Praha – Maty Dio a Dan Stewart nejsou jen kolegové z neziskovky, avantgardní umělci skupiny Drag Addicts a aktivisté vystupující proti společenským stereotypům. Jsou také přátelé, kteří si prošli zásadním životním přerodem – změnou pohlaví.
"Měl jsem tendenci dělat divadlo ve stylu Drag show, kdy na pódiu proběhne přeměna z muže na ženu a zpátky. Je to populární i v Americe. Jenže za chvilku nám přestalo stačit být chlapem jen na pódiu," vzpomíná Dan Stewart na dobu před pěti lety, kdy si zároveň s Matym byli ochotni připustit, za jakých okolností se cítí být šťastní a sami sebou.
To byl ale jen začátek cesty. Kromě tázavých pohledů lidí na ulici zažívali zdlouhavé jednání na úřadech a sezení v ordinacích specialistů, kteří měli potvrdit, zda se skutečně cítí být muži, jak tvrdí.
Tento proces ke změně pohlaví patří stejně jako povinná sterilizace, před kterou se ale Maty s Danem snaží uchránit další lidi s podobnou diagnózou. "Systém nemůže někoho, kdo už je mužem, uznat matkou. Udělali bychom jim v tom bordel," říká Maty Dio, který před proměnou dal sám život čtyřem dětem.
Aktuálně.cz: Překvapilo mě, že pokud chcete podstoupit změnu pohlaví, musíte automaticky jít na sterilizaci. Jak tohle vnímáte?
Dan Stewart: Každý máme jiné potřeby. Znám lidi, kteří se zbavili pouze prsou a byli spokojení. Když jsme procházeli přeměnou my, měli jsme si nechat vzít podle zákona i reprodukční orgány. Snad proto asi, abychom se nemnožili. Já tu potřebu jít na sterilizaci neměl. Zaprvé ty orgány nevidím, zadruhé neplánuji operaci genitálií, protože prostě nefunguje, a neplánuji ani reprodukci.
Maty Dio: Je to zbytečné zdravotní riziko. V 60. letech systém stanovil, že jen žena může být matkou a muž otcem. Problém nastane, kdyby se člověk po přeměně rozhodl být rodičem. Systém nemůže někoho, kdo už je mužem, uznat matkou. Udělali bychom jim v tom bordel. V zákonech stále existují šedé zóny.
A.cz: Kde ještě?
Dan: V případě, že má trans muž ještě vagínu a potřebuje jít na kontrolu na gynekologii, musí to uhradit. Jsou tu zákony, které nejsou domyšlené. I když by byl doktor ochotný prohlídku provést, pojišťovna mu ji jednoduše neproplatí.
Maty: Systém si vás nevyhledá. Rodné číslo vám nekoresponduje s ženským rodným číslem a už vás nemůžou prohlídnout.
A.cz: Vašim cílem tedy není být kompletním mužem se vším všudy?
Dan: Ty operace moc nefungují. Máme dvě možnosti a ani jedna z nich není nejšťastnější. Raději si nechám funkční to, co mám, než abych měl něco, co sice bude vypadat jakžtakž OK, ale nikdy to fungovat nebude. To mi za to nestojí. Navíc to není jen jedna operace, většinou jich člověk podstoupí víc, což ho připraví o sexuální život.
Maty: Známe řadu lidí, kteří do operace genitálu šli, ale nebyli spokojení. Některé části se navíc nedokrvují a podléhají nekróze, takže po pár letech stejně musí znovu.
A.cz: Většina transsexuálních lidí do toho ale jde, nebo ne?
Maty: Dělali jsme statistiky a vyšlo, že tak 30 procent lidí má zájem o celkovou přeměnu. Zbytek souhlasil s částečnými operacemi a bylo dost i těch, co nechtěli vůbec žádné a spokojili se jen s hormony.
Dan: Kdykoli se tohle téma dostane na povrch, každý si vybaví standardní systém, který je nastavený tak, že nepřímo do těchto operací tlačí. Lidé tak mají vymyté hlavy podle toho, ke kterému doktorovi jdou. Musíte si umět správně vybrat lékaře, jsou mezi nimi i ti osvícení, liberálnější a otevřenější vám dát více možností.
A.cz: Takže je podle vás nedávná žaloba transsexuální ženy, která tvrdí, že ji lékaři k zákroku donutili, opodstatněná?
Maty: To je hloupost. Nyní je systém pojištěný sám sebou do takové míry, že jsou tyto případy prakticky nemožné. Musíte splnit několik podmínek, než vůbec k operaci dojde. Musíte mít lékařská vyšetření, předstoupíte před sedmičlennou komisi ministerstva zdravotnictví, která posuzuje váš stav, a projdete také řadou psychotestů. Aby vám povolili přeměnu a operace, je nutné dokázat, že jste psychicky zdraví.
