sebereflexi vůči své tvorbě. Nemůžu se stát fanatikem televizní zábavy a zbožštit vlastní práci jako něco nedotknutelného, v tu chvíli bych byl vhodný leda pro vyšetření v nějakém ústavu pro duševně choré. Takový přístup si může možná dovolit profesor operující lidské mozky. Já dělám pořady, aby bavily. Mají většinou nějaký formát. Klíč, jemuž se přizpůsobím. I proto, že si to uvědomuju, ničím nepohrdám.
Něčím ale neuškodí „pohrdat“ – potřebujeme přece laťku.
Tím myslím žádnému divákovi a žádnému zadání. Laťku samozřejmě mám, mnoho věcí, které v televizi vidím, bych sám dělat nemohl, protože mi přijdou přes čáru. Navíc dnes máme zásadní problém s tím, že je sice televizní trh nasycený kvalitními, nejčastěji zahraničními licencemi, ale na realizaci se dává méně a méně peněz. Klesají rozpočty i platy, a na co byly dřív tři dny, mají dnes tvůrci jeden. V takových podmínkách se už leckdy nedá udržet profesionalita lidí ani technická úroveň.
A nakonec se objeví TV Barrandov, aby dokázala, že vlastně není potřeba vynakládat jakoukoliv snahu, že stačí jen skoupit archivy. Ačkoliv bych se nebál vaši tvorbu kritizovat, při pohledu na dnešní standardy musím uznat, že jste alespoň produkoval nové pořady s určitými "hodnotami".
To samozřejmě degraduje profesi, když nejenže nechcete odvádět co nejlepší výkon, ale ani ho po vás nikdo pořádně nevyžaduje. Já si nikdy nekladl za cíl diváky dovzdělávat, takový podle mě není úděl televizní zábavy, ale rozhodně jsem se vždy snažil odvést dobrou práci skrze to, že dám vytyčenému publiku pořad přesně pro něj na co nejlepší úrovni. Někdy se zadařilo, někdy ne, ale vždycky jsem se snažil. Snaha a zájem o práci jsou nezbytné, i když v době klesající svobody tvorby a přebírání formátů se někdy těžko zachovávají.
Přejatá byla vaše Superstar, přejatá je i Pevnost Boyard.
Ano, ale to jde zrovna o výjimečné licence. V době "mých" Superstar se ještě kvalita mutací velmi řešila, přijel profesionální tým, nás naopak zavezli do zahraničí, abychom viděli produkci originálu. Dnes mnohdy přijede pár chlápků, ubytují se v nejdražším hotelu a na place neproduktivně otravují. Samozřejmě ne vždy, ale už mě to nepřekvapí.
Boyard si dřívější úroveň udržuje a pro mě šlo o úžasný zážitek. Potkat se se všemi těmi lidmi, kteří už dvacet sedm let tu show připravují, milují a jsou na ni neskutečně hrdí. Poznáte na nich právě upřímný zájem, zapálení a snad i trochu toho pozitivního fanatismu.
A nasazení se jim vrací na divácích, poslední řada měla ve Francii divácký podíl přes šedesát procent, což si u nás neumím představit. Určitě i proto, že producenti jsou velmi inteligentní a neustálým modernizováním udržují pozornost.
Vaším záměrem ale bylo, pokud se nepletu, nabídnout Boyard tak, jak ho známe z klasické éry.
Ano, tak jednoznačně znělo zadání. A myslím, že je správné a logické tu ikonu představit právě ve formě, jak si ji diváci v devadesátých letech zamilovali.
Tentokrát se licence nerealizovala zde, ale naopak vy jste vyrazili k západnímu břehu Francie. Jak se spolupracovalo s Francouzi?
Jednou už jsem s francouzským štábem točil, příšerný zážitek. Byl jsem tedy mile překvapený, že tentokrát vše probíhalo hladce. Měli jsme francouzské kameramany, střihače, skriptky, přítomni byli i producenti, vlastně celý technický štáb, které jsem anglicky režíroval.
Ze strany producentů bylo vše do detailu připravené, dostali jsme dokonale vypracovaný harmonogram a měli jeden den na tři epizody, celkem jsme tedy oněch deset epizod dali dohromady za čtyři dny.
To se zdá jako poměrně šibeniční čas. Mluvil jste před chvílí o rychlosti dnešních produkcí, ale tohle zní extrémně.
Zní to tak, ale ve skutečnosti bylo času dostatek, dvě a půl hodiny na epizodu. Vezměte si, že díly se odehrávají téměř v reálném čase – pokud si představujete, že se hodně stříhá a soutěžící mezi disciplínami odpočívají, tak vůbec ne, postupuje se od místnosti k místnosti téměř přesně v tempu, jaké vidí divák. U každé disciplíny je už připravený štáb, takže žádné přenášení techniky.
Jak probíhá výběr a zařizování soutěží?
Vše už čeká připraveno na místě. Francouzi nám dali seznam aktuálně dostupných disciplín, z nichž jsme vybrali, které chceme do jakých epizod. Musím říct, že šlo o nejlépe namazaný produkční stroj, jaký jsem viděl. Nebyl prostor pro pochybení a z jejich strany k žádnému ani nedošlo. Samozřejmě bylo stresové natáčet v třiceti pěti stupních v tempu tři epizody denně, ale obešlo se to bez komplikací.
