reklama
 
 

Stanislav Bernard: Důsledkem minulé doby je obrovská korupce

12. 6. 2014 13:00
Rozhovor s majitelem pivovaru Bernard o tom, jaký je šéf, co ho štve na společnosti, vlivu minulého režimu na současnou českou povahu a jeho nové knize.

Praha - Pivovar Bernard se loni stal druhou nejobdivovanější českou značkou v potravinářském průmyslu, a tak jeho majitel Stanislav Bernard vymýšlí, čemu dalšímu by se ještě mohl věnovat. Příští rok oslaví šedesátiny, jeho pivovar funguje už od roku 1991, a přesto má neustále plnou hlavu nápadů, co ještě zlepšit a vyzkoušet.

Teď například vydal knihu s názvem Tvrdohlavý muž, v níž popisuje nejen začátky podnikání v porevoluční době. Název knihy ho vystihuje celkem přesně. Moc často se nevzdává a jde si tvrdohlavě za svým. Na všechno má jasný názor, ví přesně, co on a jeho firma potřebují, a z těchto požadavků neslevuje. 

V rozhovoru pro Aktuálně.cz prozradil, co by svým zaměstnancům nikdy neodpustil, a svěřil se, jak často a čím se dojímá. Klasické představy o tvrdém byznysmenovi tedy úplně nenaplňuje. Naopak, je velmi příjemný společník. Ať se ho zeptáte na cokoli, začne zeširoka, ale zajímavě vyprávět, mluví téměř výhradně spisovně, přesto pro hrubší výraz nejde daleko.  

Aktuálně.cz: Na základě vtipného a sebeironického zadního přebalu vaší knihy, kde jsou citáty jako: "Pivo dobré, majitel magor" nebo "Pivo Bernard nepiji a majitele nesnáším. Je to vůl" bych čekala, že kniha bude podobně vtipná. Ale není…

Stanislav Bernard: Máte pravdu, není. Ona to zase až taková sranda pokaždé nebyla. Vtipných historek jsme přesto zažili spoustu, ale do té knihy by se nevešly. Co se týče toho přebalu, dělat si ze sebe legraci mi problém nedělá, a také mi připadalo lepší tohle, než aby tam řada slavných osobností říkala, jak je ta kniha skvělá. Ani o našem pivu netvrdíme, že je takové nebo makové, lidi si na to přijdou sami. Tak věřím, že to s knihou bude stejně. Ty věty jsou vybrané komentáře z firemní stránky na Facebooku. Nechci ty "citáty" dlouze rozebírat, protože to bychom se bavili v podstatě o sračkách, a to nechci (směje se).

A.cz: Komu jste knížku psal? Jaké publikum jste si při tom představoval?

Nemyslel jsem na žádnou cílovou skupinu. Snažil jsem se, aby tam prostě byla pravda.

A.cz: Ptám se, protože jsem na několika místech té knihy měla pocit, že se obhajujete.

Z mé strany to v žádném případě nebyla obhajoba, já nemám co obhajovat. Ale určitě tam je jeden moment, který jste možná právě vycítila, a sice že na sociálních sítích a v internetových diskusích se vždycky vyskytne pár jedinců, kteří v rámci všeobecného pohledu na podnikání, korupci a politiku a v rámci svého někdy zapšklého či závistivého pocitu mají potřebu plivnout něco jako: "To by mě zajímalo, kde na to ty prachy nakradli", a tak jsem si říkal, že kdy jindy než teď, kdy o té době píšu knížku, to všechno neuvést na pravou míru. Tehdy v našich začátcích mi připadalo, že nejde vůbec o nic zvláštního. Dnes vidím, že takových příběhů až tak moc není.

A.cz: Přitom píšete, že máte pocit, že po revoluci mohl začít podnikat úplně každý.

To není pocit, to je jistota. Ale abychom si rozuměli, je v tom určité zjednodušení, jistá nadsázka. Netýká se to lidí, kteří k podnikání nemají vlohy, nebo jsou nějakým způsobem omezeni, věkem, zdravím. Naopak se bavíme o normálních řadových lidech. A každý z nich měl možnost začít podnikat stejně jako já. Já jsem také neměl v ruce vůbec nic, ani korunu. Měl jsem na mysli to, že společnost konečně umožňovala podnikat, zmizela bariéra vytvořená několika komunistickými prominenty.

Je to ale velmi zajímavá otázka a já čím dál více vnímám, proč jsou někteří lidé v životě úspěšní a jiní naopak kupí jeden problém na druhý. Myslím, že to souvisí s tím, jak jsou založeni, co prožili od nejútlejšího dětství a klidně i v prenatálním období, jakými traumaty museli projít. Dokonce si myslím, že si v sobě neseme i traumata minulých generací, které jsme kolikrát ani neznali.

Stanislav Bernard

Stanislav Bernard

  • Narodil se v roce 1955 v Opavě a vyrůstal v nedalekém Háji ve Slezsku.
  • Vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině.
  • Je ženatý, s manželkou Helenou mají dceru Hanu a syna Filipa.
  • Pracoval v různých podnicích jako elektrokonstruktér, investor či vedoucí technického provozu.
  • Po listopadu 1989 nejprve podnikal v oblasti médií a v roce 1991 společně s Josefem Vávrou a Rudolfem Šmejkalem vydražil pivovar v Humpolci.
  • Zasloužil se o prosazení zákona o diferencované spotřební dani pro malé a střední pivovary.
  • V roce 2011 spoluzaložil Nadační fond proti korupci.
  • V roce 2014 vydal životopisnou knihu Tvrdohlavý muž.

A.cz: Co je podle vás nejhorším pozůstatkem minulé doby?

Nedostatek sebedůvěry, nedostatek pozitivity, nedostatek férovosti v tom, že když si s někým plácnu, tak to platí. Důsledkem minulé doby je určitě i obrovská míra korupce. Přece jen ta zvrácená doba trvala skoro padesát let. Jsme taková malá zemička, která byla dlouhodobě pod nejrůznějšími vlivy a dostávala po hubě zleva zprava, a na spoustě lidí se to podepsalo v tom, že neumí jednat otevřeně, je pro ně lepší vždycky všechno, a já jsem to slovo použil už v knize, "ojebat". Použil jsem ho vědomě, nenapadá lepší výraz, omlouvám se.

A.cz: Jste celkem výraznou tváří vaší značky. Je to jen marketingová strategie, nebo na to má vliv i to, že se máte prostě rád?

O tom, že se mám rád, někdy dost silně pochybuju, například dneska ráno. Znáte to, jak se někdy probudíte a všechno vás štve. Já mám navíc plný barák řemeslníků, není to nic příjemného. Ale abych zodpověděl vaši otázku. Jsem dnes jakýsi symbol pivovaru. Symbol v tom, že je moje pozice, kromě jiného, spojena s vyzařováním navenek. Léta jsem se tomu bránil, neuměl jsem si představit, že bych někde vystupoval a chválil naše pivo. Ale potom přišel kreativní ředitel naší tehdejší reklamní agentury s fórem umístit Bernarda s čistou hlavou na nealkoholické pivo a to mi najednou začalo dávat smysl. Srandu si ze sebe udělám rád, navíc jsem cítil, že to bude fungovat. Ještě dlouho předtím jsem založil Český svaz malých nezávislých pivovarů a při prosazování snížené spotřební daně pro tuto skupinu pivovarů jsem vlastně nemohl nebýt vidět. Byla to dlouhá jednání a rok a půl jsem se skoro nevěnoval ničemu jinému, bojoval jsem za obor, za ostatní pivovary, ale samozřejmě i za Bernarda. Mimochodem, ve skriptech VŠE jsem se objevil jako příklad férového lobbingu, to mě potěšilo. Ale závěr je ten, že to není z mé strany žádný narcisismus, prostě to vyplývá z povahy mé práce.

A.cz: Jak se žije v Humpolci? Nevadí byznysu, že nejste v Praze?

