Těla dětí leží v pískovně dodnes. Po 81 letech ožívá krvavé poválečné tajemství Vroutku

Takhle vypadali zavraždění Gabriela, Manfred, Ferdinand a Bernhard Polákovi. Kvůli obavám o bezpečnost v Praze odjeli na konci války k rodičům na venkov.

Tři zavražděné děti, tři bílé kříže na místě jejich posledního spočinutí v masovém hrobě vedle fotbalového hřiště

Smrtí Františka Zelenky (vlevo) to všechno začalo. Jestli se jednalo o vraždu z nenávisti, pomstu nebo o nešťastnou náhodu, už se nikdy nezjistí.

U křížků nechybí pamětní deska popisující, co se po konci války ve Vroutku stalo.

Novinový článek z novin odsunutých obyvatel Podbořanska Heimatbrief Saazerland z r. 1980 vzpomínající na tragickou událost z 19. června 1945.

Takhle vypadali zavraždění Gabriela, Manfred, Ferdinand a Bernhard Polákovi. Kvůli obavám o bezpečnost v Praze odjeli na konci války k rodičům na venkov. |

Foto: Archiv Jiřího Padevěta, se souhlasem

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

„Je mi šest let. Držím maminku za ruku. Před námi stojí ozbrojení muži. Nevím proč. Bojím se…“ Něco takového se před 81 lety nejspíš honilo hlavou malému Ferdinandu Polákovi před tím, než jej i s maminkou a dvěma bratry zastřelili. Začíná tak také nově odhalená pamětní deska ve Vroutku u Podbořan. Donedávna přitom jen hrstka lidí věděla, že tady Češi zavraždili tři děti, včetně ročního batolete.

Co se v červnu 1945 stalo, se před pár lety rozhodl zmapovat místní badatel David Šebesta, který spojil síly se spisovatelem Jiřím Padevětem. „Ve Vroutku žiju od narození, ale o té vraždě jsem poprvé slyšel, až když mi bylo 24 let. Je to tady stále citlivé téma, pamětníci tady stále žijí,“ vysvětluje.

A jak doplňuje Jiří Padevět, na jaře a v létě 1945 došlo na stovkách míst k veřejnému násilí proti Němcům, přičemž vraždy měly často charakter lokální msty.

Dvě verze jedné smrti

„Vroutek byl před válkou většinově německý, což se začalo rychle měnit,“ vysvětluje Jiří Padevět, který o vroutecké tragédii nyní chystá jeden z dílů pořadu Kruté století, který vychází se spolupráci s Pamětí národa.

V červnu 1945 přišel do města český dosídlenec František Zelenka, který měl převzít strojírenskou dílnu po místním Němci Adolfu Traugotovi. Narukoval do wehrmachtu, ale na konci války byl nezvěstný. Jeho tchán, obuvník Vincenc Hertl, se však proti konfiskaci postavil. Zbytek příběhu existuje v několika verzích.

Podle oficiálního vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti ze srpna 1947 k incidentu mělo dojít 19. června 1945 kolem půl desáté ráno, kdy Hertl dosídlence těžce pobodal. „Při činu mu napomáhala jeho manželka Marie Hertlová a jejich dcera Gabriela Poláková. Obě ženy Zelenku přidržovaly, aby nemohl utéci, a poškrábaly ho v obličeji,“ píše StB.

Mezi pamětníky se ale traduje jiný příběh, který zaznamenal místní badatel David Šebesta. František Zelenka, který prý býval často opilý, si (opět pod vlivem) šel pro pivo do hospody hned pod domem Hertlových. „Podle této verze měl František Zelenka v opilosti na nůž upadnout, když v domě Hertlových raboval,“ doplňuje Jiří Padevět s odkazem na svědectví.

Panika, kulomety a rukojmí v dolech

Kde je pravda, už se nedozvíme. Následovala okamžitá kolektivní msta. Svědectví z německého krajanského tisku Heimatbrief Saazerland z roku 1980 vzpomíná: „(…) Poté se museli všichni obyvatelé, od miminka po starce, shromáždit na náměstí. Kdo nemohl běžet dost rychle, byl zbit, a nejeden se na náměstí doplazil po čtyřech.“

Kolem náměstí prý byly v oknech rozestavěny kulomety a létaly hrozby, že bude zastřelen každý třetí nebo pátý.

