reklama
 
 

Televizní hlasatele znal každý. Existovala jediná televize a nás bylo deset, vzpomíná Stáňa Lekešová

9. 7. 2017
Stáňa Lekešová již 27 let moderuje v rádiích, v současné době uvádí na Českém rozhlasu Dvojce pořad Host do domu. Příští rok to bude již dvacet let, co Česká televize vysílá pořad Sama doma, ten moderuje od samého počátku. Pamětníkům ovšem navždy zůstane zapsána jako televizní hlasatelka, jež uvádí jednotlivé pořady. "Bylo to opravdu výlučné zaměstnání, které dělalo deset lidí, a byla tady jedna jediná televize. Existovalo málo pořadů, kde by někdo pracoval takto stabilně," vysvětluje Lekešová, proč jsou televizní hlasatelky a hlasatelé dodnes tak populární, ačkoliv jejich post byl již dávno zrušen.
Doporučujeme

Když jste k moderováníČeské televizi přibrala i Český rozhlas, pochvalovala jste si, že se zde stačí soustředit na mluvené slovo, a ne na to, jak člověk vypadá, co má sobě, jak má udělané vlasy. Nedávno ale rozhlas zavedl do studií živé vysílání kamer. Co tomu říkáte?

Ten obraz je stejně oproti televizi dost rozmazaný, takže člověk vidí, že tam jste a jestli máte na sobě něco černého či bílého, ale to je asi tak všechno.

Nepřijde vám to trochu jako šmírování?

Myslím, že posluchači nechtějí ani tak vidět nás, moderátory, jako spíše hosta, který není známý, ale zajímavý. Chtějí vědět, jak vypadá. A také si přejí nahlédnout do zákulisí rozhlasu, takže proč ne.

Kamera běží, i když třeba pouštíte písničku, a nic neříkáte. Jak těžké je i v těchto chvílích odpočinku být ve střehu a před kamerou hlídat své chování?

Dnes jsem zrovna měla rozhlas a ani jednou mě nenapadlo, že je tam kamera. Nemyslím na to. Snažím se tam přijít upravená, což jsem zvyklá celou dobu z televize, a nedělám tam nic nepatřičného. Ono tam stejně nejde dělat nic jiného, než si povídat s hostem. Maximálně se ještě mohu vysmrkat, napít, a to je tak všechno.

Na stanici Český rozhlas Dvojka moderujete pořad Host do domu, což je dopolední interview se zajímavou osobností z nejrůznějších oborů. Zaujala mě pestrost vašich témat třeba jen za posledních pár týdnů - od zahrádky přes Marii Terezii, Stanislava Zindulku po lovce krokodýlů. Jak těžké je se na takto rozmanité hosty připravovat a pronikat každou chvíli do jiného oboru?

To je na tom právě to úžasné, pokaždé jdu od nuly, pokaždé si musím vše nastudovat, něco načíst. Musí to mít nějaký řád, rozhovor musí mít strukturu, ale často se přistihnu, že když to začne být obzvláště zajímavé, úplně zapomenu, kde jsem, již se s hostem nebavím jako moderátorka, ale zcela spontánně, jako by to byl rozhovor dvou lidí, kteří se potkali a povídají si. Pak si včas musím říct, pozor neděláš to pro sebe, ale pro posluchače. A za ty se ptám.

Co vás nejvíce baví za téma?

Musím říct, že mě mnohem víc baví třeba rozhovor s historikem o Marii Terezii než rozhovor s VIP celebritami. S nimi se těžko hledají témata, která by byla nová a neokoukaná. Není to jejich vina, je to proto, že těch rozhovorů dávají spousty, a tak se věci často opakují a je těžké být originální.

Na České televizi moderujete pořad Sama doma. To je do značné míry unikát, jednak svým formátem živého interaktivního pořadu rodinného typu, jednak svou přetrvávající oblibou. Příští rok poběží už dvacet let. Čím si vysvětlujete jeho populárnost?

Je to napříč televizemi jediný lifestylový pořad, který nabízí velké množství nejrůznějších témat a praktických rad pro život z mnoha oborů lidské činnosti. Zprostředkovává také kontakt s nejrůznějšími zástupci těchto oborů. Doufám, že svou roli hrají i milé moderátorky, velmi pracovitá dramaturgie pořadu, a vůbec celý tvůrčí tým.

Jak volíte témata?

Jsou to věci aktuálního života, co všichni lidé prožívají, co je trápí. Lidi se zajímají o své zdraví, potřebují řešit nejrůznější právní a sociální problémy a také se chtějí dozvědět něco o jídle a vaření. A samozřejmě poznat zajímavé osobnosti různých profesí. Před těmi 19 lety, kdy pořad vznikal, jsme mysleli především na maminky na rodičovské dovolené a ženy v domácnosti. Časem se přidali i další.

Když bychom zabrousili ještě více do historie - pamatuju si, že jste mě z televizní obrazovky posílala po Večerníčku do postýlky…

No, to už je opravdu hodně dávno, zvláště když mi vaše generace řekne toto. Člověk si pak uvědomí, jak dlouho to dělá. A navíc začátky byly opravdu těžké, všechno jsem se musela učit, správně mluvit, pamatovat si texty, překonat trému, být přirozená, a přitom příjemná a umět navázat i vztah s divákem. Asi mi to moc nešlo.

Jaké vlastně bylo oslovovat z malé místnůstky na Kavčích Horách miliony posluchačů u televizorů?

V hlasatelně to bylo zvláštní, protože sedíte, díváte se do objektivu kamery, mluvíte a v hlavě vám přitom běží informace, že se na vás v této chvíli dívají milióny lidí, a to v jednom živém, nesestříhaném záběru, to je strašná síla. Leckdo vás znal, každou vaši chybu zhodnotil - ať už přeřeknutí nebo že vám to zrovna nesluší. Bylo to kdysi dávno, když byla jediná Československá televize. Teď už je vše jinak, funguje mnohem více moderátorů a hlasatelů. Ale kritici jsou stále, to zůstalo.

Co jste říkala bouřím, jaké se zvedly, když se institut hlasatelů v ČT rušil?

Tehdy jsem tam už nebyla, protože jsem odešla moderovat pořad Sama doma. Ale moc mě to nepřekvapilo, protože se o tom dlouho mluvilo. Asi tomu doba nepřála a mnozí to vnímali jako překonaný formát. Možná to tak bylo, já asi nedokážu být dost objektivní, protože jsem hlasatelskou profesi měla ráda a na dobu v hlasatelně ráda vzpomínám. Je možné, že i dnes by někteří diváci byli rádi, kdyby k nim někdo mezi pořady promlouval, nevím.

Jak vlastně vypadala ta hlasatelna?

Bylo to malinkatý studijíčko, tak deset metrů čtverečních, na výběr tam bylo křesílko a židle, anebo jsme mohli stát. Jedna kamera, jedna záložní kamera a kameraman. Pak sklo a za sklem odbavovací pracoviště s technikem. A ještě tam měl svou malinkou komůrku režisér dne, jenž řídil odbavování pořadů včetně hlasatelských vstupů.

Co říkáte tomu, že hlasatelé jsou dodnes takové legendy? Snad žádní jiní pracovníci televize neměli takové fankluby…

Já si rozhodně jako legenda nepřipadám, ale pravda je, že na to hodně lidí vzpomíná a že se často ptají, jak to tehdy bylo. Jako hlavní důvod vidím, že televizních hlasatelů fungovalo málo, takže nás bylo vidět, v tom pravém slova smyslu. V pražském studiu nás bylo kolem deseti a pak ještě kolegyně na Moravě a na Slovensku. Ale vše nebylo tak idylické, někteří říkali hlasatelkám mluvící hlavy a někdy o nás mluvili s určitým despektem.

Na YouTube jsem našla vaše uvedení filmu Německé spolkové republiky Nekonečný příběh. Video z roku 1987 má desítky tisíc zhlédnutí.

Já už bych to asi nechtěla vidět, protože ten projev se hrozně změnil. Bylo to šíleně pomalé a s velkým zřetelem na přesnou dikci. Jednou jsem to viděla a říkala jsem si: "No, pojď, pojď, zrychli, holka!" Dnes mi moderování přijde svižnější a přirozenější.

Na druhou stranu třeba leckterá komerční rádia šla do opačného extrému a jejich moderátoři melou tak rychle a bez řádných koncovek, že už jim pomalu nerozumím.

V komerčních rádiích jsem pracovala skoro deset let. I tam jsou moderátoři, kteří dobře mluví. Jiní mluví tak, jak to vyhovuje jejich posluchačům. V rádiu vás samozřejmě každá chyba chytne za uši. Já taky udělám chybu a většinou to hned slyším a hned si v duchu vynadám. Hlavně žádná dlouhá souvětí, to se člověk do té české gramatiky snadno zamotá.

V televizi jste už 32 let, v rádiích se pohybujete 27 let. Existuje ještě něco, co vás zaskočí?

Živé vysílání je vždycky riziko, zvláště když si do něj zvete hosty, které osobně neznáte. Samozřejmě se snažím zjistit o pozvaných lidech co nejvíce informací, ale někdy to zkrátka nevyjde. Na některé Hosty do domu se třeba moc těším a pak jsem z rozhovoru zklamaná a od jiných si moc neslibuji, a rozhovor pak vyjde skvěle. Zaskočit mě může jen to, že host nepřijde, to je malér.

Ještě rizikovější mi přijdou telefonické hovory posluchačů. To už vůbec nemůžete vědět, co vám tam kdo řekne…

Občas mi někdo do telefonu vynadal, třeba že pustím do hovoru písničku zrovna, když je to nejzajímavější. Jenže co já mohu říct? Leda "děkuji vám za váš názor". Anebo, že musíme v rozhlase respektovat poměr hudby a mluveného slova. Anebo ve vší slušnosti ukončit hovor, to je asi to nejtěžší, zvláště když posluchač na té druhé straně telefonní linky mluví a mluví.

Co plánujete dál?

V rozhlase nebo televizi se nic plánovat nedá. Já jsem opravdu vděčná za tu dobu, kterou jsem v médiích mohla prožít. Tak snad mi ještě nějaký čas bude dopřán. Třeba budu moci oslavit dvacetiny pořadu Sama doma.

Rozhlasové poplatky jsou příliš nízké, jsem alespoň pro jejich indexování a navázání na inflaci, říká adept na šéfa ČRo René Zavoral. | Video: Martin Veselovský |  21:32

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama