Letiště v Bělehradě, léto 2024. Fedja Štukan právě přistál, v ruce pas a pozvánku na literární festival. Když jeho autobiografický román Blank vyšel v Srbsku, stal se okamžitě bestsellerem. Místo uvítacího výboru ho však čekala policejní hlídka. Bez vysvětlení je odveden, vyslýchán, označen za "hrozbu národní bezpečnosti" a deportován zpět do Sarajeva.
"Stačilo pár slov pravdy a už jsem byl persona non grata," říká s trpkým úsměvem. Do Prahy dorazil na veletrh Svět knihy, kde představoval český překlad románu Blank, do které umístil těch "pár slov pravdy". "Pořád mi vyhrožují zabitím, ale už to neřeším," vykládá.
Pro někoho by zatčení na letišti byl šok, pro něj jen další epizoda. Štukan přežil mnohem víc než jen potyčky s úřady: přežil balkánskou válku, patnáctiletou závislost na heroinu, deset klinických smrtí, pád na samotné dno lidské důstojnosti a nakonec i - mírně poeticky řečeno - sám sebe.
Narodil se v roce 1974 do smíšené rodiny v Sarajevu, otec muslim, matka pravoslavná Srbka. Dospívání prožil v rozkládající se Jugoslávii, kde se ideály rychle měnily ve střelný prach. Jako dvacetiletý mladík se přihlásil do bosenské armády a stal se odstřelovačem ve speciální jednotce.
Během dvou let prošel frontou i morálním rozkladem, a to až do dne, kdy sám sobě slíbil, že už nikdy nevezme do ruky zbraň kvůli ideologii. "Jednou jsem mířil na vojáka přes puškohled. Zmáčkl jsem spoušť. A v tu chvíli jsem věděl, že to bylo naposled."
Z války na psychiatrii
Válka v bývalé Jugoslávii začala, když Fedjovi bylo osmnáct. Ještě před maturitou stál na barikádě. V zemi, kde se sousedé přes noc stali nepřáteli, vstoupil do ozbrojených složek s vírou, že brání své město.
"Věřil jsem, že dělám správnou věc. Byl jsem mladý, naivní, v hlavě chaos. A pak jednoho dne mířím na chlapa, co je snad půl kilometru daleko. Stisknu spoušť. Netrefím ho. A něco se ve mně zlomí. Došlo mi, že zabíjení není nic hrdinského. Že se na to nikdy nezapomíná. A že nechci být vrah," vzpomíná dnes.
Té noci se rozhodl skončit. Předstíral psychickou poruchu a nechal se hospitalizovat na psychiatrii. Byla to jediná cesta, jak uniknout. Strávil tam rok. V roce 1994, krátce před koncem války, uprchl do Německa. "Zachránil jsem si tím život. A svědomí."
Z války si odnesl nejen jizvy, ale i jasno v jedné věci: není žádná idea, pro kterou by stálo za to umírat. V tom jsme nebyli zajedno. Část našeho rozhovoru najdete v boxu níže.
Svoboda, nacionalismus a smysl války
Často jste vystupoval proti válce a nacionalismu. Věříte však, že za některé ideje, jako je třeba svoboda, stojí za to bojovat?
Svoboda je všechno. Život bez ní? To není život. Ale lidé často nebojují ve válkách za svobodu - ale za politiky. Věříte, že umíráte za ideál, ale ve skutečnosti jen sloužíte něčímu programu. Nacionalisté jsou hlasití, úzkoprsí, často nevzdělaní a je jim jedno, co si myslíte. Jsou poháněni nenávistí. A nenávist nemůže vládnout - může pouze eskalovat konflikt. Když nenávist převezme vládu, málokdy existuje cesta zpět. Proto si myslím, že humánní hlasy musí být hlasitější. Pokud budou mlčet, zvítězí ti hlasití - a viděli jsme, k čemu to vede.
Než začala válka na Ukrajině, přihlásil jsem se dobrovolně do armádních záloh. Cítil jsem, že bych měl být připraven chránit to, co tu máme - svobodu, mír… a taky pivo a holky, chcete-li.
Za pivo a holky se bojovat nebude. Budete bojovat za zisk lidí, kterým je jedno, jestli budete žít, nebo zemřete. To je ta tragédie. Vím to, protože jsem se taky přihlásil jako dobrovolník - v mládí, ve speciální vojenské jednotce. Rychle jsem se naučil: ve válce nejde o ideje. Je to obchod. Špinavý, brutální byznys, kde umírají mladí lidé a bohatnou staří.
Ale i v naší zemi byli za druhé světové války lidé, kteří zůstali bojovat proti nacistům, neutekli. Nebyli to hrdinové?
To záleží… V tomto případě nejspíš ano, ale v mé zemi jsou někteří lidé nyní chváleni jako hrdinové - ale já vím, co udělali. Zabíjeli civilisty, znásilňovali dívky, vraždili děti. Byli to váleční zločinci. Kdyby totéž udělali v době míru, seděli by ve vězení. Ale protože to byla válka, stali se z nich "hrdinové". To není morální. To je šílenství. Každý, kdo vezme život, je vrah. Ve válce ale za stejný čin dostane medaili místo soudu.
Pád do temnoty
Po válce se vrátil do Sarajeva a zapsal se na akademii múzických umění. "Herectví mi zachránilo život," říká. Ale klid netrval dlouho. V roce 1999 našel doma mrtvou přítelkyni Mirnu - lásku svého života. Ležela bez známek života ve vaně. Snažil se ji oživit. Marně.
