


Bylo pochmurné listopadové ráno roku 1945, když se hraběnka Wilhelmina ve spěchu rozloučila se svými dcerami a nasedla do připraveného automobilu. Ze zámku Valeč měla namířeno do Vídně za manželem. Místo toho ale její život skončil při tragické dopravní nehodě. Alespoň tolik vypráví oficiální verze příběhu. Podle současného valečského kastelána Miloše Bělohlávka to ale mohlo být i jinak.

Barokní zámek Valeč leží na úpatí Doupovských hor v dnešním Karlovarském kraji. Ještě relativně nedávno nebyl v příliš dobrém stavu, pod vedením kastelána Miloše Bělohlávka a řady pomocníků se ale postupně stále více podobá místu, které znala také jeho poslední urozená obyvatelka, hraběnka Wilhelmina Larisch-Mönnichová.
Wilhelmina se narodila ve Slezsku a pamětníci ji popisovali jako velmi inteligentní a vzdělanou ženu, která milovala sport a kulturu. Když se ve svých jednadvaceti letech provdala za hraběte Johanna Larische von Mönnicha, do kterého byla zamilovaná, zdálo se, že ji čeká pohádkový život snů. Psal se ale rok 1940 a hrůzy války se nakonec nevyhnuly ani jí.



Na jaře roku 1945 se šlechta ze Slezska snažila uprchnout před postupující Rudou armádou. Právě z toho důvodu nakonec rodina Larischových opustila jeden z rodinných zámků v Karviné a našla nový domov na zámku Valeč, který jejich rodina vlastnila od roku 1937. Jak později vzpomínal hrabě, s sebou si přivezli nejen osobní věci, ale také veškeré cennosti, které se jim podařilo zachránit.
Po konci druhé světové války se poměry v Československu změnily. Národním správcem zámku se stal Miroslav Rouček, který se tam přistěhoval i se svou manželkou Vlastou. Vyřešit nevyhovující situaci se Johann Larisch rozhodl tím, že vycestoval do Rakouska, kde rodině plánoval zajistit nové zázemí. Jeho žena tak ve Valči zůstala sama se správcovými, dcerami a tchyní, která jí přijela pomáhat s dětmi. V divokých poválečných časech ale nakonec došlo k přerušení poštovního i telefonního spojení s Rakouskem, a tak Wilhelmina několik měsíců čekala na zprávu, že může i s dětmi vyrazit na cestu.

Když už bylo čekání nesnesitelné, vyřídila si mladá hraběnka, které v tu dobu bylo šestadvacet let, povolení k vycestování a rozhodla se za manželem odjet sama. Koncem roku 1945 to byl velmi nebezpečné, ani to jí v tom ale nezabránilo. A právě tak se dostáváme k osudnému 22. listopadovému ránu.
Automobil hraběnky Larischové skončil nedaleko obce Brtnice mimo vozovku na dně rybníka. Ať už k nehodě vedlo cokoliv, v každém případě to skončilo její smrtí, i když přesné okolnosti neznáme ani po osmdesáti letech, jak zmiňuje kastelán Miloš Bělohlávek.
Manželka zámeckého správce Vlasta Roučková později vyprávěla, že se hraběnčino auto mělo srazit s obrněným vozidlem sovětské armády, který její vůz natlačil přímo do vody. „Na cestě prý několikrát potkali ruskou armádu, mezi nimi i těžká obrněná vozidla. Jedno z nich údajně jejich auto natlačilo do rybníka. Hraběnka prý nemohla z vozu ven a utonula,“ sdělila Roučková valečskému kastelánovi verzi příběhu, která vzhledem k dobovému kontextu nezní nepravděpodobně. Někteří příbuzní zemřelé hraběnky se ale podle Bělohlávka domnívají, že v den nehody byla hustá mlha a auto se srazilo s českým vojákem na motocyklu, který zemřel na místě.

Ve Valči a jejím okolí se ale vypráví ještě jiná verze příběhu, která se dlouho předávala pouze šeptem. Podle této verze s sebou hraběnka do Rakouska vezla rodinné šperky, hotovost a další cennosti. V Československu se ale po válce pohybovaly sovětské jednotky, ozbrojené hlídky, revoluční gardy i zcela náhodné ozbrojené skupiny, kterým nikdo nevelel. V takovém chaosu se Wilhelmina snadno mohla stát obětí loupežného přepadení.
„Byla to doba, kdy se lidé ztráceli a umírali bez záznamu. Po silnicích se pohybovali ozbrojení muži bez kontroly. Pokud vezla cennosti, je pochopitelné, že rodiny připouštěly i možnost násilí,“ říká Miloš Bělohlávek s tím, že se mu i tento scénář zdá uvěřitelný. Nasvědčuje mu totiž také jedna velmi zvláštní okolnost.

Několik dní po nehodě přišla na Valeč úředně zapečetěná rakev s hraběnčiným tělem. Nikdo ho ale neviděl, protože úřady přísně zakázaly rakev otevřít. Ani následný pohřeb neproběhl úplně podle rodinných zvyklostí. „Národní výbor zakázal církevní pohřeb a také zakázal německým obyvatelům účast na obřadu. Na pohřbu smělo být jen služebnictvo a obyvatelé zámku,“ popisuje okolnosti Bělohlávek. „Rakev byla uložena na zem u levé zdi panské hrobky, bez obřadu, bez vykropení, jen za přítomnosti několika lidí. A tím to skončilo,“ dodává.
Na stejném místě odpočívá Wilhelmina Larischová dodnes a pravidelně v den výročí jejího úmrtí se na Valči koná mimořádná prohlídka, která je věnovaná přímo její památce. Návštěvníci mají možnost se do hrobky vydat a rakev vidět na vlastní oči. Rozuzlení znepokojivého příběhu si ale od kastelána nevyslechnou. Přestože část krypty již prošla archeologickým průzkumem, té, ve které je pohřbena hraběnka, se to netýká. Tajemství její tragické smrti je tak stále zapečetěné spolu s ní.
Zdroje: autorský text, Státní zámek Valeč, Kopice.org, Zpp.npu.cz, Archives.cz






Bezčasí mezi mládím a dospělostí, první lásky, velká zklamání i křehká usmíření. Debut Martiny Buchelové, který zvítězil v soutěži Proxima na festivalu v Karlových Varech či na Finále Plzeň, se dostává do široké distribuce. A jde o událost roku, byť na první pohled nenápadnou.






Černá smrt ve 14. století Evropu nezpustošila jen jednou. Nová analýza DNA morové bakterie ukazuje, že se nemoc po staletí vracela v dalších vlnách a její šíření kopírovalo války, přesuny lidí i změny prostředí. Vědci teď dokázali jednotlivé kmeny přiřadit ke konkrétním historickým epidemiím mnohem přesněji než dosud. A právě tento detail může pomoci lépe chápat i budoucí pandemie.



V Sýrii neváhal použít chemické zbraně. Na Ukrajině zachránil ruskou armádu při ústupu do Chersonu v roce 2022. Vybudoval linii, která zastavila ukrajinskou ofenzivu o rok později. Po vzpouře Wagnerovců ho ale Kreml „uklidil do Alžírska“. Nyní se Sergej Surovikin s pověstí mimořádně brutálního velitele vrací do hry. Prezident Vladimir Putin ho povolal zpět s cílem přimět Ukrajince ke kapitulaci.



Moravská tradice se stala terčem ochránců zvířat. Nelíbí se jim hody, na kterých figuruje živý kačer v kroji, podle aktivistů prochází pták utrpením. Některé obce daly přednost atrapě, jiné se zvyklostí nevzdávají – například Ježov. „Proto jsme podali trestní oznámení,“ vzkázala iniciativa Zvířata nejíme. Starosta Ježova redakci Aktuálně.cz řekl, že veterinární správa neshledala žádné pochybení.