„Ta síť má dohromady asi čtyři tisíce kilometrů stok, dvě stě tisíc vstupních šachet, spousty spadišť, rozdělovacích a spojovacích komor. Je to další město pod městem,“ popisuje mistr stokové sítě Filip Galandák. Když prochází ulicemi, přesně ví, co je pod každou z nich.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
„Město má pro mě ještě jeden rozměr - dole. A teoreticky kdybych tady slezl do stoky, můžu klidně vylézt na Staromáku nebo na Výtoni.“
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Právě tam dnes míříme i my - dolů. Zvenku obyčejný dům v Karlíně, v Breitfeldově ulici, uvnitř vstup do podzemního světa. Samotý systém karlínské protipovodňové ochrany se začal stavět po ničivých povodních na začátku tisíciletí a dokončen byl až před několika lety.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
Oblékáme červené kombinézy, helmy a holínky a po schodech klesáme dolů do chladného betonového labyrintu.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Hlavní úkol celého objektu je jednoduchý: ochránit město před záplavami.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Nová retenční nádrž pojme až 6 000 kubíků vody a zároveň výrazně snižuje množství odpadních vod přepadávajících do Vltavy. Chodby, kterými procházíme, lemují kabely a potrubí.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
V podlaze před námi se otevírá čtvercový otvor s kovovým žebříkem. „To jako vážně tam dolů?“ zazní nejistě.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Ano, právě tam. Po patnácti příčkách mizíme pod úrovní chodby, někteří opatrněji než jiní.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Obklopí nás tma, kterou protínají jen kužely čelovek.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
Všude je cítit vlhkost, blízko slyšíme zurčení vody. Jsme v oddělovací komoře: prostorné místnosti, kde se odděluje přebytečná voda.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Když průtok překročí zhruba 700 litrů za vteřinu a je ve stoce příliš vody, například kvůli přívalovým dešťům, převede se voda právě sem, odkud pokračuje do retenčních nádrží. Ty jsou dvě, každá rozdělená na čtyři části, a dohromady pojmou oněch šest tisíc kubíků vody. A když ani to nestačí, přichází druhý přeliv - poslední pojistka, která vodu odvádí do řeky.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
V oddělovací komoře se stoka také mechanicky předčišťuje - česle zachytávají větší předměty. „Dostane se sem kdeco. Třeba hasičská hadice, která se zamotala do čerpadla. Ty problém
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
Stěny pokrývá tradiční materiál pražských stok: takzvaná klinkerka, přepalovaná cihla, která téměř nenasakuje vodu, doplněná čedičovými dlaždicemi z taveného kamene.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Kovové části jsou například z bílého nerezu. „Klasické železo by tu vydrželo pár měsíců, maximálně let. Tohle prostředí je agresivní, rozloží cokoliv, na co přijde,“ vysvětluje.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Retenční nádrž samotná připomíná katedrálu.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
Vysoký prostor s výraznou akustikou, kde má každé slovo či krok hlasitou ozvěnu. „Běžně bývá voda až ke stropu,“ ukazuje Galandák.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Čas od času se nad námi ozve rachot - to se převrací oplachovací vana, která proudem vody čistí jednotlivé části nádrže.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Když se vracíme zpátky nahoru, míjíme místnost plnou čerpadel a ovládacích panelů - techniku, která rozhoduje o tom, zda voda zůstane pod kontrolou.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
„Tak složité objekty máme jen tady,“ dodává Galandák.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Princip celého systému je jednoduchý: voda se nejdřív shromažďuje v nádržích. Teprve když se systém zaplní, přepadá do řeky.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Jakmile déšť ustane a hladina stoky opadne, voda se čerpá zpátky do stoky a míří do čistírny.
Foto: HN – HN - Lukáš Bíba
Reklama
„Neznečišťuje tak Vltavu, což je klíčové,“ říká Galandák. Statistiky to potvrzují: v roce 2024 ze třinácti největších dešťů přetekly do řeky jen tři.