Reklama
Reklama
Magazín

„Splnil se mi sen, bydlím v hospodě.“ Haškovi potomci už čtvrt století křísí jeho odkaz

Jana Chmelíková
Jana Chmelíková
Jana Chmelíková

Spisovatel Jaroslav Hašek v hospodě na Lipnici napsal velkou část Švejka a sám prohlásil, že se mu tu splnil sen. O osmdesát let později šla kolem téže hospody jeho rodina. Byla zavřená, s cedulí na prodej a maminka dostala nápad, který celé rodině otočil život vzhůru nohama. Jaké je to, vést hospodu se jménem slavného praděda?

Reklama

Když Jaroslav Hašek v srpnu roku 1921 vystoupil se svým přítelem, malířem Jaroslavem Panuškou, z vlaku ve Světlé nad Sázavou, vydali se na Lipnici pěšky. Cesta ze Světlé se protáhla – po trase stálo několik hostinců a Jaroslavové se v každém zastavili.

Na Lipnici se Hašek ubytoval v hostinci U Invaldů. Rozhlédl se tehdy po lokálu a pronesl: „Splnil se mi sen. Konečně bydlím v hospodě.“

Právě tady vznikla podstatná část Osudů dobrého vojáka Švejka. A v malém domku pod hradem, kam se později přestěhoval, v lednu 1923 zemřel.

hašek
Na nádraží ve Světlé Jaroslava Haška připomíná pamětní deska s nápisem „Natoč dobrou míru, ať mi nespadne pěna, za chvíli se vrátím,“ což měl pronést před odjezdem z pražského Těšnova. Netušil, že zpátky už se mu chtít nebude.Foto: Aktuálně.cz – Libor Fojtík

Bláznivý nápad, který jim změnil život

Na Lipnici jezdili sourozenci Petra a Martin Haškovi, pravnoučata slavného spisovatele, často.

Reklama
Reklama

Na přelomu tisíciletí při jednom takovém výletu našli na starém hostinci ceduli Na prodej, kus vedle pamětní desky „Zde býval hostem Jaroslav Hašek“.

Video: Podívejte se na reportáž z hostince, kde vznikl dobrý voják Švejk

Jejich maminka, tehdy dlouholetá ředitelka pražského Hotelu Praha, se zastavila. „Řekla ‚To je zajímavé, vždyť tady psal praděda. Nechcete, abychom to koupili a dali dohromady?‘“ vzpomíná Petra Pelus Hašková.

Její první reakce nebyla zrovna nadšená. „Odmalička jsme slýchali: Čti, čti, musíš to vědět. Ze slohovek jsem navíc nosila zásadně trojky a čtyřky,“ vysvětluje. „Takže když máma ukazovala na tu ceduli, první, co mě napadlo, bylo: Zas Hašek.“

hašek
Dominantou podniku jsou krásná kachlová kamna.Foto: Aktuálně.cz – Libor Fojtík

Bylo jí kolem dvaceti a studovala kulturní antropologii, bratrovi Martinovi bylo zhruba sedmnáct a věnovat se chtěl hlavně muzice. „Mně to přišlo jako skvělý nápad – budeme mít hospodu, budu tam moct pít pivo zadarmo,“ usmívá se dnes Martin Hašek. „Bral jsem to spíš jako bohémskou záležitost než jako práci.“

Reklama
Reklama

Dům v dražbě pořídili za pár korun, rekonstrukce zdevastovaného stavení ale spolkla miliony a hypotéka je pak držela pod krkem dalších dvacet let.

Od čínské polévky ke guláši

O čtvrt století později sedíme v hospodě U České koruny, jak se jmenovala už před víc než sto lety. Na stěně visí dobová fotografie s hostinským Invaldem a my dojídáme Haškův guláš, který vařil Martin.

„Moje kuchařské umění tehdy končilo u zalití čínské polévky,“ vzpomíná na krušné začátky. Zatímco Petra pendlovala mezi Prahou a Lipnicí, on na Vysočině zůstal. První personál z Prahy vydržel měsíc, pak Prahu zaplavila velká voda a v září 2002 stál mladý Hašek u plotny úplně sám.

Haškův guláš s domácími bramboráčky je jídlo, které rozhodně chcete ochutnat – přesně takhle má totiž chutnat.
Haškův guláš s domácími bramboráčky je jídlo, které rozhodně chcete ochutnat – přesně takhle má totiž chutnat.Foto: Aktuálně.cz – Libor Fojtík

„Byl jsem krizový manažer na všechno. Okoukal jsem aspoň základy – jak se dělá guláš, výpečky, jak se zahušťuje špenát a zelí,“ směje se dnes. V kuchyni byla jedna stará lednice, klasický sporák s troubou a nefunkční myčka.

Reklama
Reklama

„Sedělo tu pár staroušků, pil se rum a pivo a já si s nimi krátil čas,“ krčí rameny. „Když sem náhodou zabloudil turista s dětmi, bylo tu tak zakouřeno, že se ve dveřích otočil. Měli jsme jen pevnou linku, na kterou nikdo nevolal.“

Zlom přicházel pomalu. Když v televizi začal vařit Zdeněk Pohlreich, pustil se samouk z Lipnice do telecích líček a konfitované kachny a rozjel husí i zvěřinové hody.

Zatímco Martin Hašek by do koupě hospody šel i po letech dřiny znovu, jeho sestra Petra by si to prý dnes víc rozmyslela.
Zatímco Martin Hašek by do koupě hospody šel i po letech dřiny znovu, jeho sestra Petra by si to prý dnes víc rozmyslela.Foto: Aktuálně.cz – Libor Fojtík

Vedle hospody vyrostl konferenční sál s ubytováním, kam dodnes jezdí firmy na školení, v horním patře hospody rovněž nabízí k ubytování pár pokojů – včetně toho Haškova. „PR jsem dělal tak, že jsem s lidmi kecal, zatímco jsem jim vařil,“ směje se Martin. „Dal tomu ducha,“ dodává Petra.

V zimě nezavíráme. Kvůli lidem

V létě hrad i zatopené žulové lomy s obřími sochami Radomíra Dvořáka přilákají desetitisíce turistů a zahrádka U České koruny praská ve švech.

Reklama
Reklama

S příchodem zimy ale všechno utichne. „Hospodu můžete buď držet celoročně se stabilním týmem, nebo ji otevřít jen na léto a najmout externisty. Je to taky cesta. Ale ne naše,“ vysvětluje Martin. Proč?

„Lidi si odvyknou chodit a na jaře už spolehlivé zaměstnance neseženeme. A taky je nechceme nechat na holičkách,“ dodávají sourozenci.

Martin je na to náležitě hrdý, i když v zimě otvírají jen od čtvrtka nebo pátku do neděle, podle počasí. Teď je ostatně nejlepší chvíle zastavit se. Od začátku listopadu se tu svatomartinské hody táhnou přes tři víkendy za sebou.

Šli by do toho znovu?

Na celém příběhu sourozenců Haškových je zajímavé to, z jak rozdílných úhlů se na své podnikání dívají. Ač mluví o tom samém, jejich odpovědi jsou velmi rozdílné – a přitom se až na jednu věc shodnou.

Reklama
Reklama

„Kdybych dneska stála před tou cedulí znovu, řekla bych určitě ne,“ říká rezolutně Petra. „Mamince by to asi bylo líto, ale provozovat rodinný podnik je nesmírná dřina. Dvacet let řešíte hospodu i vztahy, na všem se musíte domluvit. Snad je ale z tohohle místa cítit, že jsme do něj dali kus sebe,“ říká smířlivě.

Socha Jaroslava Haška v Lipnici stojí díky iniciativě Haškova vnuka Richarda Haška, kterému se podařilo získat ji z depozitáře Galerie hl. m. Prahy.
Socha Jaroslava Haška v Lipnici stojí díky iniciativě Haškova vnuka Richarda Haška, kterému se podařilo získat ji z depozitáře Galerie hl. m. Prahy.Foto: Aktuálně.cz – Libor Fojtík

Martin se na stejnou otázku dívá se švejkovským klidem. „Já si ani neumím jiný život představit. Prožil jsem v téhle hospodě pětadvacet let. Musel bych se zamyslet, jestli bych radši nebyl kosmonautem. Ale nakonec je hospoda asi to jediné, co umím dělat dobře a co mě pořád baví. Takže já bych do toho šel znovu. Je to osud – a ten si nevybírá.“

Sen, který se splnil trochu jinak

Lipnice dnes i díky iniciativě rodiny Haškových na dávném slavném obyvateli staví. Najdete tu Haškovu stezku ze Světlé, opravený památník v jeho domku, kde dodnes stojí postel, na které zemřel.

Cestou ke hřbitovu, hned za rohem od hospody, najdete i velkou bronzovou sochu, kterou otec sourozenců Richard získal z pražského depozitáře za symbolickou korunu. „Před dvaceti lety tady nic z toho nebylo,“ říká Petra. „A myslím, že kdybychom tu nebyli my, nebylo by to ani dnes.“

Reklama
Reklama

Jaroslav Hašek si kdysi splnil sen, že bude bydlet v hospodě. Jeho pravnoučata si ho splnila taky – jen s tím rozdílem, že v ní i vaří, uklízejí a otvírají i v lednu, kdy tu neštěkne ani pes. Praděda by se tomu nejspíš náramně zasmál.

Jaroslav Hašek hospody miloval, posedět s přáteli na pivu a popovídat si byla jeho oblíbená činnost.
Jaroslav Hašek hospody miloval, posedět s přáteli na pivu a popovídat si byla jeho oblíbená činnost.Foto: Aktuálně.cz – Libor Fojtík

Zdroj: autorský článek, hasektour.cz


Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj
Reklama
Reklama
Reklama