Mardošo, zajímáte se o politiku?
Mardoša: Přirozeně ano, protože se to týká každého. Není to vyloženě má záliba, někdy bych si přál, abych se o ni zajímat nemusel, ale člověk žije obklopen společností, a tak se politice nevyhne.
Ptám se, protože vaše maminka, Dana Huňátová, se za komunistů podílela na vydávání Lidových novin a po revoluci doprovázela Jiřího Dienstbiera na zahraniční cesty. Věděl jste v dětství, co přesně dělá?
Mardoša: Moc mi toho neříkala, protože jsem byl sice dítě, ale zas už ne tak malé dítě, abych někde něco nevykecal. Pracovala tehdy jako ekonomka na bohoslovecké fakultě v Kafkově ulici. Dost studentů tam bylo protirežimně naladěno a myslím, že v té době se seznámila s Jiřím Dienstbierem a lidmi kolem tehdejších Lidovek. Později, v 90. letech, vlastně už v prosinci '89, s ním nastoupila na ministerstvo zahraničí, o čemž mimochodem píše ve své nové knize, kterou má vydat v prosinci. Jsem na ni zvědavý, protože o profesní stránce jejího tehdejšího života toho tolik nevím. Byla před téměř 30 lety u "stříhání drátů", navazování nových diplomatických vztahů a také například letěla s Havlem v roce 1990 na tu slavnou cestu do Ameriky. V tu dobu jsem to ale moc nevnímal, mně se hlavně líbilo, že moje matka je diplomatka, protože se to rýmovalo.
Váš otec, Čestmír Huňát, před revolucí působil v Jazzové sekci, která pořádala neoficiální koncerty, později ji komunisté zakázali. Po revoluci založil Unijazz a společně s vaší maminkou nastoupili do Občanského fóra. Byli vaši rodiče někdy vůbec doma?
Mardoša: Byli jsme dost rozlítaní, každý si jel svoji aktivitu a já měl také co dělat, protože v tu dobu jsme zakládali naši kapelu.
Kdy jste spolu začali hrát?
Cais: Známe se hodně let, vlastně už od školky. Od zhruba čtvrté páté třídy jsme snili o tom, že jednou budeme hrát, splnilo se nám to ale až v sedmičce, kdy jsme začali postupně zkoušet, a v osmé třídě na konci školního roku jsme měli první koncert, od kterého datujeme vznik Tata Bojs. Bylo to 29. června v roce 1988. Naše první koncerty byly ještě za komunistů. Zažili jsme, když přijeli příslušníci StB, rozehnali dav a sebrali nám občanky. Ve škole jsme pak byli za rebely.
K pražské Hanspaulce ta rebelie nějak patřila. Pochází odtud například Ivan Hlas, kapely Žlutý pes a Krausberry. Myslíte si, že vás právě tyhle osobnosti nejvíc ovlivnily?
Mardoša: Na Hanspaulce bývala silná hudební scéna okolo dnes už neexistující hospody Houtyš, kam chodívali naši rodiče. Do jisté míry nás to inspirovalo, ne tolik hudebně, protože jsme klasické blues nikdy nehráli, ale líbila se nám ta kultura okolo toho.
Cais: Začátky nám ulehčili strejdové z undergroundu, například Krausberry nám nabízeli roli předskokana na svých koncertech. Martin Kraus si při našem vystoupení sedl do první řady v publiku a dost hlasitě si to užíval. Postupně se nabalily i další kapely jako J.J. Neduha, Extempore, MCH Band. Mikuláš Chadima pro nás dokonce napsal písničku. Řekl bych, že to byl díky nim takový hladký start, měli jsme tehdy sice jen asi tři koncerty do roka, ale už jsme hráli v klubech a dostali jsme se dokonce i na Chmelnici…
Na Žižkov?
Mardoša: Ano, v 80. letech to byla taková Mekka české hudební scény. Byli jsme tam pozvaní jako předkapela punkových Šanov. Byli jsme nervózní, nevěděli jsme, co máme čekat. Nebo jsme v klubu Delta v Praze 6, což byl později náš domovský klub, hráli s industrialisty Střední Evropa, to byly zajímavé kombinace, které by dnes asi jen tak nenastaly.
Cais: Vystupovali jsme také na Břehuli, což byla zkratka pro Břevnovské hudební léto. Tehdy to byl celkem prestižní festival pro kapely z alternativní scény, pamatuji si, že tehdy tam byli největší hvězdou Psí vojáci. Zahrát si tam byl pro nás splněný sen.
Kolik vám v té době bylo let?
Cais: Myslím, že 15 nebo 16.
Váš první oficiální koncert byl ale až v roce 1988, jak už zmínil Milan Cais.
Mardoša: Přesně tak, zorganizovali jsme si takový minifestival v naší škole na Hanspaulce a pozvali si na něj pár začínajících kapel. Byla to nepovolená akce, ale ředitelka ji tolerovala. Ten festival funguje doteď, i když měl po revoluci několikaletou přestávku.
Cais: Asi poslední hudební prolnutí s Hanspaulkou bylo před pár lety, když se na fasádě bývalého Houtyše odhalovala pamětní deska. Jeníček Fišer tam zorganizoval festival, na kterém hráli všichni pamětníci tohoto legendárního klubu. Vystoupil tam například Ivan Hlas, Žlutý pes, Krausberry a my. Byli jsme tam přizváni jako zástupci té nejmladší hanspaulské generace.
Paradoxně jste se dostali asi nejdál…
Cais: Těžko říct, možná že Žlutý pes je ještě slavnější.
Okolo sebe jste měli bigbít a blues, jak už jste ale zmínili, nikdy jste tyhle žánry sami nehráli. Proč?
Cais: Bylo to i tím, že jsme byli takoví samouci, a když jsme začínali, neuměli jsme na ty nástroje pořádně hrát. Bluesové dvanáctky jsme v té době nedávali a ani nás to nějak zvlášť nelákalo, takže jsme si šli po svém. V tom směřování bylo důležité i to, že jsme se po základce rozutíkali na střední školy a začali se kolem nás kumulovat jiní spolužáci, pro které bylo zábavné, že někdo, s kým chodí každý den do školy, hraje v kapele, a tím se začalo vytvářet naše první publikum. Já jsem chodil na Hollarku, což byla střední odborná škola výtvarná plná bohémů, kteří rádi chodili pařit na koncerty. Postupně se začali nabalovat i lidé z Gymnázia Nad Alejí a ti zase měli vazbu na Gymnázium Arabská. Tímhle způsobem jsme se vymanili z té role předskokanů a začali hrát vlastní koncerty.
Mardoša: Je trochu paradox, že naše první publikum bylo starší než my a vlastně ani nebylo naše, patřilo jiným kapelám. Až studenti z gymnázií a středních škol byli první našinci.
Stalo se už takovou tradicí, že každý rok se Supraphonem vydáváte reedici staré desky. V listopadu vyjdou Biorytmy, a to hned na dvou vinylech.
Cais: Myslíme si, že je opravdu vyvedená, vinyl samotný je zelenkavý a průhledný, obaly jsou ve čtyřech barevnostech. Je to pro nás takový artefakt, když už se s tím moříme, chceme, aby to vypadalo hezky. Každá vinylová reedice je něčím zvláštní. Když jsme vydávali Ležatou osmičku, tak v prvních 336 kusech byly signované akvarely, které jsem udělal jako takový vizuální odraz k jednotlivým písničkám. Byl to bonus pro fanoušky. Když jsme vydávali Futuretro, tak jsme znovu celou desku kompletně nazkoušeli s Markem Doubravou a odehráli s ním a s Klárou Nemravovou speciální turné.
Chystáte koncerty i k Biorytmům. Kolik jich bude?
Cais: Budeme mít koncert v Brně (3. 12.), v Praze (12. 12.) a Olomouci (20. 12.), kde zahrajeme okolo osmi písniček z Biorytmů a také tři úplně nové skladby. Proto se to také jmenuje Křest & Test !, neboť příští rok chceme vydat nové album a chceme si ty nové písničky otestovat naživo. Už dlouho pracujeme na novém materiálu, nebylo to znát, protože jsme měli hodně práce s výstavou, kterou jsme měli minulý rok k výročí 30 let v Centru současného umění Dox, zároveň jsme vydávali knihu Tatalog a teď reedici Biorytmů.
Už máte představu, jak bude to nové album vypadat?
Cais: Máme rozdělaných asi šest písniček, tři už jsou ve stadiu, kdy je umíme zahrát. První fáze je vymýšlení, pak se nahraje demo, které následně různě ladíme v počítači a hledáme tu správnou formu. Teprve až se ji naučíme hrát, dá se říct, že skladba existuje. Je pro nás teď těžké zhodnotit, jaký ta deska bude mít charakter a jak bude znít, když jsme v podstatě v rané fázi. Myslím, že si fanoušek udělá trochu obrázek na koncertech v prosinci.
Za pár týdnů bude výročí sametové revoluce, 2. listopadu vystoupíte v La Fabrice k poctě festivalu Polsko-československé solidarity. Chystáte ještě něco dalšího?
Cais: Připravujeme k výročí takzvaný Sametový balíček, který bude stát 1989 korun. Součástí bude LP Biorytmů, kniha Tatalog, první deska Šagali Šagáli, která obsahuje texty napsané ještě před revolucí, pak klíčenka na zvonění a kniha Mardošovy maminky Sametová diplomacie, což je vyprávění z toho období, kdy jezdila s Dienstbierem na zahraniční cesty. Doufáme, že se stihne vytisknout do příštího týdne, abychom ji do balíčku stihli přidat. Ten komplet bude samozřejmě v daleko větší hodnotě než za našich symbolických 1989 korun.