Nevadí, s jedinou výjimkou, a to jsou novináři. K novinářům je to dál. Bydlení v Humpolci je podle mého názoru úžasné. Je to hezké městečko s jedenácti tisíci obyvateli, nadprůměrně vybavené vším možným. Snad jediné, co tam není, jsou divadla, kromě ochotníků, ale když budu chtít, tak si do toho divadla někam zajedu. Jenže já stejně nejsem divadelní typ. Jinak je tam překrásná příroda, sednu na horské kolo a jsem hned v lese. 

A.cz: Působíte jako pragmatický typ člověka. Dokáže vás třeba něco dojmout?

I když možná působím pragmaticky, vevnitř jsem určitě citlivý. Dnes již nemám chuť přicházet o čas, třeba poslouchat rozvláčné voloviny, v tom jsem určitě pragmatický, ale jinak mě hodně silně ovlivňují emoce. Dojme mě třeba silný hudební motiv. U toho mě někdy až mrazí. Nebo nějaká situace ze života, například když vidíte, jak někdo někomu pomůže, aniž by musel. Dokonce někdo si dal tu práci a svým výzkumem zjistil, že když někomu pomůžete, stoupne vám hladina serotoninu. A nejenom vám, ale i tomu druhému. A co je zajímavé, působí to i na lidi, kteří to jenom vidí. Připadá mi to jako dobrá cesta - obyčejná slušnost a pozitivní věci. 

A.cz: Co vás naopak naštve?

Kdeco, bohužel. Snažím se toho zbavit, ale je to moje přirozená vlastnost, vím o ní. Vytáčí mě určitá lidská omezenost, která je navenek zakryta sebejistotou. Takových lidí jsou bohužel mraky. Naštve mě také politik, který šel do politiky přímo ze školy, viz současný premiér. To by měla společnost skutečně legislativně ošetřit. Protože jít do politiky bez jakýchkoli životních zkušeností, bez praxe, je zrůdnost.

A.cz: Jaké nároky máte na svoje zaměstnance?

Zásadní je, že oni si pravidla vymysleli sami. Bylo to před šesti sedmi lety, kdy jsme se rozhodli, že zkusíme vymyslet firemní hodnoty, které pak budou platit. Trvalo to rok a půl a výsledkem je patero, pouhých pět slov: otevřenost, důvěra, spolupráce, odpovědnost a pozitivita. Takže vadí mi, když tyhle zásady, které vznikly zespoda, od našich zaměstnanců, my jsme je nikomu nenařídili z kanceláře, kdokoliv porušuje. A nikdy neporušuje jen jednu z nich, ale hned několik. Když třeba někdo někoho pomlouvá, pozitivní rozhodně není, není ani otevřený, protože ten třetí u toho není. O spolupráci a důvěře být řeč nemůže a v konečném důsledku to není ani zodpovědné, protože tím narušuje atmosféru ve firmě. Já osobně se nezajímám o to, jestli člověk přijde do práce v osm a odejde ve tři, ve čtyři nebo v pět. Většina lidí značnou míru volnosti, ale pokud nemají výsledky a začnou se vymlouvat na všechno kolem sebe, tak asi na tu pozici nestačí. Pokud je dotyčný jinak v pořádku, zkoušíme mu dát jinou příležitost v rámci firmy. Ve výběrových řízeních vždy oslovujeme také lidi zevnitř, protože mají výhodu, že prostředí firmy už znají. Co bych rozhodně netoleroval, jsou podvody, zlodějna, lži a podobné nešvary.

A.cz: Jak jste se za celou tu dobu jako šéf změnil?

Určitě hodně. Prvních deset let jsem byl čistý krizový manažer. Neměl jsem čas diskutovat s lidmi. Vždycky jsem se ale snažil obklopovat se lidmi, kteří mohli mít jiný úhel pohledu než já, ale nebyly to ty osobnosti, které za každou cenu trvají na své vlastní pravdě. Stačí, aby byl v týmu jeden člověk se zbytnělým egem, a rázem tato skupina nefunguje. A přestože jsem musel být hlavně krizový manažer, pořád jsme vymýšleli, jak co zlepšit, hlavně jsme se tím bavili. Dneska jsem naprostou většinu rutinních věcí delegoval a zabývám se spíš novými směry a základní filozofií firmy. Na druhou stranu, když někde něco drhne, snažím se samozřejmě zjednat nápravu. Moje zkušenost je taková, že devadesát procent problémů začíná u nějaké lidské vlastnosti nebo nedostatečnosti.

A.cz: Je nějaký váš šéfovský krok, za který se stydíte?

Konkrétní situaci, za kterou bych se styděl, nemám. Je ale jedna věc, kterou o sobě vím a kterou se snažím ovlivňovat, ale není to vůbec jednoduché. Spočívá v mé náladovosti. Když mám špatnou náladu, tak se se mnou mluví těžko a nemám trpělivost na to, když někdo tápe. Paradox je, že čím delší praxi máte, tím více lidem rozumíte, ale na druhou stranu přichází zvláštní druh únavy právě z toho, že v každém kontaktu s většinou lidí musím určitou energii vydat. Množství vydané vnitřní energie je tím menší, když je ten člověk srovnaný sám se sebou. Pak neřešíte jeho, často skrytý, problém, ale naopak jdete rychle společně dopředu. To bývají někdy velmi pozitivní situace. Naopak nejhorší pro mě jsou situace, kdy má někdo vnitřní problémy, které pak, ať chce nebo nechce, negativně ovlivňují jeho práci. To jsou žrouti vnitřní energie a na to já občas nemám moc trpělivosti.

A.cz: Dokážete na lidech rozpoznat, že mají vnitřní problém?

Naprosto spolehlivě. Intuitivně to rozpoznám. Jednak mám už nějaký věk a jednak v podnikání se naučíte lidi odhadovat. Poznáte, zda má někdo nějaký objektivní problém. Ten se dá velmi snadno pochopit, poznat a uznat. Něco jiného je, když se někdo motá v argumentech. Řeknu jeden spíše úsměvný příklad. Bavíme se o tom, že potřebujeme externě vytvořit důležitý koncept, vyžadující kontaktovat někoho mimo firmu. Potom si na to po třech týdnech vzpomenete a zeptáte se konkrétního člověka, který to měl udělat, a on vám řekne: "No zrovna dneska jsem mu volal!" Na to už se začínám rovnou smát. To se stává, že to zasklil, nebo že na to neměl čas, ale když začne předstírat obrovský chvat, je mi jasné, že ten člověk má spíš problémy sám se sebou než s tím daným problémem. Pokud jen zapomněl, v rámci našich firemních hodnot by bylo férové, kdyby to přiznal. Mám silnou intuici, prostě vím, kdy mi člověk kecá.

Jsme taková malá zemička, která byla dlouhodobě pod nejrůznějšími vlivy a dostávala po hubě zleva zprava, a na spoustě lidí se to podepsalo v tom, že neumí jednat otevřeně, je pro ně lepší vždycky všechno, a já jsem to slovo použil už v knize, "ojebat".

A.cz: V pivovaře pracuje vaše žena i váš syn. Není to nevýhoda pracovat s rodinou?

Někdy to může být nevýhoda. Respektive mohla by to být nevýhoda, kdyby se k tomu člověk stavěl tak, že člen rodiny má nějaká výjimečná práva nebo výjimečné postavení. Dokonce se to i stalo. Musel jsem propustit jednoho člověka z rodiny, který byl na vyšší pozici, protože mu neseděla a vývoj nebyl dobrý. Když jsem potom přijel na návštěvu domů do Háje ve Slezsku, máma se mě ptala: "Co jsi to udělal?!" Odpověděl jsem jí: "Mami, udělal jsem, co jsem musel. Kdybych to neudělal, tak by ses mě třeba za dva roky mohla ptát, proč jsme v problémech." Není jednoduché to udělat, ale když víte, že to poškozuje celou společnost, tak co máte dělat? Buď vědomě dopustíte, aby existoval nevyhovující stav, což nejde, nebo to vyřešíte. 

A.cz: V knize naznačujete, že alespoň v začátcích vašeho podnikání to s vámi měla vaše žena těžké, protože jste myslel jen na pivovar a na nic jiného. Jak se to zlomilo?

Z tohoto pohledu jsme to měli do určité míry těžké všichni. Při tak rozdaných kartách, jak v začátcích našeho podnikání byly, to znamená pivovar byl jednoznačná ruina, pivo mělo naprosto zkaženou pověst a ještě tu byl obrovský úvěr. Všichni jsme museli bojovat o přežití. Moje žena to navíc měla těžké v tom, že předtím učila matematiku a fyziku, nevěděla nic o účetnictví a najednou ho musela zvládnout včetně daní pro celou firmu. Nejvíc vděčný jsem jí byl asi v okamžiku, kdy jsem přijel z Humpolce z dražby a řekl jsem jí, že jsem koupil pivovar tři sta kilometrů daleko od našeho bydliště, a ona to vzala se stoickým klidem a říkala: "No dobře, tak teď máme pivovar." Mám svou ženu rád a vždycky jsem ji rád měl. Je to oboustranné. A pokud je ten cit oboustranný, pak se dá řada věcí vyřešit. Včetně takové "drobnosti", jako je pivovar.

A.cz: Vašemu tátovi se kdysi nelíbilo, že si necháváte růst dlouhé vlasy. Co dělaly vaše děti proti vaší vůli?

To bylo dané komunistickou dobou, která v podstatě nařizovala mít krátké vlasy, a kdo je neměl, byl mánička a smrděl hippies. Dnes už naštěstí žádná podobná omezení, která by zaváněla průšvihem, nejsou, takže si děcka mohla dělat, v podstatě co chtěla.

A.cz: Kvůli režimu a kvůli tomu, že vašeho tátu vyhodili ze strany, protože otevřeně nesouhlasil se srpnem 68, vám nezbylo nic jiného než studovat silnoproud v Žilině. Co byste studoval, kdybyste si býval mohl vybrat?

Něco, co se v té době příliš nenosilo, a to byl marketing, ale možná ještě víc mě zajímala psychologie. Ale těžko říct, jestli by mě to bavilo, spíš než nějaké vnější pohledy na ni nebo názvosloví mě totiž zajímá skutečná podstata existence, to, proč tady jsme, proč můžeme hýbat rukama. Nejsrozumitelněji a pro mě nejpřijatelněji to z mého dnešního pohledu vyjadřuje buddhismus. Všechna náboženství mají stejný základ, není možné, aby svět nebo lidský život vznikl z různých příčin. Někde jsem četl krásné přirovnání, že náhodnost vzniku života je asi taková, jako kdyby se nad vrakovištěm aut přehnal hurikán a vznikl z toho funkční Boeing 777. To přirovnání mi dává víc než smysl. Nikdy jsem nechodil do kostela, a když tam maminka náhodou zatáhla, nekonečně jsem se nudil, ale vždycky jsem cítil, že nějaká podstata musí existovat. Nechci ji nazývat Bůh, protože to zavání vírou a církvemi, ale spíš nějakou všudypřítomnou energií.

A.cz: Dovedete si představit, že byste někdy šel do důchodu?

Hodně přemýšlím o tom, co dál. Přece jen už to dělám čtvrt století a kecal bych, kdybych řekl, že mě vždy všechno baví stejně, jak mě to bavilo dříve. Baví nové věci, aby všechno šlo správným směrem, aby všichni chápali, proč tam jdou. Je pravda, že nápadů mám pořád víc než dost, takže pořád do toho hodně přináším. Na druhou stranu jsem částečně unavený. Ani ne tak fyzicky jako psychicky. Takže hledám něco, co by mě vtáhlo. Kromě toho mám vnitřní potřebu cítit se šťastný a tu hodlám nadále naplňovat.

autor: Zdenka Tomis | 12. 6. 2014 13:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama