Člověk jde na večírek, kde nikoho nezná, nebo od šéfa dostane za úkol bavit klienty na firemním rautu. Čím více se událost blíží, tím silněji se projevují pocity nejistoty. Budou se účastníci party smát mým vtipům? Neudělám si před firemními klienty ostudu tím, že na sebe při rautu omylem vyliji šampaňské?
Přesně takhle uvažují lidé trpící sociální úzkostí. Kdyby se měli setkat jen se svými dobrými kamarády, zůstali by dost možná uvolnění. Ve chvíli, kdy jim záleží na tom, aby na neznámé lidi udělali dobrý první dojem, nastupují ale pochybnosti.
Podle letos publikované studie Matthewa Modiniho a Maree Abbottové z univerzity v Sydney si totiž sociálně úzkostliví jedinci ve svých hlavách daleko častěji přehrávají scénáře toho, co se v podobných situacích může pokazit.
Dvojice psychologů navíc zdůrazňuje, že pokud si sociálně úzkostlivý člověk před ostatními nějakou ostudu skutečně udělá, bude o sobě při další příležitosti ještě více pochybovat. "Jedinec se sociální úzkostí si stresující situaci donekonečna ve svých myšlenkách přehrává a rozebírá, a to i dávno potom, co už ji má za sebou," píše k výzkumu server Psychology Today.
Přestože vědci o problému ví už přes 20 let, Modini a Abbottová upozorňují, že spolehlivý nástroj, jak člověka z opakujícího se kruhu pochybností dostat, psychologové dosud nenašli. Sami proto navrhují terapii, při které by lidé o svých nejistotách měli uvažovat s větším odstupem.
"Měli by si uvědomit, že představy o nejhorších možných scénářích jim ve znepokojivých situacích nijak nepomohou a spíš kvůli nim může všechno skutečně dopadnout špatně. Jen tak mohou nad svým životem znovu získat kontrolu," popisuje doporučení australských psychologů web Psychology Today.
Modini s Abbottovou svou metodu vyzkoušeli při experimentu na vysokoškolských studentech, jejichž míra sociální úzkosti odpovídala té u klinicky léčených pacientů. Studenti dostali za úkol připravit si za pět dnů tříminutový projev před ostatními. Věděli, že jejich prezentaci budou hodnotit neznámí lidé, což prohlubovalo jejich pocity nejistoty.
V průběhu pěti dnů si s nimi psycholog promluvil o tom, že by se místo nervování měli soustředit jen na samotný úkol.
Z dotazníků, které účastníci experimentu vyplnili, bylo zřejmé, že se po 15minutovém setkání s terapeutem negativních myšlenek částečně zbavili.
Pouhý den před očekávanou prezentací pro neznámé publikum se jim úzkost sice znovu vrátila, ale výzkumníci jsou přesvědčení, že kdyby jim psycholog před termínem projevu nabídl pomocnou ruku víckrát, mohli by své pochybnosti dostat na minimum.
