Sníh je odřízl od světa. To, co místní na jaře v osadách našli, patří k nejtemnějším kapitolám Šumavy

Na severozápadním svahu Huťské hory, jen několik kilometrů od Kašperských Hor a nedaleko Rejštejna, ležely ještě v polovině 19. století roztroušené horské osady Velký a Malý Kozí Hřbet, lidově zvané Cimruky. Místo, kudy kdysi vedly důležité obchodní stezky spojující Čechy s Podunajím, mělo za sebou dlouhou historii spojenou s pohybem soumarských koní i výběrem mýta.

„V příhodné poloze v nadmořské výšce kolem 850 metrů se tu rozkládaly dvě vesničky, které byly po staletí součástí života na Zlaté stezce,“ popisuje regionální historik Vladimír Horpeniak.

Související

Nikdo nevěděl, co se tehdy stalo. Na Šumavě našli dvě lidská těla, vysvětlení přišlo po letech

Zdejší život nebyl nikdy snadný. Obyvatelé se živili dřevařstvím, hospodařením na skromných políčkách i prací v okolních sklárnách. Pěstovali základní plodiny, chovali dobytek a byli zvyklí na dlouhé zimy i častou izolaci. Přesto právě zima na počátku 50. let 19. století předčila všechno, co si dokázali představit.

„A právě toto území bylo někdy počátkem padesátých let jevištěm hrůzyplného dramatu. Po mírném, výjimečně dlouho trvajícím podzimu přišla náhle tuhá, na sníh nesmírně štědrá zima. Zdálo se, že sněžit nikdy nepřestane. Osady doslova zapadly sněhem. Bylo ho tolik, že lidé si museli prokopávat a prohazovat tunely ke studnám a stájím,“ popsal situaci v knize Črty ze Šumavy spisovatel Karel Klostermann, který zasvětil celé své literární dílo Šumavě a životním osudům jejich obyvatel.

Sníh tehdy nepřicházel v obvyklých dávkách. Padal vytrvale a bez ustání, až postupně zahladil cesty, stezky i orientační body v krajině. Závěje dosahovaly takové výšky, že lidé sotva otevřeli dveře svých domů. Každý krok ven znamenal riziko: stačila malá neopatrnost a člověk se mohl propadnout do hluboké závěje, ze které nebylo návratu.

Krátké oteplení, které přineslo naději na zlepšení situace, se brzy ukázalo jako klamné. Po něm totiž udeřily ještě silnější mrazy. Sníh ztvrdl do ledové krusty a další vrstvy, které na něj napadaly, definitivně přerušily jakýkoliv kontakt s okolním světem. Osady zůstaly uvězněné v horském tichu, odkázané samy na sebe.

Mrtvé nebylo kam dát

Zásoby potravin, které si horalé na zimu připravili, začaly rychle docházet. Nejprve zmizelo obilí, poté i méně kvalitní zásoby. Lidé se uchylovali k nouzovým řešením a jedli to, co by jindy nepovažovali za vhodné. „Na svých políčkách tu horalé pěstovali žito, ječmen a oves, sázeli brambory,“ připomíná Horpeniak. „V tak extrémních podmínkách ale jejich zásoby jednoduše nevydržely.“ Hlad se stal každodenní realitou a postupně oslaboval celé společenství.

Oslabené a vyčerpané lidi navíc zasáhla nemoc. Kombinace podvýživy, nedostatku hygieny a uzavřeného prostředí vytvořila ideální podmínky pro šíření infekce, která podle dobových svědectví připomínala tyfus. Nemoc postupovala rychle a bez možnosti účinné léčby. Lidé byli uvězněni ve svých domech, bez léků, bez pomoci, bez naděje na včasný zásah zvenčí.

Situace se postupně vymkla kontrole. V některých domech leželo několik nemocných i mrtvých současně. Přeživší často neměli sílu ani možnost své blízké pohřbít. Uzavřená stavení bez větrání, naplněná těžkým vzduchem a rozkladem, jen urychlovala šíření nákazy. Lidé, kteří ještě dokázali stát na nohou, připomínali spíše stíny než živé bytosti.

Související

Hodiny kostela navždy ukazují za pět minut dvanáct. Z osudu zaniklé obce mrazí dodnes

Když v březnu konečně přišla obleva a cesty se začaly uvolňovat, vypravila se do oblasti zdravotní komise z Kašperských Hor. To, co její členové spatřili, patřilo k nejotřesnějším obrazům v historii regionu. Vyhublí přeživší, zničené domácnosti a všudypřítomná smrt. 

„Z toho, co lékaři spatřili v domcích a chatrčích, jim hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři nebo čtyři. Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění a lidé umírali jeden za druhým. Hrozba epidemie si vyžádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý majetek, obzvláště postele a slamníky, a obydlí se musela uvnitř i zvenku nově vybílit,“ popsal bezútěšnou situaci Klostermann. Ten znal tragické následky od svého otce, který v té době působil jako lékař v Sušici. Sám spisovatel si tuto zimu pamatovat nemohl, neboť byl v té době batole. 

Na následky nákazy tu bez vnější pomoci a za hrozných podmínek pomřela podle historika Horpeniaka téměř polovina místních obyvatel. Zásah proto musel být rychlý a nekompromisní. Zároveň začala přicházet pomoc z okolí. Lidé z blízkých měst a obcí organizovali sbírky a posílali do hor potraviny, léky i další nezbytnosti.

Navzdory obrovským ztrátám se život v Kozích Hřbetech úplně nezastavil. Osady se podařilo postupně obnovit a ještě na počátku 20. století tu žily stovky obyvatel. Tragédie však zůstala hluboko zakořeněná v paměti kraje a stala se inspirací pro literární zpracování. Právě díky svědectvím, která se dochovala, dnes víme, jak blízko měla tehdejší realita k naprostému kolapsu.

Dnes působí Kozí Hřbety spíše jako tiché a klidné místo. Jen máloco na první pohled napovídá, že se tu odehrál příběh, který patří k nejtemnějším kapitolám Šumavy. „Je to událost, která ukazuje, jak rychle se může i relativně stabilní horská komunita dostat na hranici přežití,“ uzavírá Horpeniak.

VIDEO: Příběh Krále Šumavy je neuvěřitelný, jako malí jsme si na něj hráli, říká Ondříček

Zdroj: autorský text