V srdci Bílých Karpat, na hranici mezi Moravou a Slovenskem, leží Moravské Kopanice. Kraj v posledních letech zpopularizoval román Kateřiny Tučkové o žítkovských bohyních. Jenže v Žítkové se už více než dekádu odehrává i příběh muže, který se rozhodl zachránit tradiční dům, který se doslova rozpadal před očima. Za příběhem stojí historik Marek Matějek, který místu dodal nový dech.
O Žítkové se občas mluví jako o konci světa. Domy jsou tady na Kopanicích od sebe vzdálené, v některých místech není pořádný signál a do většího nákupáku je to odsud stejně daleko do Uherského Brodu i do Trenčína.
Žítková si ho našla
Léta zapomenutý kraj proslavila spisovatelka Kateřina Tučková, díky čemuž se sem po stopách tajemných bohyní začali sjíždět turisté. Do toho sem (aniž by to s bohyněmi přímo souviselo) před více než deseti lety přijel historik a teolog Marek Matějek, který doprovázel svou sestru.
Jako rektor soukromé vysoké školy na Vysočině trávil dny v akademickém prostředí a o stěhování na pomezí Moravy a Slovenska vůbec neuvažoval. „Žítková si mě ale prostě našla,“ vzpomíná na okamžik, kdy sem přijel a poprvé spatřil torzo chalupy, které vypadalo, že nepřežije další zimu.
Jako milovníka lidové architektury ho stavba okamžitě zaujala, i když byla v žalostném stavu. Dům byl postaven z kotovic, tedy z nepálených hliněných cihel.
„Když do takové stavby začne pršet a nikdo v ní nežije, příroda si ji vezme zpátky,“ vysvětluje. Hlína se v dešti doslova rozpustí a stavba se bez ekologické stopy opět stane součástí krajiny. Právě v ten moment se v něm zrodila myšlenka nepříznivý osud zvrátit a dát místu další šanci.
Kraj chudých, ale hrdých lidí
Dostat se k majiteli a usedlost odkoupit nebylo snadné, vyžadovalo to značné úsilí a mnoho peripetií. Nakonec se mu však podařilo kontaktovat muže ze Slovenska, který dům získal jako pozůstalost. A koupě byla zpečetěna.
Matějkovým původním záměrem byla prostá záchrana hliněného domu, ale jak postupně pronikal do historie místa, uvědomil si, že hodnotná je celá rozvolněná dispozice areálu, která je pro Moravské Kopanice tak typická.
Název „kopanice“ není náhodný. Odkazuje na nesmírně tvrdé podmínky, ve kterých zdejší lidé žili. Půda je zde kamenitá, jílovitá a neúrodná. Svažitý terén neumožňoval využití techniky, a tak lidé pole obdělávali ručně, okopáváním motykou.
„Ten kraj byl chudý a velmi specifický, což se promítlo i do způsobu života zdejších lidí,“ říká majitel. Představa o idylickém životě předků je podle něj často romanticky zkreslená – realita v 18. a 19. století byla velmi drsná, plná nemocí a vysoké dětské úmrtnosti.
Generace Janů
Při pátrání v archivech a kronikách vyšlo najevo, že se na místě vystřídalo několik rodů. V 19. století zde hospodařilo několik generací mužů jménem Jan, od čehož místní odvodili název Janúšovo nebo Janúšova usedlost. Matějek se rozhodl toto tradiční pojmenování ctít a zachovat.
Z původních staveb se dochoval hliněný dům a unikátní roubená stodola z 18. století, která přežila jen díky tomu, že byla v 60. letech pokryta plechem, který ochránil konstrukci. Další objekty, jako jsou chlévy, musely být obnoveny podle archivních fotografií.
Aby byl areál kompletní a autentický, majitel se rozhodl pro odvážný krok: transfer historických staveb z jiných míst. Tak se na Žítkovou dostala roubená sušírna ovoce z Vlčího vrchu na Slovensku (který je hned na dohled) nebo památkově chráněný seník ze Strání.
Sedm bratrů z Polska a unikátní žito
Jednou z největších výzev byla obnova doškové střechy na seníku. Najít dnes někoho, kdo toto řemeslo ovládá, je téměř nadlidský úkol. Pomohla až náhoda a doporučení ze slovenského skanzenu v Martině. Na Žítkovou nakonec dorazila rodinná firma z Polska: sedm bratrů, kteří se specializují na slaměné střechy po celé Evropě.
Práce začala už na poli. Na došky je totiž potřeba speciální stará odrůda žita, která dorůstá výšky až 150 cm. Běžné moderní obiloviny jsou pro tento účel příliš nízké. Žito se musí sklízet ručně, vymlátit tak, aby se stébla nepolámala, a teprve pak se z něj mohou vyrobit došky. Výsledek je ohromující a přesně odpovídá dokumentaci z roku 1914, kterou majitel dohledal v Národním muzeu v Praze.
Boj s úřady i uznání sousedů
Rekonstrukce takového rozsahu s sebou nese nejen obrovské finanční náklady (které se již pohybují v nižších desítkách milionů korun), ale i nekonečné papírování. Majitel s úsměvem říká, že „běhání po úřadech a sbírání razítek“ je jeho sportem.
Někdy jsou však požadavky úředníků až absurdní. Příkladem je spojovací stříška mezi objekty, která musela vzniknout jen proto, aby se z několika historických staveb stal jeden „požární úsek“.
Důležitější než razítka je však pro něj vztah s místními lidmi. Zpočátku se na něj dívali s nedůvěrou. Jedna starší usedlice mu dokonce radila, ať do chalupy „zatlačí buldozerem“, dvůr vyrovná a postaví si hezkou novostavbu. Když se však po dvou letech vrátila a viděla opravenou chalupu, musela uznat: „Udělal jste dobře, že jste to nezboural“. To je pro majitele ta nejlepší odměna.
Místo, kde se čas zastavil
Kromě muzea se Matějek z usedlosti rozhodl udělat živé místo a založil spolek Janúšovja, který se věnuje záchraně starých odrůd ovocných stromů a osvětě. Pořádají tesařské workshopy, kurzy výsadby stromů, vaření povidel nebo tradiční sušení ovoce v transferované sušírně. Účastní se také víkendu památkových domků, který na Žítkovou láká návštěvníky z Lotyšska, Polska, Rakouska i vzdálenějších koutů Česka.
Hlína, dřevo a sláma zde podle Matějka vytvářejí prostor, který „dýchá“ a nabízí alternativu k dnešnímu zrychlenému světu. Jak říká sám majitel: „Pokud člověk věci dělá poctivě a myslí je dobře, je to znát“.
Mohlo by vás zajímat: Češi pomáhají na Ukrajině
Zdroj: autorský text
Sdílet
Nejnovější videa