Česká železniční kronika dění popisuje tak, že vrah byl i s rodinou zatčen a město obklíčeno vojáky. Kolem šedesáti mužů bylo odvezeno na nucené práce do dolů, mnozí nepřežili. Masovému krveprolití na náměstí zabránil až příjezd sovětského důstojníka z Podbořan, který dal rozkaz k rozchodu.

„Příkladný trest“ pro roční nemluvně

Pro rodinu Vincence Hertla však záchrana nepřišla. Vedoucí Okresní správní komise v Podbořanech Dr. Krása celou rodinu bez soudu nařídil popravit, „aby příkladným potrestáním bylo zabráněno dalším podobným incidentům v zájmu úspěšného osídlení pohraničí.“

Infotabuli o vraždě tří dětí i tom, co jí předcházelo, letos na místo jejich popravy a hrobu v jednom umístil spolek Budíček, jehož je David Šebesta členem.

V červnu 2024 David Šebesta k hrobu umístil aspoň zalaminovaný papír se vzpomínkou na zavražděnou rodinu. Na místě vydržel celé dva roky, občas se u něj objevila i kytička.

Na konci května 2026 byly nad hrobem vztyčeny tři křížky za tři malé chlapce, kteří se stali oběťmi nenávisti vůči Němcům. „Už teď začíná být vidět vyšlapaná tráva, jak se tam chodí lidé dívat,“ těší se David Šebesta, který památeční místo jako splacení historického dluhu inicioval.

Spisovatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět o vroutecké vraždě Němců chystá další díl pořadu Kruté století.

Zobrazit
15 fotografií

Zastřelit nechal nejen Vincence Hertla (70) a jeho ženu Marii (65), ale i dceru Gabrielu Polákovou (39) a její tři malé syny. „Před popravčí četou se tak ocitli i dvanáctiletý Manfred, šestiletý Ferdinand a roční Bernhard Polákovi. I úplnému ignorantovi snad musí být jasné, že tyto děti neměly ani s vraždou, ani s nacismem nic společného,“ konstatuje Jiří Padevět.

Poprava byla vykonána ještě téhož dne v 18 hodin večer příslušníky oddílu Černý lev v pískovém lomu za fotbalovým pláckem. Podle článku v Heimatbrief Saazerland popisují brutální realitu posledních minut šesti lidských životů. Podle článku si rodina nejdřív musela vlastníma rukama vykopat hrob.

Fotbal na dětském hrobě

„Tento temný příběh má dva paradoxní konce,“ uzavírá Jiří Padevět. Na přelomu let 1945 a 1946 založili titíž členové oddílu Černý lev fotbalový klub SK Vroutek, hřiště vzniklo hned vedle místa vraždy. Druhý paradox je v rodině Františka Zelenky: jeho potomci dílnu nakonec získali, ale komunisté jim ji vzápětí znárodnili a Zelenkovým zůstal jen velký úvěr, který si na dílnu vzali.

V roce 1977 byla jáma pískovny v rámci terénních úprav definitivně zavezena zeminou. „Těla obětí jsou stále tam, kde je zahrabali v roce 1945. Byli to věřící křesťané, i proto je pro mě symbolicky velmi důležité, že 27. června proběhne oficiální požehnání křížků římskokatolickým knězem,“ uzavírá David Šebesta, který pamětní místo mohl vybudovat i díky příspěvku z Nadace ČEZ.

Vroutek o mrtvých mezi polovinou května a červencem 1945 v matrikách mlčí. Jedinou stopou tak zůstávají zažloutlé spisy tajné policie s červeným razítkem „TAJNÉ“ a poslední vzpomínky pamětníků.

Zdroj: autorský text, Kruté století Jiřího Padevěta, Paměť národa

Prohlédnout 15 fotografií

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj