Aktuálně.cz: Je pořad Ano, šéfe! ještě o vaření?
Martin Dušek: Je to o vaření v restauracích a o sociálním rozměru a příběhu těch lidí, kteří v nich pracují. Když to začal točit Vít Klusák, ke kterému jsem se postupně přidal já a Filip Remunda, tak jsme tomu přirozeně začali dávat nějaký náš pohled na věc. Tím, že nás zas tak nezajímají recepty a i Zdeněk už byl trochu unavený z toho, že se pořád opakují ty samé kuchařské situace, jsme se zaměřili více na řešení těch sociálních situací než na samotné vaření. Podobně je to však i třeba v americké verzi Gordona Ramsayho, který v dílech také řeší sociální rozměr nefungujících restaurací. I když ovšem hodně cirkusově.
Martin Dušek
- narodil se v roce 1978 v České lípě
- vystudoval televizní žurnalistiku na FSV UK v Praze a studoval dokumentární tvorbu na FAMU
- dvakrát vyhrál hlavní cenu MFDF Jihlava, poprvé svým debutem Poustevna, das ist Paradies (2007), po druhé se snímkem K oblakům vzhlížíme (2014), který vyhrál také Ceny české filmové kritiky
- většina jeho děl se odehrává v prostředí severních Čech, odkud pochází on i jeho rodina.
- je znám svým provokativním přístupem k netradičním tématům
A.cz: Přestože se formát do určité míry změnil, sledovanost stále stoupá. O čem to vypovídá?
Chtělo by se mi věřit, že lidi jsou zvědaví na zajímavou práci v mezích a možnostech televizního formátu a že ji ocení a váží si toho, ale nejsem si tím úplně tak jistý. Spíš si myslím, že je pořad táhne Zdeněk Pohlreich. I kdyby tam celou dobu míchal vajíčka, tak by se sledovanost neměnila.
A.cz: Zdeněk Pohlreich už neradí jen ve vaření, ale místy působí jako Brouk Pytlík, který sype z rukávu i návody na spokojený život.
Ačkoliv tam máme často sociální rozměr, tak je to vždy pořad o nějaké restauraci a propojení byznysu a fungujícího osobního života. Navíc se pořád bavíme o televizním pořadu o českých restauracích a nic víc bych z toho nedělal. A že je Zdeněk poučuje o životě? On je Zdeněk takový svérázný chlapík, který má svoje názory na věci a nebojí se je těm lidem říct. A rozhodně to není tak, že by ho do toho někdo tlačil.
A.cz: Fungoval by pořad i bez Pohlreicha? Třeba anglický Top Gear vyhodil všechny své moderátory a v květnu plánuje nové díly.
Ten pořad stojí na něm. Kdyby tam Zdeněk nebyl, tak by skutečně zůstal například dokument o trmickém učňáku nebo o mosteckém podnikateli. A taky by to fungovalo. Nebyl by to ale ten pořad. Myslím si, že diváci pořad sledují kvůli Zdeňkovi, který tam jako průvodce přináší život a spojující linku příběhu. Navíc on je hrozně silná osoba. Věřím, že by mohl ten samý pořad s úspěchem uvádět třeba v Anglii, Americe nebo Německu.
A.cz: Je těžké Pohlreicha režisérsky usměrnit?
Celé je to profesionální záležitost, takže Zdeněk ví, co má dělat, a my taky. Takže za tím není nic složitějšího.
A.cz: Režíroval jste i díl z učňáku, který mi připomněl váš dokument K oblakům vzhlížíme, oba spojovala bezvýchodnost a bezcílnost studentů a lidí, kteří v tom prostoru vyrůstají a žijí. Je to specifikum severních Čech, do kterých jsou příběhy zasazeny, nebo to má větší rozměr?
Je to dané mojí zálibou v prostředí severních Čech, kde se také přirozeně pohybuji. Je pravda, že ten díl působí trochu jako televizní preuqel K oblakům vzhlížíme. Myslím si, že v učňáku na okrajový industriální části Anglie jsou na tom lidé podobně špatně. I Zdeněk po návštěvě řekl, že to učňovské školství je speciálně v Čechách opravdu hrozné, i hrdina K oblakům vzhlížíme, Ráďa, který byl vyučený truhlář, nebyl schopný svoji profesi vykonávat. Stejné to bylo i v Trmicích, kde učňák studenty dostatečně nemotivoval, nevyužíval jejich potenciál a nic moc je nenaučil, takže po vystudování si mohou jít tak maximálně stoupnout na pracák.
A.cz: Kamil Fila v Respektu o vašem dokumentu K oblakům vzhlížíme napsal, že jste Ráďu svým filmem trolil. Ve zmiňovaném dílu Ano, šéfe! se objevil i příběh kluka s řetízkem, který se nechtěně stal virální celebritou, jeho zařazení do dramaturgie dílu se tedy dalo vnímat podobně. Je pro vás určité zesměšňování formou autorského vymezení?
Fakt nevím, proč mě Kamil Fila podezřívá ze zlomyslnosti a trolingu. Rozhodně mě baví v nějaké provokativní a zábavné zkratce postihnout a vystihnout nějaký problém, ale nemyslím si, že je to případ K oblakům vzhlížíme. Podle mého je ten film vůči Ráďovi v mnoha ohledech velmi citlivý. Navíc bych přece jen tenhle film úplně nesrovnával s dílem Ano, šéfe. K oblakům vzhlížíme se snaží mluvit jinými prostředky a o obecnějších věcech.
A.cz: Máte nastavenou hranici toho, z čeho nebo kdy už si srandu neděláte?
Záleží situace od situace, asi se nedá říct, že se z něčeho už sranda dělat nedá. Ta věc je vtipná, když je v tom nějaká hravost nebo dadaismus nebo když je ta věc vnitřně pravdivá. Samozřejmě je pak otázka, jestli to nemůže někomu zle uškodit. V případě Ano, šéfe! z Trmic kontroverzi přinesla ukázka, kterou Prima používala v propagaci. Díl samotný, což byla naše práce, byl ke svým protagonistům citlivý.
Když byl odvysílán díl s klukem, co ukradl řetízek, tak jsem slyšel, že to těžce nesl. Snažili jsme se mu dovolat, ale nebral to. Po pár dnech se ovšem objevilo video, kde si sám Pavel dělá legraci u vstupu do kina, že si zapomněl lístek v druhém hrníčku, takže i tady to dobře dopadlo.
A.cz: Nejedná se o vaši první kontroverzi, uváděl jste Tečku páteční noci, po které si romská kapela stěžovala na vaše údajné rasistické vtipy, na festivalu Jeden svět jste vítal členy Dělnické strany hajlováním. Nevychází to z toho, že jste exhibicionista, kterého baví dělat si z lidí srandu?
Určitě, já když pozoruju svět, tak se tím bavím. I když teď, když člověk pozoruje situaci vyvolanou Ruskem u nás i ve světě, tak mi snad poprvé tuhne úsměv na rtech. Realita obecně mi přijde mnohoznačná a absurdní a to se snažím vystihnout. Často to bývá zaměňováno za nějakou obhroublost nebo necitlivost, ale já si myslím, že to tak může působit jen na první pohled. V Tečce páteční noci šlo podle mého spíše o nepochopení, kdy se měla o půlnočním pořadu formátu typu Late Night Show řešit vážná témata, která jsem chtěl odlehčit. Vycházelo to z toho, že jsem nechtěl ponižovat kapelu Guločar tím, že bych k nim přistupoval nějak protekcionisticky, když to je normální kapela. Žádné rasistické vtipy jsem nedělal, naopak.
