Dyková: Filmaři chrlili jednu blbinu za druhou. Musela jsem z toho rychlíku vystoupit

Tomáš Maca Tomáš Maca
19. 11. 2022 7:03
Tatiana Dyková dokáže stejně přesvědčivě ztvárnit noblesní dámu i ženu z lidu. Příští rok se objeví jako Zdena Mašínová starší ve filmu Bratři, v seriálu Případy mimořádné Marty zase hraje geniální uklízečku, která vyšetřuje vraždy. Před covidem si přitom od své profese dala pauzu, aby zjistila, jestli ji ještě baví. V rozhovoru mluví i o tom, proč se na rozdíl od jiných hereček nepouští do psaní.
"Mám pocit, že česká kinematografie zabředla do jisté fádnosti. Začaly se točit hlavně z mého pohledu kraviny, které neřeší nic jiného, než má mě ráda, nemá mě ráda," říká Tatiana Dyková v rozhovoru.
"Mám pocit, že česká kinematografie zabředla do jisté fádnosti. Začaly se točit hlavně z mého pohledu kraviny, které neřeší nic jiného, než má mě ráda, nemá mě ráda," říká Tatiana Dyková v rozhovoru. | Foto: Lukáš Bíba

Několik dní před naším setkáním jste dotočila film Bratři, ve kterém hrajete Zdenu Mašínovou starší. Jak se po poslední klapce cítíte?

Unaveně, ale zároveň naplněně, protože pro mě postava Zdeny Mašínové byla i v osobním životě velice obohacující. Po celou dobu natáčení jsem si uvědomovala, že už jsme v dnešní době takoví vyšlechtění pudlíci. Není to přitom zase tak dlouho - jenom sedmdesát let, kdy lidé museli řešit naprosto zásadní problémy a někteří v sobě ještě našli odvahu jít proti davu.

Jak se vám do manželky slavného protinacistického odbojáře a maminky bratří Mašínů dařilo vcítit, porozumět její nezdolné povaze?

Zdena Mašínová podle mě vyznávala stejné myšlení jako její manžel. Stejně jako on věřila, že za svobodu má za jakýchkoli okolností cenu bojovat a že by člověk nikdy neměl žít jako otrok. Sama byla takhle vychovávaná, traduje se, že její maminka byla taky velmi rázná, takže jí vůbec nepřipadalo zvláštní, když měla takhle zásadového muže. Když se pak po osvobození generálmajor Josef Mašín komunistům znelíbil a přestal být uznávaný jako válečný hrdina, musela se i s dětmi vzdát pohodlného měšťáckého života, odstěhovat se na periferii a naučit se tam žít. I z toho mála, co jí nechali, se ale nadále snažila udržovat teplo domova, což mi přijde obdivuhodné. Rozdělování na kladné a záporné postavy sice nemám moc ráda, ale Zdena Mašínová je pro mě rozhodně žena s velkým Ž.

Po útěku svých synů do Západního Berlína byla odsouzena na 25 let vězení za velezradu a v roce 1955 za mřížemi zemřela na rakovinu střev. Při natáčení jste si tak spolu s ní musela projít velmi vypjatými momenty. Které z nich pro vás byly nejnáročnější?

Nejsilnější pro mě pochopitelně bylo, když jsem se podívala do vězení. Natáčeli jsme na Borech, kde mě čekaly jak výslechy, tak scény, ve kterých paní Zdena umírá. Na první pohled se to může zdát snadné - zavřete oči a je to. Tak jednoduché to ale není. Jednak mě maskérky musely nalíčit tak, abych vypadala dostatečně zuboženě, a zároveň kolem mě kulisáci museli vytvořit výkaly, ve kterých vězně s rakovinou střev nechávali umírat. Představa, že se takhle někdo ke druhým lidem choval a že někde podobné praktiky stále přetrvávají, mi připadala naprosto šílená. Navíc jsem si uvědomovala, že dvě ze tří dětí manželů Mašínových stále žijí a že pro ně bude neuvěřitelné těžké, když na plátně budou sledovat, v jakých podmínkách jejich maminka musela prožívat své poslední chvíle. Když máte ztvárnit postavu, která skutečně žila a zanechala v našem kolektivním vědomí nějaký otisk, přenáší to na vás určitou tíhu a někdy bývá náročné se jí zbavit. Sama teď zkušenost z natáčení ještě vstřebávám.

V rozhovoru pro Novinky.cz jste zmiňovala, že vás kontroverzní témata, jako je právě útěk bratří Mašínů z komunistického Československa, lákají. Přijde vám důležité, aby filmy otevíraly bolavá místa společnosti?

Určitě. Umění je podle mě od toho, aby v člověku vyvolávalo otázky a aby si jeho prostřednictvím prožil situace, které ho už nemusí potkávat v osobním životě. V posledních letech mám přitom pocit, že česká kinematografie zabředla do jisté fádnosti. Začaly se točit hlavně z mého pohledu kraviny, které neřeší nic jiného, než má mě ráda, nemá mě ráda. Na druhou stranu nám teď silné emoce přináší reálný život, takže se to vystřídalo. Pevně doufám, že se to pak zase vrátí zpátky - život bude poklidnější a složitější otázky budeme reflektovat v umění.

Dostala jste se přesto v poslední době i k nějakému dalšímu projektu, který by měl ambici divákům rozšiřovat obzory?

Ano, kromě filmu Bratři hraju ještě v adaptaci románu Citlivý člověk od Jáchyma Topola, což je pro mě pan autor. Jsem vděčná, že se ke mně dostal tenhle nádherný, poetický scénář, který dává velký prostor fantazii a vnitřnímu světu diváků. Chopil se ho režisér Tomáš Klein, který je sice debutant, ale od první schůzky bylo vidět, jak se mu kniha dostala pod kůži a jak je do jejího zfilmování zapálený. Pro mě je Citlivý člověk příběhem muže, který v životě dojde do bodu, kdy zjistí, že takhle už dál nemůže. Uvědomí si, že se pořád točí v nějakém kolečku a že jeho vnitřní já vůbec nedospělo. Takových lidí je myslím spousta - opakují v životě stále stejné programy, protože někde zamrzli, a kolikrát ani nemají odvahu se podívat, co se jim stalo a proč.

S Davidem Prachařem hrajeme ve filmu pár vysloužilých kočovníků, kteří se se svými dětmi chtějí vrátit domů a začít normálně žít. Jenomže normální nejsou, nedokážou se přizpůsobit. Moje postava se rozhodne svého muže opustit, a hlavní hrdina tak kvůli lásce musí projít obrovskou transformací. Na cestě k vnitřní proměně potkává několik mužských archetypů, s nimiž se musí konfrontovat, a nakonec se uvidí, jestli bude moci žít se svou ženou, anebo zůstane sám.

"Líbí se mi, že mě tvůrci nemají zaškatulkovanou do jednoho typu rolí. Někomu se hodím do role uklízečky a někoho napadne, že bych mohla hrát Medu Mládkovou."
"Líbí se mi, že mě tvůrci nemají zaškatulkovanou do jednoho typu rolí. Někomu se hodím do role uklízečky a někoho napadne, že bych mohla hrát Medu Mládkovou." | Foto: Lukáš Bíba

V dospívání jste sama zkoušela psát povídky a scénáře. Neláká vás se k tomu vrátit?

Přestože mi spousta námětů běží v hlavě, necítím potřebu je sama uchopit. Přijde mi, že je teď tolik píšících hereček, že svět o nic nepřijde, když zrovna já psát nebudu. Vždycky jsem v sobě měla takový vzdor, a když všichni ostatní říkali ano, tak jsem schválně říkala ne. Kdyby žádná herečka dlouho nic nenapsala, tak bych se do toho možná pustila. Zatím mi ale stačí, když můžu občas ovlivnit lidi, kteří píšou, a poradit jim nějaké téma.

Kdy jste naposledy někomu něco vnukla?

Nedávno jsem třeba svému kamarádovi, dokumentaristovi Petru Krejčímu, který by teď rád natočil hraný film, navrhla, aby napsal scénář o ženském přechodu. Žena přechází do životní fáze, kam se jí úplně nechce, má pocit, že ztrácí svůj někdejší půvab, a pokud žije v páru, musí se k tomu nějak postavit i její muž. To je přece velké téma a přitom se mu zatím skoro nikdo nevěnoval. Ne že by se mě už týkalo, ale cítím, že jednou bude. Režisérku Andreu Sedláčkovou jsem zase před pěti lety inspirovala, aby se věnovala tématu bulváru. Popsala jsem jí svoje vlastní zkušenosti s bulvárními novináři, které jsem ale samozřejmě trochu zkreslila, aby nebylo poznat, že jde o můj příběh. Andrea o tom nejdřív chtěla napsat scénář, ale nakonec namísto toho vydala román, který se jmenuje Každý něco tají.

Kina teď promítají film Grand Prix, ve kterém pro změnu hrajete dost zpustošenou feťačku. Co se vám honilo hlavou, když vám režisér Jan Prušinovský roli nabídl?

Když jsem si scénář poprvé četla, vůbec se mi do takové postavy nechtělo namáčet. Pak mi ale Honza znova zavolal, aby se zeptal, co na to říkám, a poťouchle se do telefonu rozesmál, což mám na něm moc ráda. Slyšel, že z role nejsem dvakrát nadšená, a tak mi začal vysvětlovat, že mu přijde hrozně zábavné, když podobné postavy hrají ve filmech známé herečky. Tím mě trochu nalomil a pak ještě navrhl, že mě namaskuje tak, aby mě nikdo nepoznal. Mě zase napadlo, že bych nebyla uvedená ani v titulcích. Nakonec mě tak Honza svým nadšením nakazil. Baví mě, když si ze sebe můžu vystřelit. Jenom jsem váhala, jestli se ponořit do ne úplně příjemné energie, která byla s rolí narkomanky Jindry spojená.

Kde jste tu energii nasávala? Lidé závislí na drogách mívají dost specifickou verbální i nonverbální komunikaci, kterou herec musí někde odpozorovat.

Stačilo, když jsem si v Praze na Ipáku (náměstí I. P. Pavlova, pozn. red.) sedla chvíli na lavičku a sledovala jsem okolí. Zároveň jsem si vzpomněla, jak skončili někteří mí kamarádi v devadesátkách. Znala jsem hned několik lidí, kteří tehdy propadli drogám. Na vlastní oči jsem viděla, jak se z inteligentního člověka najednou stala vycukaná guma.

Diváci vás teď zároveň můžou vidět v seriálu Případy mimořádné Marty na internetové platformě Voyo, kde zase hrajete uklízečku, která pomáhá kriminalistům na oddělení vražd s vyšetřováním. Je totiž mimořádně inteligentní, jenom má problém s autoritami, takže si těžko hledá práci. Jak to máte s autoritami vy? Působíte jako takový drzý typ.

Vždycky všechny překvapím, když řeknu, že jsem na škole nemívala dvojky z chování a bývala jsem naopak celkem zodpovědná studentka. Nikdy jsem přitom neměla pocit, že bych si nedovolila říct, co jsem říct chtěla, takže jsem si v tomto ohledu našla zdravou rovnováhu. Navíc jsem se dlouhé roky bez nějaké delší pauzy dokázala živit jako filmová herečka, což myslím taky potvrzuje, že jsem schopná autority respektovat. Při natáčení filmu totiž funguje jasná hierarchie a režisér má vždycky poslední slovo. Zároveň se ale nebojím ozvat, když se mi něco nelíbí, nebo mám k něčemu připomínky. Odpapouškovat, co se po vás chce, a nedat do toho nic ze sebe podle mě není žádné umění.

Užíváte si víc komické role, jako jsou uklízečka Marta a narkomanka Jindra, nebo vás víc baví hrát noblesní dámy typu Zdeny Mašínové a Medy Mládkové?

Ráda to střídám. Někdy si říkám, že je čas diváky pobavit, a jindy je mám chuť vtáhnout do nějakého složitějšího tématu. Líbí se mi, že mě tvůrci nemají zaškatulkovanou do jednoho typu rolí. Někomu se hodím do role uklízečky a někoho napadne, že bych mohla hrát Medu Mládkovou.

Tatiana Dyková (44)

Herečka Tatiana Dyková
Foto: Lukáš Bíba
  • Od deseti do devatenácti let tančila balet a zpívala v Kühnově dětském sboru. Před kamerou se poprvé objevila jako patnáctiletá v seriálu Prima sezóna a o rok později ztvárnila hlavní roli ve filmu Indiánské léto, za kterou byla nominovaná na Českého lva.
  • Herectví na Pražské konzervatoři nedostudovala. Namísto toho si v 90. letech zahrála ještě ve filmech Šeptej a Návrat idiota. V nultých letech zase zazářila v komediích Samotáři, Vratné lahve nebo Divoké včely a za hlavní roli v dramatu Štěstí už Českého lva získala.
  • Mezi lety 2002 a 2014 byla členkou souboru Dejvického divadla. Zároveň hostovala v Národním divadle či v Divadle Rokoko. V současnosti ji diváci spolu s jejím manželem Vojtěchem Dykem mohou vidět v představení Slepice na zádech v Divadle Ungelt.

V září 2019 jste si od herecké profese dávala roční pauzu, která se nakonec sešla ještě s obdobím covidu, kdy byla kina a divadla dlouhé měsíce zavřená. Chtěla jste prý zjistit, proč vlastně hrajete. Na co jste přišla?

Zjistila jsem, že mě pořád baví si hrát. Před covidem jsem si totiž říkala, jestli v herectví nepokračuju jenom proto, že už mám v branži nějaké jméno, tvůrci i diváci mě přijímají a jedu v zajetých kolejích. Po letech zběsilého pracovní tempa jsem byla unavená a začala jsem si všímat, že jsem při natáčení najednou z mnoha věcí otrávená. Říkala jsem si: "Táňo, co je? Vždyť jsi tu práci mívala ráda." Potřebovala jsem z toho rychlíku vystoupit, abych si ujasnila, jestli ji ještě ráda mám. Tak jsem si dala pauzu a už po půl roce jsem cítila, že se mi po herectví začíná stýskat. Nejdřív byl pramínek slabounký, ale postupně sílil a já jsem měla ohromnou radost, že mě ten herecký zápal ani po čtyřicítce neopustil.

Když se sedmadvacet let věnujete stejné profesi, je občas těžké v ní pořád hledat zalíbení. Člověk musí hledat nové impulzy, aby mu práce nezevšedněla, a mně před covidem přišlo, že se z filmové branže stala tiskárna, ze které sice pořád vypadávají stránky, ale nikdo už vlastně neví proč. Měla jsem pocit, jako by se zasekl stroj a filmaři najednou chrlili jednu blbinu za druhou. Na všech plakátech byly skoro stejné tváře, jenom v jiných svetrech, a v každém druhém názvu se to hemžilo láskou, na kterou jsme přitom podle mě úplně zapomněli, i když o ní pořád povrchně mluvíme. Říkala jsem si, jestli má ještě vůbec smysl se na tom podílet. Proto myslím mnohým z nás prospělo, když jsme během covidu neměli celé dny naplněné prací. Díky tomu jsme se totiž najednou museli konfrontovat se svým vztahem k rodině, dětem, kamarádům i své profesi.

Váš muž nedávno zazářil v historickém filmu Il Boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi a loni mi vyprávěl, jak se tři čtvrtě roku před natáčením učil zpaměti scénář v italštině. Jak jste s ním přípravu na roli prožívala?

Střídaly se u mě dva protichůdné pocity. Občas jsem bývala strašně naštvaná, protože si Vojta v jednom kuse něco brblal italsky, a i když byl fyzicky doma, mentálně byl úplně jinde. Zároveň jsem ale obdivovala, jak je disciplinovaný a hlídá si, aby každý den dodržel všechno, co si předsevzal. A pak přišla fáze, kdy během covidu vyrazil do Itálie na natáčení. Na jednu stranu jsem mu to přála, protože jsem věděla, že se dostal k opravdu kvalitnímu scénáři a že ho má plnou hlavu. Mezitím jsem ale byla s dětmi na chalupě a každý den jsem tam musela sama řešit online výuku i všechno kolem domácnosti. Bylo to náročné, ale stálo to za to.

Už vám to vynahradil, když jste teď pro změnu dostala náročnou roli zase vy?

Každý z nás ke své profesi přistupuje trochu jinak. Když se Vojta učí scénář, tak se zavře do své pracovny. Já jsem pracovnu nikdy neměla, scénář si přečtu, když se rozhoduju, jestli v něm chci hrát, ale pak se všechny texty učím až ráno v maskérně. Vojta na druhou stranu podobně přistupuje ke zpěvu. Nikdy jsem neslyšela, že by se na nějaký koncert připravoval.

Pozorujete už herecké nadání i u svých synů Františka, Cyrila a Aloise, nebo se zatím zajímají o úplně jiné věci?

Nejstarší František už asi šest let hraje ve studentském divadle, ale zároveň je velký introvert. Tím pádem ho baví představení zkoušet, ale už ho tolik neláká, když má vystupovat před diváky. Říká, že kdyby bylo na něm, tak by radši asistoval režisérce. Cyril naopak k herectví přirozeně tíhne. Má obrovský dar pobavit společnost. Kdyby tu teď byl s námi, tak by řekl jeden fór a už byste ležel smíchy. U nejmladšího Lojzíka ještě uvidíme, ale zatím je zapálený pro basket. Když trenéři vidí Vojtu s jeho 196 centimetry, hned si dělají naděje, že by se malý mohl potatit.

Mohlo by vás zajímat: V italském scénáři jsem ležel tři čtvrtě roku. S Myslivečkem mi pomohla hudba, říká Vojtěch Dyk

Musel jsem se učit spíš scénář než italštinu jako takovou. A dodnes mě to mrzí, říká herec a zpěvák Vojtěch Dyk o roli v novém filmu Il Boemo. | Video: Daniela Písařovicová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 hodinami

Poprvé v historii. Izraelský prezident Herzog přiletěl na návštěvu do Bahrajnu

Izraelský prezident Jicchak Herzog přiletěl do Bahrajnu, informovala agentura AFP. Toto království v Perském zálivu patří k několika muslimským státům, s nimiž Izrael normalizoval vztahy. Jde o první návštěvu hlavy židovského státu v této zemi a izraelská média ji označují za historickou.

Herzoga v zemi přivítal bahrajnský ministr zahraničí Abdal Latíf bin Rašíd Zajání. Poté se setkal s králem Hamadem bin Ísou Chalífou i korunním princem a premiérem Salmánem bin Hamadem Chalífou. Herzog dříve uvedl, že při setkání se chce soustředit na "způsoby posílení hospodářské spolupráce" mezi oběma zeměmi, jakož i na otázky změny klimatu a bezpečnosti.

Bahrajn a Spojené arabské emiráty, které Herzog navštíví v pondělí, se v září 2020 staly prvními arabskými státy, které v uplynulém čtvrtstoletí normalizovaly vztahy s Izraelem. Předtím takový krok učinily pouze dvě arabské země - Jordánsko v roce 1994 a Egypt v roce 1979. Dohodu s Izraelem zástupci SAE a Bahrajnu podepsali ve Washingtonu. Palestinci krok odsoudili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy