Soukupová: Muži byli zvyklí, že o děti a domácnost se starají ženy. Časy se ale mění

Tomáš Maca Tomáš Maca
2. 12. 2020 6:01
Dialogy, co nešustí papírem, minimum popisných pasáží a příběhy, které bez příkras odrážejí šedivou realitu dnešních párů a jejich dětí. Právě to udělalo z Petry Soukupové jednu z nejprodávanějších českých spisovatelek a nic z toho nechybí ani v její nové knize Věci, na které nastal čas. V rozhovoru autorka mluví o nespokojených vztazích, výchově mužů v Čechách i vyrovnávání se s vlastní divností.
"Z žen se staly domácí služky a často jim to připadá normální. Nemůžeme se tedy divit, že se partnerům mnohdy nedaří vykomunikovat, že by si rozdělení rolí představovali trochu jinak," říká Soukupová.
"Z žen se staly domácí služky a často jim to připadá normální. Nemůžeme se tedy divit, že se partnerům mnohdy nedaří vykomunikovat, že by si rozdělení rolí představovali trochu jinak," říká Soukupová. | Foto: Tomáš Vodňanský

Skoro ve všech rozhovorech, které jsem s vámi četl, zaznělo, že jste docela velká samotářka. Jak prožíváte dobu, kdy vám vyjde nový román a s novináři, kteří vás žádají o rozhovor, se roztrhne pytel? Máte z mediální pozornosti vůbec radost?

Radost mám spíš z toho, že mi knížka vychází, než ze sociálního kontaktu, který se s tím pojí. Rozhovory s novináři beru jako něco, co k mé práci patří a čemu se tedy nevyhnu.

Chápu, jste s tím smířená, i když si to úplně neužíváte. Mnoho tvůrčích lidí přitom po pozornosti a uznání touží. Vás ocenění druhých při psaní nemotivuje?

Ale ano, ocenění ze strany jiných lidí je pro mě určitě příjemné a je jednou z motivací, proč píšu. Nejsem si jistá, jestli bych v psaní pokračovala dál, kdyby mi vyšla kniha a nikdo si jí nevšiml. Stačí mi ale, když vidím, že si lidi knížky kupují a že na ně vycházejí dobré recenze, a to se obejde i bez společenského kontaktu.

Předpokládám, že letošní karanténa vám vzhledem k vaší introvertní povaze vrásky na čele nedělá. Je to tak?

Fakt, že si večer nemůžu s přáteli zajít na pivo, mě samozřejmě taky trochu trápí, ale znám spoustu lidí, kterým setkávání s druhými schází mnohem víc. Já pracuju z domova a nejsem zrovna společenský člověk, takže pro mě největší změnou bylo to, že dcera najednou taky zůstávala doma na distanční výuce.

Když byla dcera malá, tak jsem psala v kavárnách a tak, ale pak mi zavřeli můj oblíbený nonstop a já se vrátila pracovat domů. Teď během podzimní vlny už to i s dceřinou školou zvládám líp, protože mám knížku hotovou, ale když jsem ji na jaře dokončovala, bylo to horší. Sice se tehdy na čas přerušila práce na seriálu Ulice, kde dělám dramaturgii dialogů, takže jsem měla na knížku víc času, ale i tak.

Potřebujete při psaní knihy nepřerušovaný čas, nebo to zvládáte, i když musíte odbíhat k jiným činnostem?

Když píšu něco většího, musím pracovat soustředěně, takže na to každý den potřebuju aspoň tři hodiny v kuse. Pokud bych měla míň než dvě hodiny, nevyplatí se ani začínat. Za ty roky, co píšu, jsem si už vytvořila ustálený režim, kdy knize věnuju dopoledne a zbytek dne mi zbývá na dceru, psy, Ulici, vyřizování mailů a další věci.

Váš nový román Věci, na které nastal čas je takovou kronikou postupně odumírajícího vztahu. Své hrdiny sledujete od jejich seznámení přes narození dětí až po konečnou partnerskou krizi. Narážíte tak na problém rozpadajících se manželství, který je v současnosti čím dál častější.

Nemyslím si, že se podobné osudy týkají jen současné doby. Dnes se manželství statisticky rozpadají častěji, protože máme po revoluci víc příležitostí. Za komunismu se obvykle lidi nemohli jen tak přestěhovat, ženy kolikrát neměly vlastní příjem, v rámci pracovního trhu na tom byly hůř a tak dále. Jinak jsme ale podle mě v partnerských vztazích nespokojení nebo spokojení pořád stejně, téma mojí knihy mi přijde obecně platné v každé době.

V románu ukazuju, že když spolu lidi nejsou šťastní, ale dál zůstávají pohromadě, protože jsou pohodlní, bojí se nebo se schovávají za to, že děti by jejich rozchod nezvládly, zůstávají ve stavu dlouhodobé nespokojenosti, který stejně k ničemu dobrému nevede. Přijde mi, že spousta vztahů funguje jenom nějakým samospádem a že by kolikrát oba partneři byli šťastnější, kdyby byli úplně jinde. Mnoho lidí v takových vztazích zůstává jen proto, že vůbec nejsou ochotní nebo schopní se nad svou situací zamýšlet, což pak ale často vede k podobné krizi, o které píšu ve své knize.

Přitom jsem měl po dočtení románu dojem, že i když spolu vaši hrdinové byli nespokojení, stejně se jim po jejich ztraceném rodinném životě nakonec stýská.

No jasně. Zvyk je železná košile a i nefungující vztah člověku může připadat lepší než žádný vztah. Přece jenom má někoho, s kým se může po večerech bavit, s kým může o víkendech jet na chatu, někoho, kdo aspoň někdy vykoupe děti nebo uvaří večeři, a je těžké z téhle pohodlné rutiny vystoupit.

V knize střídáte ženskou a mužskou perspektivu. Čtenář chvílemi vidí do myšlenek Alice, kterou štve, že manžel chodí domů jako do hotelu a ji i jejich dvě děti vnímá vždycky jen na půl ucha. Zároveň můžeme nahlédnout do myšlení Richarda, který vůbec nechápe, že by své ženě mohl s dětmi a s domácností pomáhat. Kde se podle vás v mužích tenhle přístup bere?

Myslím, že to vychází z toho, jak muži byli, a možná pořád jsou, vychovávaní. Je to pozůstatek dob, kdy bylo pevně dané, že muž je živitel rodiny a žena se stará o děti, o domácnost a o něj. Z žen se staly domácí služky a samotným jim to často i teď připadá normální. Nemůžeme se tedy divit, že se pak partnerům mnohdy nedaří vykomunikovat, že by si rozdělení rolí představovali trochu jinak. K tomuhle tématu bych jako takový úvod do problematiky doporučila komiks Měla jsi mi to říct.

I dnes v české veřejné debatě zaznívají hlasy, které představu, že by matky budovaly kariéru a o rodičovskou dovolenou se více dělily s otci, vnímají negativně. Věříte, že se naladění společnosti může změnit?

Myslím, že může trvat desetiletí, než muži nové uvažování o partnerských rolích úplně přijmou. Zatím ta změna přichází pomalu, ke Švédsku máme ještě daleko, ale u mladších generací už to směřuje k lepšímu, řekla bych.

Vy sama jste se po narození dcery Marly rozhodla nejít na mateřskou a místo toho jste si najala paní na hlídání. Nenašel se tehdy ve vašem okolí někdo, kdo vám to vymlouval, nebo vás za to třeba i odsuzoval?

Nikdo z lidí v mém okolí mi názor, že bych měla zůstat doma, do očí neřekl, což bude zřejmě tím, že tohle přesvědčení nikdo z nich ani nezastává. Moje matka si o tom možná myslela svoje, ale to je spíš její problém než můj. Měla jsem rozjetou profesní kariéru, kterou jsem nechtěla přerušovat. Další knihu jsem sice nemusela začít psát tak brzy potom, co se Marla narodila, ale vedle toho jsem tehdy už dělala dramaturgii v Ulici a tu jsem nepřerušila vůbec. Navíc jsem žila s partnerem, který mě nehodlal živit, takže nějaká možnost jít na mateřskou ani nebyla ve hře.

Některé kapitoly v novém románu píšete i z pohledu dětí, které si u rodičů vynucují drahé smartphony, herní konzole i domácí mazlíčky a některým čtenářům se možná budou zdát trochu rozmazlené. Připadá vám generace dorůstajících dětí zhýčkaná, nebo pro ni máte pochopení?

Pokud vám děti v mém románu přijdou zhýčkané, tak si počkejte, jaké budou ty vaše. Já dnešní děti úplně chápu a nemyslím si, že by v globálu byly rozmazlenější, než jsme byli my. Naopak mi přijde pozitivní, že si teď rodiče dětí víc všímají, víc se zajímají o jejich emoce, což se v případě mojí generace tolik nedělo. Jistěže dnes děti po rodičích chtějí nejnovější iPhony, ale kdo by je nechtěl? A domácí zvířata si vynucovala i moje generace.

Přiznám se, že jsem u své mámy jako malý taky žadonil, aby mi koupila psa, ale byla neoblomná.

Mně nakonec rodiče psa dovolili, ale žádné štěstí mi to nepřineslo. Aspoň jsem si ověřila, že desetileté dítě opravdu ještě není schopné za zvíře přijmout zodpovědnost.

Petra Soukupová (38)
Autor fotografie: David Konečný

Petra Soukupová (38)

  • Rodačka z České Lípy absolvovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Studium zakončila v roce 2008 scénářem k filmu Na krátko, který se ale dočkal realizace až o deset let později a mezitím se jako povídka objevil v její druhé knize Zmizet.
  • Svůj knižní debut K moři vydala v roce 2007 a získala za něj Cenu Jiřího Ortena. Soubor povídek Zmizet jí o dva roky později vynesl cenu Magnesia Litera v kategorii Kniha roku.
  • Čtenáře i kritiky si získala také romány Pod sněhem (2015) a Nejlepší pro všechny (2017), stejně jako knížkami pro děti Kdo zabil Snížka (2017) nebo Klub divných dětí (2019).
  • Od roku 2011 pracuje jako dramaturgyně televizního seriálu Ulice. spolu s bývalým partnerem Tomášem Baldýnským se podílela na scénářích k sitkomu Comeback nebo satirické sérii Kosmo. 

foto: David Konečný / ČTK

Z pohledu dětí píšete často, a to nejen v dospěláckých románech, ale i v dětských knihách. V loňském Klubu divných dětí jste vyprávěla o třídních outsiderech, které jejich jinakost svede dohromady. Chtěla jste dětem, které jejich vrstevníci moc nepřijímají, dodat sílu, aby svou divnost nebraly jako handicap?

Ano, chtěla jsem ukázat, že děti, o kterých si ostatní myslí, že jsou divné, můžou být ve skutečnosti fajn, že i ony si můžou najít kamarády a že se kvůli tomu, že jsou jiné, nemusí cítit špatně. Právě naopak, být jiný je super. Akorát to děti často nevědí.

Čím jste si v dětství připadala divná vy?

Vždycky jsem měla velkou fantazii, takže jsem se jako malá spousty věcí bála. Neuměla jsem s lidmi komunikovat a fungovat v kolektivu. Taky jsem byla tlustá a nešly mi sporty, což vás ve škole snadno vyřadí. Naopak jsem si skoro pořád četla.

Jak jste se se svou jinakostí vyrovnávala? Dokázala jste ji vnímat jako přednost, nebo vás nepochopení ze strany druhých trápilo?

Vidět ve své odlišnosti nějaká pozitiva pro mě bylo hodně těžké a neměla jsem tehdy ve svém okolí nikoho, kdo by mi s tím pomohl.

Jak se vám podařilo svou divnost nakonec nějak přijmout?

Dost jsem se vztahovala k budoucnosti. Říkala jsem si, že až vyrostu, tak bude všechno lepší, protože si už budu moct žít tak, jak budu chtít. Což se mi nakonec do velké míry splnilo. Pamatuju si, že jsem se v době dospívání děsila představy, že bych měla chodit do normální práce. A to jsem potom naštěstí nikdy nechodila. Nejvíc ze všeho mi ale pomohlo čtení. Utěšovala jsem se tím, že knížek je tolik, že mi budou stačit navždycky.

Na jakých knížkách jste vyrůstala?

Četla jsem všechno, co bylo k dispozici. Začala jsem knížkami, co jsme měli doma, a pak jsem chodila každý týden do knihovny a půjčovala jsem si jich tam třeba sedm najednou. Bavily mě všechny žánry. V deseti letech se mi šíleně líbili Tři mušketýři, a když už jsem objevila Alexandra Dumase, přečetla jsem si od něj skoro všechno, co vydal. Podobně jsem pak hltala i další autory. V jistém období jsem hodně četla horory, na svůj věk zřejmě příliš brzo, a to jsem se pak ještě víc bála. Když už jsem byla větší, hodně jsem si oblíbila Stephena Kinga, ke kterému se teď znovu vracím.

V kolika letech jste vedle čtení začala i psát?

První povídku jsem napsala už ve druhé třídě na základce. Vlastně se to kryje s dobou, kdy jsem začala hodně číst.

A byla už ve vašich prvních povídkách přítomná pochmurnost, která je typická pro vaše knihy?

Ne, to přišlo až kolem páté šesté třídy, kdy jsem pod dojmem hororů, které jsem tehdy četla, začala psát povídky o vraždících dětech a podobně.

Mají to v dnešní době podle vás divné děti snazší než dřív?

Myslím, že ano. Oproti časům mého dětství, což byl přelom 80. a 90. let, dnes děti mohou s rodiči o tom, co prožívají, víc mluvit. Tím, jak se náš svět po revoluci otevřel, jsme teď vůči jinakosti už snad trochu tolerantnější.

Mohlo by vás zajímat: Poslední vlna bílého muže jsou padesátníci, feministka je v Česku nadávka, říká spisovatelka Barbara Nesvadbová

Svět generace 55 plus má jasný řád, odsuzují zaměstnané ženy, hledání víry i příliv uprchlíků. U psaní nepřemýšlím, jestli si knihu někdo koupí. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy