Místo chalupy si za 850 tisíc korun koupili zámek, který měl namále. Propadlá střecha, vytlučená okna, kopřivy a zápach z nedalekého vepřína tehdy rozhodně nevypadaly jako začátek dobrého nápadu. Dnes se v Dobrohoři pije káva, konají koncerty a vystavuje současné umění. Jan Mužák s manželkou totiž před dvanácti lety ruinu zachránili. „Byla to úplná blbost,“ směje se dnes.
Když do Dobrohoře u rakouských hranic přijíždíme, je všední den. Na začátku září ale stále svítí slunce a zámek je plný lidí - především cyklistů, a hlavně těch německy mluvících. Jana Mužáka nakonec nacházíme za kávovarem. „Já normálně nefunguju v kavárně, spíš jsem se jim tam motal,“ vysvětluje se smíchem.
Dnes je ale výjimečný den. Právě se otevřela nová cyklostezka Ženy objevitelky, která vede přímo kolem zámku. Cyklisté projíždějící krajinou na pomezí Česka a Rakouska, jen několik kilometrů od hranic, se tu mohou zastavit na kávu.
Uvnitř mezitím probíhají výstavy současných děl rodiny Niklových, Veroniky Šrek Bromové a jejích rodičů, ale také Pavly Aubrechtové a Vladimíra Gebauera. Nechybí ani instalace Kurta Gebauera. K vidění je však dočasně i poněkud kuriózní sbírka nádob na omývání hroznů, takzvaných Traubenwäscher. Více než tři sta kusů tvoří největší sbírku tohoto druhu na světě.
Ještě před pár lety přitom místo připomínalo spíš ruinu než kulturní centrum. „Největší radost mám z toho, že ty prostory tady žijí. Chtěl jsem být v dětství umělec, což se mi nepodařilo, tak aspoň tady kolem nás mohou být ti umělci a můžeme jim poskytovat prostor k výstavám a ke koncertům,” dodává Mužák.
„Taťko, nekoupíme zámek?“
Třiašedesátiletý Jan Mužák je chemik. Jeho manželka vyučuje na střední škole. A za celým příběhem stál jediný e-mail od syna. Jeho text zněl: „Taťko, nekoupíme zámek?“
Mužák se na nabídku podíval a připadala mu jako úplná šílenost - zámek za 850 tisíc korun byl v dezolátním stavu. I tak ho ale přemohla zvědavost. Začal proto shánět realitní makléřku, která měla prodej na starosti. „Nemohl jsem ji sehnat. Jí se sem evidentně vůbec nechtělo jet,“ popisuje.
Nakonec přijela. A s ní i první prohlídka Dobrohoře. „Strašně tady smrděl sousední vepřín, kde je až deset tisíc prasat. Všude byly kopřivy do dvou metrů a vytlučená okna, bylo to odpojené od elektřiny. Trámy shnilé, část střechy byla spadlá, rohy domu se trhaly,“ vzpomíná.
Mužák procházel místnosti a čím dál víc si říkal, že tohle přece nemůže být dobrý nápad. „Říkal jsem si: To je blbost, to nebudeme kupovat.“
Pak ale přišel do sálu, stoupl si na balkon a podíval se do údolí. Právě tam se jeho názor začal měnit. „Když tam stojíte, tak nevidíte jedinou střechu. Jen krásné zelené údolí. A já jsem si říkal: Když to nekoupíme, tak ten dům spadne. Chyběl rok, dva a bylo by to dole,“ popisuje.
A tak ho koupili. „Byla to úplná blbost,“ opakuje i dnes. S nadsázkou na to tehdy koukala i jeho manželka. „Říkala si: Honzovi bude padesát, to je takový náročný věk, aspoň se zaměstná.“
Zaměstnal se. A pořádně.
Jako chalupáři
Manželé žijí v Praze a přes týden pracují. O víkendech vyrážejí na jih. Zkontrolovat stavbu, zadat řemeslníkům další práci a podívat se, co se za poslední dny podařilo. „Taková klasika, jako chalupáři,“ popisuje Mužák.
Jen jejich chalupa má několik set let historie a poněkud větší rozměry. Mužák se věnuje chemii a zároveň spoluvlastní v Praze firmu zaměřenou na kosmetiku. Právě díky podnikání mohou nákladnou rekonstrukci financovat. „Jinak by se to nedalo,“ přiznává.
Do rekonstrukce přitom vstupovali prakticky bez zkušeností s podobným projektem. Začali střechou a postupně opravovali další části objektu. Z místností, které kdysi připomínaly spíš ruinu, vznikly nové prostory. Tam, kde je dnes kavárna, bývaly dvě malé místnosti. Chyběla podlaha, zdi byly otlučené a část konstrukce držela jen díky provizornímu podepření.
Věděli tehdy, když zámek kupovali, do čeho jdou? „Rozhodně ne,“ odpovídá Mužák se smíchem. Přesto za dvanáct let proměnili ruinu v místo, které dnes žije. Konají se tu výstavy a koncerty a část zámku slouží jako ubytování.
Z pivovaru zámek
Na první pohled jde o typický šlechtický zámek. Jeho historie je ale mnohem mladší, než by člověk čekal. „Je to vlastně novostavba,“ vysvětluje Mužák. Ještě na josefských mapách z přelomu 18. a 19. století totiž v místě dnešního zámku žádná podobná stavba nestála, jenom pole.
První práce začaly vznikat kolem roku 1830. Původně tu byla sladovna, která dnes tvoří severní křídlo zámku. Při rekonstrukci se podařilo objevit i pozůstatky hvozdové pece. V letech 1843 až 1847 tu fungoval pivovar.
Z hospodářského areálu se panské sídlo stalo po komplikovaném dědickém sporu. V roce 1831 totiž vymřeli majitelé panství z rodu Herberstein Moltke a následující dědické řízení trvalo dvanáct let. Majetek nakonec získal tyrolský rod Wenzel von Sternbach. Noví majitelé potřebovali sídlo, odkud by mohli rozsáhlé panství spravovat. Hrad Landštejn byl tehdy po požáru neobyvatelný, a tak se rozhodli přestavět zdejší pivovar na zámek.
Novodobá historie zámku je pak možná ještě dramatičtější než ta šlechtická. Původní majitelé po válce odešli do Vídně a zámek postupně přešel pod stát - nejprve přes úřad pro majetkovou správu a později do správy státního statku. „Paradoxně dokud to bylo ve správě statku, tak se tu větralo, bydlelo. Dům sice nebyl opravovaný, ale nechátral,“ vzpomíná Mužák.
Zlom přišel až po roce 1989. První soukromý majitel ignoroval nutnou opravu střechy, trámy postupně spadly a začala skutečná devastace objektu.
Aby památky sloužily lidem
Dnešní majitelé jsou teprve druhými soukromými vlastníky v novodobé historii zámku. A už po dvanácti letech práce je výsledek vidět na první pohled. Fasáda je opravená, střecha drží, v místnostech se svítí, lidé tu pijí kávu a procházejí mezi uměleckými díly. Zámek, který měl kdysi namále, znovu žije.
A právě v tom Mužák vidí největší smysl celé obnovy. „To je asi největší problém všech památek - aby z toho nevzniklo jen muzeum. Protože když vznikne muzeum, je to vlastně mrtvý prostor. Kdežto když ta budova žije, mohou se tam lidé jít najíst, vyspat, je tam něco zajímavého vystaveného, tak to si myslím, že je ten smysl - ty památky slouží lidem dál,“ uzavírá.
Zdroj: autorský text
Sdílet
Nejnovější videa