Dan: Nejtěžší je to rozhodnutí, které člověk udělá v sobě. Hned na začátku jsem si ale šel potvrdit diagnózu k sexuologovi Weisovi a doktorce Fifkové, která mi po pěti minutách sezení doporučila změnu pohlaví. Diagnóza je jedna věc, rozhodnutí je ale na člověku samotném. Takže lékaři mohou stanovit diagnózu, ale člověk sám se musí rozhodnout, zda do přeměny půjde.
A.cz: Řeší tohle stejně muži i ženy, kteří procházejí přeměnou?
Dan: Ženy jsou úplně jiné než my. Mají to trošku komplikovanější, protože se neschovají. Mužské rysy se těžko zjemní. My zmužníme, zhrubne nám hlas, jsme v pohodě. Teď by třeba nikdo neřekl, že jsme ještě před pěti lety byli ženy. Ony to mají těžší, většinou jsou vysoké, mají velké ruce, nohy, větší obličeje a projdou chemickou kastrací, proto jsou ochotnější procházet kompletní operací. Je to pro ně přirozenější.
Maty: Nás víceméně lidé akceptují. Máme výhodu v tom, že zapadneme do většiny a nikdo z kolemjdoucích ani netuší, že jsme byli ženami. Je mnohem těžší být trans ženou než trans mužem. Mnohdy je poznat, že dotyčná byla nebo ještě je někde na půli cesty. Nebýt akceptován je těžké.
A.cz: Jaké byly vaše začátky?
Maty: U každého to probíhá jinak. Máte lidi, kteří vědí, že je něco špatně, od svých pěti let. Jiní na to přijdou v pubertě. Známe někoho, kdo šel do přeměny v 55 letech. V našem případě to je pět šest let dozadu.
Maty Dio
- malíř, herec, skladatel, poet a majitel uměleckého klubu Decadent
- narodil se roku 1973 ve slovenské Nitře, vystudoval pedagogickou fakultu a má čtyři děti
- od roku 2009 je součástí avantgardní skupiny Drag Addicts
- je členem Výboru pro sexuální menšiny při Radě vlády ČR a předseda neziskové organizace TransFusion, z. s.
A.cz: To ale už začala přeměna, nebo jste si to teprve uvědomili?
Maty: Tehdy jsme si to uvědomili. Není to ale ze dne na den.
Dan: Procházeli jsme různými stadii. Nejdřív jsem také měl manžela a potom mi došlo, že se mi líbí ženy, což byl první krok. Byl jsem taková ta mužatka, pořád to ale nebylo ono. V tu dobu jsme se seznámili s Matym. Měl jsem tendenci dělat divadlo ve stylu Drag show, kdy na pódiu proběhne přeměna z muže na ženu a zpátky. Je to hodně populární i v Americe. Za chvilku nám přestalo stačit být chlapem jen na tom pódiu. Když se ale podívám zpětně, určité linie celým svým životem tam najdu. Akorát jsem si je neuvědomoval.
A.cz: Gender identita ale nesouvisí se sexuální orientací, nebo ano?
Dan: Vůbec. To je úplně něco jiného. Gender je to, co máte v hlavě a orientace spíše v srdci. Mnozí orientaci strašně řeší, podle mě je důležité to, co z člověka vyzařuje.
Maty: Známe lidi, kteří si myslí, že jsou stoprocentní heterosexuálové a pak potkají někoho a všechno je jinak. Je to o energiích. Nelze lidi dávat do škatulek.
A.cz: Změní se s pohlavím i orientace?
Maty: Většina heterosexuálních lidí zůstává heterosexuálními. Například heterosexuální žena se po přeměně stává heterosexuálním mužem. Orientace se nemění, akorát nebude s muži, ale se ženami. Pak ale existují takzvaná čtyři procenta homosexuálů, i když ve skutečnosti je to spíše deset procent populace, kteří preferují stále to stejné pohlaví a jsou homosexuálně orientovaní.
Dan: Osobně jsem měnil orientaci dříve než gender. Dospěl jsem ale do takové fáze, že už nerozlišuji gender, takže ani neřeším orientaci. Opravdu je pro mě důležité jen to, zda mě k tomu člověku něco přitahuje.
A.cz: Nedá mi to, takže se musím zeptat. Oba máte heterosexuální partnerky, které byly a jsou ženami?
Dan: Ano, já mám heterosexuální ženu
Maty: Moje žena je také heterosexuální. Myslím, že byla na začátku sama v šoku z toho, že jsem ji tolik přitahoval.
A.cz: Narážíte v kontaktu s institucemi stále na nějaké problémy?
Dan: Mám mužské doklady a legálně jsem muž, takže s úřady už není problém. My už úplně zapadneme do společnosti a nikdo na nás nic nepozná, pokud si nesundáme kalhoty. Takže máme problémy už jen na koupališti, fitku, nudapláži. Ale kamarád Viktor psal, že na nudapláži byl a prý si toho nikdo nevšiml. (smích)
Dan Stewart
- narodil se roku 1975 v Nymburku
- je uměleckým truhlářem a performerem ve skupině Drag Addicts od roku 2009
- aktivista v organizaci Trans*fusion
Maty: To bych nedal. Nudapláž bych nedal.
Dan: Předloni jsme byli na nudapláži v Bulharsku a moje žena říkala, ať se taky svléknu, že si toho nikdo nevšimne. No nešel jsem, to bych fakt psychicky nezvládl. Člověk pořád naráží, těla máme opravdu trošku atypická.
Maty: Byly chvíle, kdy na mě lidé koukali na ulici a bylo jim jasné, že je to 50 na 50. Otáčeli se jen, protože mě nedokázali identifikovat. Zažívali jsme takové to: "Ku**a, co to je!"
A.cz: Proč při procesu změny musíte dvakrát měnit jméno? Souhlasíte s tím?
Dan: To je další zbytečná obstrukce. Člověk musí měnit dvakrát všechny doklady, účty a další věci, lidé v jeho okolí si musí zvykat na jiné jméno a dělá to i nepořádek v úředních systémech, třeba při odevzdávání daní apod.
Maty: Proto je nutné udělat změnu zákona o matrikách, která by prospěla nejen nám, ale i třeba lidem, kteří nechtějí za jménem "ová" nebo chtějí pojmenovat své dítě jménem, které u nás není povolené.
A.cz: Dokážete takovéto rozčarování společnosti pochopit? Nejistotu v komunikaci, kdy nevíte, jak člověka například oslovit?
Maty: Když někdo neví, ať se zeptá. S rodinou je to zvláštní. Dnes se už se mnou moje matka snaží mluvit alespoň v neutrálním rodě. Můj tatínek ale stále používá ženský, což je docela komické. Rodiče nepředěláte.
Ve městě, kde žiju, je 95 procent lidí, kteří už mě oslovují jako muže, zbytek stále trvá na ženském rodě. Jednoduše mě znali deset let před přeměnou a nehodlají nic měnit. Dokážu pochopit, že je to pro ně složité a vůbec se neurazím. Spíše mi vadí, když se seznámím s někým novým, který se dozví, že jsem byl žena, a začne mě automaticky oslovovat jako ženu. Proč? Mám vousy, knír… Prezentuji se snad jako žena? To mě mrzí.
A.cz: V případě rodičů je to ale trošku pochopitelné, nebo ne? V podstatě pro ně ztrácíte identitu.
Dan: Ano, přijímají to hodně těžce. Máma se mnou nemluvila rok. Sourozenci také, ale záleží na tom, jak intenzivní vztah s nimi máte. Já svou rodinu vidím tak dvakrát do roka, tím pádem je to pro ně ještě těžší, nemají kdy nacvičovat. Snaží se, ale občas jim to ujede. Možná to nikdy nebude jiné, ale člověk se nesmí zlobit.
Maty: Můj tatínek je kapitola sama o sobě. Když jdeme společně do hospody, představuje mě hrdě každému číšníkovi jako dceru. Já mu říkám, že si o něm budou myslet, že je senilní. (smích)
A.cz: Maty, máte čtyři biologické děti z druhého manželství. Jak ony přijímaly zprávu, že z mámy bude táta?
Maty: Víc to řeší veřejnost, známí a sousedi. Děti to chápou, protože vidí, že jsem se nezměnil. Každý projde fyzickou změnou. I vy budete vypadat za dvacet třicet let jinak. Vnitřně jste ale naprosto stejná osoba. To právě moc lidí nechápe. Jediná změna je možná ve větší otevřenosti. Po přeměně jste spokojenější.
Dětem jsem dal tehdy na vybranou. Řekly mi, že je jim to jedno. Kdyby ne, počkal bych, až jim bude osmnáct. Pořád jsem ale pro ně matka. Otce mají. Je to divné pro veřejnost, ale jelikož jsme anglicky mluvící, tak to, že na mě volají mami, v Čechách nikdo nepostřehne.
A.cz: Myslíte si, že Česko ještě není připravené se otevřít něčemu tak komplikovanému, jako je transsexualita, a přijmout ji?
Maty: Když to dokáže Polsko, což je katolická krajina, nechápu, proč by ateistické Česko nebylo schopné akceptovat a respektovat naše potřeby a změnit nevhodné zákony, které nás diskriminují a nutí podstupovat kastrace a sterilizace. Problém je, že tady jsou lidé lhostejní a nemají tendence bojovat za změny a svoje práva. Bohužel tu neexistuje žádný ústupek ze strany společnosti.
S Danem jsme otevřeli neziskovou organizaci TransFusion, chtěli jsme propagovat existenci jinak rodově orientovaných lidí a jejich společenské, legální a zdravotní problémy. V dubnu jsme spolu s naším právníkem, PROUDem, TGEU Europe a ILGA Europe podali hromadnou stížnost na Evropskou sociální chartu právě kvůli povinným kastracím a sterilizacím.
Budeme doufat, že se to změní. Vhodné by bylo, aby takovéto zákroky mohli lidé podstupovat dobrovolně, ne jenom proto, aby získali administrativní změnu pohlaví. Bohužel, před pár týdny se Česká republika vyjádřila a žalobu odmítla jako neopodstatněnou.
