Tsunami, gigantické vlny vyvolané nejčastěji zemětřeseními, ale i sopečnými erupcemi nebo sesuvy půdy, patří k nejničivějším přírodním katastrofám. U oceánských tsunami platí, že mohou ohrozit tisíce kilometrů pobřeží, zničit infrastrukturu a zanechat za sebou nesčetné oběti.
Jednou z nejničivějších byla tsunami 26. prosince 2004 u pobřeží Sumatry v Indonésii. Zemětřesení o síle 9,1 stupně Richterovy škály trvalo přes osm minut a vyvolalo vlnu vysokou až 50 metrů, která se rozlila do vzdálenosti pěti kilometrů do vnitrozemí. Odhaduje se, že zemřelo kolem 230 tisíc lidí, škody se vyšplhaly na 10 miliard dolarů. Mezi oběťmi bylo i osm Čechů, kteří trávili vánoční čas v Thajsku, včetně tří členů rodiny Manďákových nebo pětadvacetileté cestovatelky Kristýny Jedlinkové.
O sedm let později, 11. března 2011, zasáhla tsunami po velkém zemětřesení zase Japonsko. Vlna vysoká až 10 metrů se pohybovala rychlostí přes 800 kilometrů za hodinu, zabila téměř 20 tisíc lidí a způsobila havárii jaderné elektrárny Fukušima, kde došlo k úniku radioaktivního materiálu. Hospodářské škody byly vyčísleny na 14,5 až 34,6 miliardy dolarů, což z tragédie dělá asi nejdražší přírodní katastrofou v historii lidstva.
Historie však pamatuje i katastrofy, jejichž dopad byl neuvěřitelně ničivý, ačkoliv se odehrály dávno v minulosti. Zemětřesení a tsunami v Lisabonu 1. listopadu 1755 zničily město, vyvolaly požáry a připravily o život odhadem 12 až 50 tisíc lidí. Tragédie přiměla tehdejší evropské myslitele zkoumat příčiny a dopady přírodních katastrof - položila tak základy seismologie a moderního inženýrství proti zemětřesení.
Sopečná aktivita dokázala být stejně děsivá. Erupce sopky Krakatoa 20. května 1883 v Indonésii zničila přibližně 70 % ostrova a okolních území, vyvolala tsunami vysokou až 46 metrů a připravila o život nejméně 36 tisíc lidí. Exploze sopky byla slyšet až 3000 kilometrů daleko a inspirovala spisovatele Karla Čapka k románu Krakatit.
Ne vždy ovšem vlna devastovala otevřené pobřeží. Vnitrozemské katastrofy, jako přehrada Vajont v Itálii dne 9. října 1963, ukázaly sílu sesuvů půdy. Z masy kamene a hlíny uvolněné ze svahu Monte Toc vznikla 200 metrů vysoká vlna, která smetla město Longarone a vesnice pod přehradou. Přestože hráz přehrady zůstala stát, zahynulo přes 2 tisíce lidí.
Extrémním příkladem takové tsunami se pak stala událost, kdy se 9. července 1958 prohnal aljašským fjordem po sesuvu půdy vodní sloupec vysoký až 524 metrů. S takovou výškou se mělo jednat o vůbec nejvyšší zaznamenanou vlnu v historii lidstva. Následky katastrofy byly patrné i z vesmíru - zejména kvůli stopám po devastaci vegetace.
Historie tsunami připomíná nejen hrůzu a smrt, ale i to, jak nebezpečná je kombinace geologické aktivity a lidského osídlení. Každá z těchto katastrof ovlivnila vědu, inženýrství i literaturu a přinesla cenné zkušenosti pro prevenci budoucích tragédií. Světový den tsunami je proto připomínkou, že příroda má sílu, kterou nelze ignorovat, a že znalosti a příprava jsou klíčem k minimalizaci dopadů ničivých vln.