A.cz: Filip Remunda a Vít Klusák patří společně s vámi mezi nejznámější dokumentaristy Česka, a přesto spolu všichni spolupracujete na televizním pořadu Ano, šéfe! Proč?
Jsou to pochopitelně peníze. Je to možnost si peníze vydělat nějakým zábavným a čestným způsobem a ještě se snažit kultivovat ten proužek tvorby na komerční televizi.
A.cz: Je práce pro komerční televize cesta, kterou by se měli čeští filmaři vydat?
Já si myslím, že jo. Na českých obrazovkách je prostor dělat ty věci dobře. A televize by se měly snažit to dělat dobře a udělat to vždy nejlíp, jak se dá. A myslím si, že by i dokumenty mohly a měly hrát větší roli v televizním vysílání. Stačilo by, kdyby Česká televize myslela na dokumentaristy a dokumenty víc, dala jim vyšší rozpočet a lepší vysílací časy, protože si myslím, že dokumenty můžou fungovat stejně dobře, nebo dokonce lépe než hrané filmy.
A.cz: Nebylo pro vás natáčení Ano, šéfe! uměleckým krokem zpět?
Než jsem udělal první díl, tak jsem si říkal, jestli náhodou neprodávám to svoje know-how něčemu. Ten výsledek ale podle mě ukazuje, že jsme se k žádným velkým kompromisům nesnížili a našli jsme cestu, jak věcem dát smysl i na tomhle poli. Druhá rovina je ta, že natáčení pořadu je sranda a baví mě stejně jako jiné natáčení. Ale pochopitelně čeho je moc, toho je příliš, takže nějaké ty čtyři díly za rok, které já v průměru natočím, jsou za mě ten limit, aby to nezačal být návyk a rutina.
A.cz: Na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě jste letos dělal porotce. Jak těžké je hodnotit své kolegy?
Těžké to není a člověk to dělá vždycky, protože se mu vždy nějaké filmy líbí a jiné zase ne. Ale je nepříjemné se dostat do pozice porotce, který filmy oficiálně posuzuje a rozhoduje o jejich kvalitě. To je pozice, do které bych se nerad ještě někdy v životě dostal.
A.cz: V Jihlavě jste neudělili hlavní cenu, odůvodnili jste to tím, že mnohé filmy často zůstávají na úrovni televizní publicistiky a autorská výpověď často není soudržná a přesvědčivá. Jaké byly reakce filmařů?
Vít Klusák tam na mě něco řval, než se uklidnil, Filip Remunda se mnou skoro nemluví a Karel Vachek, guru celé dokumentární scény, po mně vyjel s tím, že by mě měl někdo nakopat do koulí.
Já osobně bych cenu udělil a udělil bych ji filmu Češi proti Čechům nebo snímku Amerika, o kterých podle mého názoru uvedené důvody neplatí. Nebyl jsem to ani já, ani Milan Knížák, kdo přišel s návrhem, že bychom cenu neudělili, když porota není schopná se shodnout. Nechci brát výsledné rozhodnutí na lehkou váhu, protože bylo opravdu po několikahodinové debatě a mnoho filmů mělo zajímavá témata i přístupy. Velká část z filmů byla ale podle našeho názoru nekonzistentních nebo formálně nepromyšlených a působily, jako kdyby nebyly ukuty z jednoho kusu.
Já jsem se pak společně s Knížákem dobrovolně postavil do pozice, že budeme hromosvodem těch reakcí. Už od začátku jsem chtěl stát na vyhlašování vedle Milana Knížáka, vzít si taky barevnou košili a udělat si culík jako má on a už jsem z toho neustoupil, i když jsem věděl, že je to polibek smrti. Pak bylo jasné, že naše rozhodnutí vyvolá větší rozruch, než když jsem přijel v kroji vyrobeném ze staré oktávky a kožených kalhot na sraz sudetských Němců. Takže čeští dokumentaristé jsou ještě hustší tým než nejradikálnější část Sudetendeutsche Landsmannschaftu.
