Fujimotovo pojetí moderního bydlení převrací zaběhnuté stereotypy. Místo toho, aby obyvatele chránil před okolním světem, vystavuje je mu. Dům nestaví bariéry před "tím venku", ale působí jako spojka s vnějškem.
Jeho obyvatelé nejsou izolovaní, naopak - sledují život kolem sebe a sami jsou součástí městského divadla - viditelní pro sousedy i kolemjdoucí. Sledují východ a západ slunce, měnící se světlo během dne i hvězdy rozeseté na nočním nebi. Dům tak není jen prostorem k přespání, ale každodenním zážitkem.
Nenásilná pozornost
Navzdory své absolutní otevřenosti však nepůsobí výstředně. V tiché rezidenční čtvrti se mu daří nenásilně upoutat pozornost. Jeho přirozená transparentnost nenarušuje okolí, ale souzní s ním. Jde tak o architektonickou poezii o vztahu mezi člověkem a prostorem.
Samozřejmě, praktické otázky nejsou opomenuty - jedinou neprůhlednou místností v domě je koupelna s toaletou, která poskytuje potřebné soukromí v těch nejintimnějších chvílích. Jinak je každý krok, každý pohyb i každé zastavení součástí otevřeného konceptu sdíleného prostoru.
Fujimotův skleněný dům není pro každého. Vyžaduje jiný způsob uvažování o komfortu, intimitě i identitě. A právě tím fascinuje.
