Je to náboženství, které povstalo z haraburdí, odpadu a všemožné veteše. Jak říkají stoupenci Jedinečného svatopěstitelského družstva - ze šmelcu. Vyznavači této církve recyklují nepotřebné předměty, skládají je do oltářů, kaplí a posvátných zákoutí a dávají jim nové významy. Během toho pilně budují příběh církve, v jejímž centru stojí bytost řečená Pan Miláček - Mladej Svatej.
Expozicí ve třech patrech holešovického Doxu zní z reproduktorů vymyšlené žalmy připomínající liturgii v katolickém kostele. Když ovšem návštěvník napne uši, nedolehne k nim žádné "kyrie eleison", ale popěvky s podivným textem: "Mladej svatej, podivný příklade pravé víry. Spoj se s námi," zpívá hlas.
Začalo to pisoárem
"Spousta lidí si s touto výstavou neví rady," říká kurátor Otto M. Urban a hned uvádí historický kontext. "Použití nalezených předmětů na uměleckou scénu přivedl v době první světové války Marcel Duchamp svým známým dílem Fontána, což byl vlastně pánský pisoár. Od té doby je citlivost umělců k předmětům, které zdánlivě nepatří do uměleckého světa, ale v nějaké změně kontextu mohou sehrát velmi zajímavou roli, kontinuální. Nikdy to ale nebylo nějaké zásadní hnutí."
V 60. letech bylo v Itálii s evropským dosahem hnutí, které si říkalo Arte Povera. "To vlastně vědomě pracovalo s levnými dostupnými materiály každodennosti. Přece jen ale je ten přístup Jedinečného svatopěstitelského družstva trochu jiný," vysvětluje kurátor v dómu chrámu Změny postaveného ze židlí a mnoho dalších artefaktů.
Každé náboženství má smysl pro humor
Lokální kontext nabízí srovnání Jedinečného svatopěstitelského družstva (JSD) s uměleckou skupinou BKS umělce Františka Skály. Obě tato sdružení mají ostatně přátelské vztahy, vzájemně se sledují a podporují se. Družstvu, v jehož centru stojí bratři Martin a David Koutečtí, vůbec není cizí humor, to se podle Urbana s uměním ani vírou v nadpřirozeno vůbec nevylučuje. A návštěvníci se do hry s nadšením zapojili. Ve schránce pro náboženské dotazy už se vrší podněty. Jeden rukou psaný lístek klade otázku: "Patří ananas na pizze do nebe? Nebo se dočká věčné pece?"
"Každé kompaktní velké náboženství má vedle těch vážných zásadních příběhů i poměrně výrazný smysl pro humor. Ono se to někdy ztrácí, ale ironie a nadsázka je velmi důležitou součástí jakéhokoliv spirituálního systému," myslí si. Že jde vlastně jen o recesi, je podle Urbana možná jen první vjem. Když se totiž divák začne dívat pozorněji, může na něj dolehnout i vážná dimenze výstavy.
"Právě jsme v kapli, obklopuje nás řada věcí technického charakteru, které před desítkami let byly neobyčejně cenné a lidé za ně platili desítky tisíc korun. Během několika málo let se ty věci ocitly na smetišti. Vlastně to ukazuje určitou relativitu naší spotřeby a touhy po věcech, které v lepším případě skončí ve sbírce Jedinečného svatopěstitelského družstva," vysvětluje a obrací se ke stěnám z disket, cédéček a starých VHS kazet.
"Ty věci přišly o svůj význam, ale tím, že se dostaly do této instalace, stávají se pro řadu lidí vzpomínkou, která může být veselá, ale také smutná - na jakoukoliv životní událost. Humor nevylučuje vážnost, v řadě případů zažíváme humor, při kterém úsměv mrzne při uvědomění, čemu se ve skutečnosti smějeme. Můžeme se tady smát i něčemu, co je poměrně silnou fundamentální kritikou spotřební společnosti. Kdybychom chtěli, tak můžeme celou tu výstavu interpretovat jako velice významný příspěvek v diskusi o udržitelnosti v uměleckém provozu, " uzavírá.
Prohlédněte si galerii a zjistěte, jak se ze srny stala svatá bytost, vejděte do Chrámu změny a seznamte se svatyní obžerství.
