Nauru - Ostrovní stát Nauru je nejmenší republika světa o rozloze zhruba 20 kilometrů čtverečních. Z jednoho konce na druhý se dojede za pár minut.
Sice nemá ani vlastní měnu, ani hlavní město, co se týče znečišťování životního prostředí a politických sporů se ale může měřit se světovými mocnostmi.
Střed korálového ostrůvku někde na půl cesty mezi Havají a Austrálií je totiž prošpikován povrchovými doly na fosfát, které z velké části ostrova dělají měsíční krajinu.
Nauru má však na kontě i jiné rekordy. Podle statistik patří jeho obyvatelé k nejtlustším lidem planety. Kdysi prosperující země, která byla nejprve britskou a poté německou kolonií, se momentálně topí v dluzích.
Navíc, další významný zdroj ostrovních přijmů před několika týdny vyschl. Australská vláda se rozhodla uzavřít zdejší uprchlický tábor sloužící k ubytování migrantů, kteří se nelegálně pokoušeli dostat do Austrálie.
Čtěte více:
Rudd splnil slib. Austrálie zavřela uprchlický tábor
Do tábora Australané napumpovali obrovské množství peněz - až pětinu celého ročního rozpočtu země, a jeho úplné uzavření na konci března tak přímo nebo nepřímo ovlivní až 10 procent ostrovní populace.
"Co se týče dolarových přijmů, tábor byl velmi stabilní částí naší ekonomiky," uvedl nový prezident Nauru Marcus Stephen, bývalý mezinárodní šampión ve vzpírání, pro deník Christian Science Monitor.
Z ráje skládka
Když v roce 1789 kapitán britské velrybářské lodi John Fearn ostrov objevil, byl plný palem a průzračné vody. Teď je plný skládek hořících odpadků. Palmy nahradily kamenná torza z těžby fosfátů a místo lodiček rybářů leží u břehů rozbité vraky aut.
Země není stabilní, ani co se týče politické situace. Před několika týdny tady propuklo násilí, to když nespokojení příznivci bývalého prezidenta a členů starého parlamentu vypálili policejní stanici.
V roce 1968 získal Nauru nezávislost na společné vládě Velké Británie, Austrálie a Nového Zélandu.
Po dvacet let vydělával obrovské množství peněz na vývozu čistého fosfátu. Obyvatelé létali speciálními charterovými lety nakupovat na Havaj, na Guam nebo do Singapuru.
Jenže v roce 2000, po éře neuvěřitelného plýtvání, kdy vláda dotovala například neúspěšný londýnský muzikál o Leonardu da Vincim, přišel bankrot.
"Mohli jsme si dovolit všechno. Když si lidé v Austrálii nakupovali cukrovinky, platili třeba padesátidolarovou bankovkou, ale drobné zpět už nechtěli," uvádí pro deník Doneke Kepae, strážce uprchlického tábora, který už brzy bude žít pouze z nevelkých sociálních dávek.
"Druhá šance"
Staré politické gardy byly v roce 2004 nahrazeny mladými, v Austrálii vyučenými technokraty, kteří opět rozjeli těžbu fosfátu, z níž by ostrov mohl žít dalších nejméně třicet let.
Ze zničeného vnitrozemí chtějí udělat parcely pro domy nebo přehradu. V plánu je ovšem i výstavba a spuštění dalšího nešetrného projektu - konzervárny na tuňáky, které v okolních vodách plundrují čínští a japonští rybáři.
"Je to naše druhá šance," říkají noví politici. Druhou šanci však, na rozdíl od lidí, místní příroda Nauru a okolí zatím nedostane.
