Na mapě vypadají skoro bezvýznamně. Dvě tmavé skály ztracené v Atlantiku, jen několik kilometrů od irského pobřeží. Když se ale ráno zvedne mlha a na obzoru se objeví jejich siluety, rychle pochopíte, proč se o nich po staletí vyprávějí příběhy. Na jednom z nich dnes nežije jediný člověk. Na druhý lidská noha nesmí vůbec. A i na ten přístupnější se každý den dostane jen hrstka šťastlivců.
„Landing tour s přistáním na ostrově? To už letos prakticky neseženete, máme vyprodáno až do září,“ krčí omluvně rameny mladá žena za přepážkou prodeje lístků v přístavu Portmagee. Přistání na Skellig Michael podléhá přísným limitům irského Úřadu pro veřejné práce. Na ostrov může během sezony vystoupit jen omezený počet lidí a vše navíc závisí na počasí. Atlantik tu má vždy poslední slovo.
Pak se ale usměje. „Jestli ale chcete ostrovy opravdu vidět, běžte na okružní plavbu. Dnes tam ještě místa jsou.“
O pár minut později už sedíme na přídi malé lodi a necháváme za sebou barevné domky Portmagee. Pobřeží hrabství Kerry se pomalu zmenšuje, vítr sílí a voda mění barvu z tyrkysové do temně modré. Když po necelé hodině kapitán zpomalí, na obzoru se objeví dvě temné siluety vystupující přímo z Atlantiku.
Nejdřív míříme k Little Skellig. Motor utichne a nastane zvláštní ticho. Ne však úplné. Spíš takové, které okamžitě přehluší tisíce ptačích hlasů.
„Lidé se už z dálky často ptají, proč je ten ostrov bílý. Myslí si, že je nahoře ještě sníh,“ směje se kapitán lodi. „Jenže to nejsou zbytky zimy. To jsou terejové.“
„Přes noc jsem je všechny spočítal“
A skutečně. Celá skála jako by byla potažená bílou barvou. Ve skutečnosti ji pokrývá jedna z největších kolonií terejů severních na světě. Každé jaro sem přilétají desetitisíce párů a Little Skellig se na několik měsíců promění v obrovskou ptačí porodnici. Lidé na ostrov nesmějí vůbec. Patří výhradně ptákům. „Je jich tu před sedmdesát tisíc, přes noc jsem to počítal,“ prohodí bodře námořník.
Vzduch je plný ptačího křiku, terejové prolétají kolem lodi jen pár metrů nad hladinou a prudce se vrhají do moře za rybami. Když muž vypne motor, slyšíme jen vítr, vlny a nekonečný ptačí koncert.
Pak loď zamíří ke Skellig Michael. Na rozdíl od svého menšího souseda nepůsobí jako ptačí útes. Spíš jako kamenná pevnost. Strmé stěny padají přímo do oceánu a úplně nahoře se dají rozeznat drobné kamenné stavby. Vypadají trochu jako vánoční vosí hnízda z kamene.
„Tohle není žádný hrad,“ vysvětluje námořník. „To je klášter. Stojí tam už zhruba od sedmého století.“
Právě sem přišli první mniši hledat místo, kde je nebude rušit svět. Na vrcholu skály postavili kamenné chýše, sbírali dešťovou vodu, pěstovali skromné plodiny, lovili ryby a celé měsíce žili odříznutí od pevniny. „Čím dále od světa, tím blíže Bohu,“ vysvětluje muž. Na vrchol ostrova vede 618 strmých kamenných schodů vytesaných do skály. Bez zábradlí. Bez jakékoli jistoty, že cesta dolů bude stejně snadná jako ta nahoru.
„Představte si, že všechno, co tam vidíte, někdo vynesl vlastníma rukama,“ ukazuje Jack ke klášteru. „Kámen po kameni.“ Je těžké uvěřit, že právě tady lidé po staletí žili dobrovolně.
Vítr mezitím zesílí a loď se začne houpat na oceánských vlnách. Nad námi krouží buřňáci, terejové a racci, oceán je dnes překvapivě klidný, a tak ještě pokoušíme štěstí a zkoumáme, jestli někde nezahlédneme populární papuchalky.
„Je tu mezi vámi nějaký fanoušek Hvězdných válek?“ ptá se kapitán lodi po chvíli. Skellig Michael dnes zná celý svět i díky filmu Star Wars: Síla se probouzí, v němž se stal útočištěm Luka Skywalkera. Pro místní je to ale jen drobná epizoda.
„Filmaři tu byli pár týdnů, na natáčení na ostrově však dostali pouhé tři dny. Zbytek dotočili na pobřeží,“ mávne muž rukou.
Historie toho místa je stará patnáct set let. A právě to je na Skellig Michael možná nejpůsobivější. Nejsou to kulisy. Ani turistická atrakce vytvořená pro návštěvníky. Jsou to dva osamělé ostrovy, které tu stály dávno před námi a s velkou pravděpodobností tu budou stát ještě dlouho poté, co poslední loď odpluje zpátky do Portmagee.
Když se vracíme ke břehu, začíná zapadat slunce a siluety obou ostrovů mizí v oparu. Na Skellig Michael jsme sice nevystoupili. Přesto jsme odjížděli s pocitem, že jsme ho poznali přesně tak, jak si zaslouží: z moře, odkud jeho příběh dává největší smysl.
Zdroj: UNESCO World Heritage Centre, Heritage Ireland , autorský text
Sdílet