Soutěžní týmy byly složeny výhradně z celebrit. Jak se s nimi pracovalo? Postavil si někdo hlavu?
Toho jsem se samozřejmě bál, že budu muset přemlouvat zpovykané celebrity, aby se uráčily soutěž dotáhnout do konce, ale nic takového se nedělo. Všichni předvedli maximální úsilí a zažili velmi autentický zážitek. Na celém pořadu je skvělé právě to, že v něm není prostor pro přetvářku, nakonec se každý chová přesně tak, jaký je – platí to i pro celebrity. Což můžu potvrdit, mnoho z nich znám osobně, takže bych poznal, kdyby něco předstíraly. Oproti jiné televizní zábavě tu nemohlo být nic přetáčeno ani příliš zpětně upravováno, takže tu lidem dáváme něco opravdového.
Dostali známí soutěžící zaplaceno?
To já nevím, sám jsem jen námezdní síla, takže účty nevidím.
Boyard začínal tak, že účastníci si mohli peníze nechat, ale brzy se stalo pravidlem, že výhru darovali na charitu. V české verzi už je výběr charity, které se oficiální výhra předá, povinnost.
Jde o dobrý posun. Myslím, že v dnešní hnusné době musíme jednou za čas udělat podobně hygienickou věc a ukázat, že se jde víc než nařachat – takže povinnost odevzdat základní výhru je podle mě dobrý signál. Jestli tam byly nějaké další honoráře pro soutěžící, vážně nevím.
Když říkáte, že jste námezdní síla, navíc ještě v tak pečlivě kontrolované produkci, jaký máte vůbec prostor nějak se projevit?
Projevím se předně tak, že plně využiju svoje schopnosti. Například byla zásadní dobrá koordinace, kterou máme s Liborem Boučkem natrénovanou z živých přenosů – protože tady skutečně šlo téměř o další živáč. Jen živé přenosy jsou natrénované a tady jsme museli reagovat ze vteřiny na vteřinu.
U výběru Jana Rosáka a Libora Boučka jste byl?
Nechci působit, jako bych udílel rozkazy, ale účast Libora Boučka byla v podstatě mou podmínkou od samotného začátku. Musel jsem si být jistý, že tam pojedu s člověkem s dostatečnou jazykovou a mentální vybaveností.
A Honzu Rosáka jsme vybrali speciálně, protože jsme nechtěli anonymního otce Fourase a k němu se vzhledem k jeho minulosti moderátora soutěžních pořadů, který pokládá otázky a rozdává peníze, tahle pozice skvěle hodí.
Jeho mírně afektovaný výstup má určitě svoje kouzlo, i když nevím, nakolik má být sebeparodický záměrně a nakolik omylem.
Jeho postava je stylizovaná celkem komplikovaně. Honza Rosák vlastně hraje Honzu Rosáka hrajícího otce Fourase. Každý samozřejmě ví, že jde o Rosáka, a Rosák ví, že to vědí, ale předstírají spolu, že berou Fourase vážně. A myslím, že se s tím Honza popral dobře a byl díl od dílu lepší.
Otec Fouras je specialita Boyardu, každá národní mutace má svou verzi, které se většinou té klasické francouzské vzdalují. Leckomu možná přijde divné tam mít místo pána s gumovým obličejem Rosáka, ale vlastně jde spíš o pravidlo než výjimku.
V pevnosti jste strávili čtyři dny. Kolik času před tím a potom si pořad vyžádal?
Ve skutečnosti byly přípravy velmi rychlé, protože dlouho nebylo jisté, jestli se Boyard podaří zamluvit. Když padla zelená, měli jsme měsíc a půl – a jen sehnat za tak krátkou dobu padesát celebrit nebylo vůbec snadné. Po natáčení trvá postprodukce jedné epizody asi deset dní. Natáčeli jsme v půlce července a ještě nemáme dostříháno.
Úspěchu jste dosáhli. První epizody sledovalo vždy přes milion diváků. Přitom to nebyla samozřejmost, když si vzpomeneme, jak dopadl Trosečník.
Nebyla, výsledkem jsem si vůbec nebyl jistý, a že si mnohdy jistý jsem, protože některé formáty jsou sázka na jistotu. Jenže od doby, kdy u nás byla Pevnost Boyard hit, pár let uplynulo a já jen hádal, jestli ozvláštnění celebritami bude jako lákadlo stačit.
Nakonec se ale ukázalo, že ta značka u nás zůstává podobnou ikonou jako ve Francii, kdy celý objekt neustále okupují lodě s turisty, z nichž zní slavná znělka. Bylo skvělé uprostřed toho dění být a vidět zase jednou, jak se dělá světová show. I tady se šetří, ale šetří se způsobem, kdy se peníze tam, kde být musí, dostanou. Protože producenti vědí, jakou úroveň je potřeba zachovat, aby se divák necítil ochuzený.