"Byl jsem úplně rozložený. Měsíce jsem spal v jejím pokoji. Křičel bolestí. Vyhledával konflikty na ulici. Chtěl jsem, aby mě někdo zabil, protože já sám na to neměl odvahu."
Pokusil se bolest otupit alkoholem. Nepomohlo to. Přišel heroin. Z herce se stal těžký narkoman. "Za den jsem si píchal i třicetkrát. V autobuse, v hospodě, na lavičce v parku. Každou půlhodinu jsem potřeboval dávku za deset eur."
Tělo měl poseté abscesy, všechny žíly zničené. Předávkoval se mnohokrát. "Desetkrát jsem byl klinicky mrtvý. A stejně jsem bral dál. Smrt a život se slily do jednoho. Už jsem se ničeho nebál."
Dítě v náručí a nový směr
Změna přišla v nejméně očekávaný okamžik. Jedné noci ho jeho sestra požádala, aby ji doprovodil do porodnice. Právě začala rodit. Fedja měl heroinový absťák, byl zlomený, ale šel.
"Stál jsem na chodbě, ruce plné ran, a najednou mi dali do náruče novorozeně. Moji neteř. A já si pomyslel: tohle dítě možná vidím poprvé a naposledy. Styděl jsem se před ní umřít."
Cesta do pekla a zpět
Když už jsme u toho, chtěl jsem se zeptat na vaši závislost. Můj známý utekl z komunistického Československa, dostal se do New Yorku a pak propadl heroinu. Přežil jen díky tomu, že ho zatkli za krádež a dali na rok do vězení. Pak o tom napsal knihu. Jak jste přežil démony závislosti na heroinu vy?
Heroin byl součástí mého života patnáct let. Neexperimentoval jsem jen tak. Byl jsem v tom hluboko. Co mě zachránilo? Moje neteř. Moje sestra neměla nikoho jiného, kdo by s ní šel do porodnice, když rodila. Prožíval jsem absťák, třásl jsem se, potil jsem se. Ale šel jsem s ní. A když mi to dítě dali do náruče, styděl jsem se. Necítil jsem nic kromě myšlenky: "kde seženu víc heroinu, abych se přestal třást jako blázen." Pokrytý stopami po jehlách, nemocný a bezmocný, jsem si uvědomil, že chci, aby mě ta holčička poznala, aby vyrůstala a viděla ve mně někoho, koho stojí za to milovat. To byla ta změna.
Jak probíhá odstřižení se od heroinu? Je to jako ve filmu Trainspotting?
Horší. Je to peklo. Celé dny nemůžete spát. Váš mozek ale stejně začne snít, zatímco jste vzhůru - strašlivé halucinace. Navíc každý sval v těle křičí bolestí od kyseliny mléčné. Psychická část je ještě horší. Vidíte různé věci. Věci, které vám zlomí vůli cokoli dělat. Ale já jsem se rozhodl. Věděl jsem, že potom upadnu do deprese, do té, kterou dostanete, když váš mozek už nedokáže vytvářet hormony štěstí, protože jste heroinem vyčerpal všechny žlázy. Tak jsem začal pít. Dalších pět let jsem byl alkoholik. To bylo skoro ještě horší. Alkohol je sice legální, ale je to taky jed. A je všude. Nemohl jsem vypít jen jedno nebo dvě piva. Musel jsem se vždycky zničit.
Říkáte, že drogy byly lékem na slabost?
Přesně tak. Kdybych byl silný, nepotřeboval bych drogy. Dodávaly mi falešné sebevědomí. Chemická lež. Ale fungovalo to - nějakou dobu.
Kdybyste potkal své mladší já během nejhorší krize, co byste mu poradil? A jestli se vám ta otázka nelíbí, pošlete mě do háje.
Jdi do prdele. Dělám si legraci. Upřímně? Žádné. Stejně bych neposlouchal. Musíš to prožít. Každý vám říká, že drogy jsou nebezpečné, ale když jste mladí, myslíte si, že jste neporazitelní. Neuvědomíte si, že čas je to jediné, co máte. A závislost vám ho ukradne.
Byl to zlom, ale jak Fedja zdůrazňuje, ne hrdinský. Rozhodnutí skončit trvalo šest měsíců, a kdo viděl film Trainspotting, tuší, že dostat se z heroinové závislosti není legrace.
"Kdybych byl silný člověk, nikdy bych se do drog nezapletl. Ale drogy byly lékem na mou slabost. Do drog se pouštíte, protože máte traumata z dětství. A potřebujete něco, co vám dá chemii v mozku do rovnováhy."
Po 15 letech na heroinu a dalších pěti letech šíleného alkoholismu se vrátil k herectví. Pracoval s hollywoodskými hvězdami jako Angelina Jolie, která režírovala a napsala scénář k dramatu V zemi krve a medu, točil s Gary Oldmanem, Tomem Hardym, Timem Robbinsem. Natáčel několikrát v Praze a v Brně.
Ale hraní mu nestačilo. Potřeboval říct svůj příběh sám. Do detailu. Syrově. Pravdivě. Výsledkem je autobiografický román Blank, který se okamžitě stal kultovní knihou v celém bývalém jugoslávském prostoru. Text je brutální i poetický, s černým humorem i bolestí. Není to příběh pro slabé povahy. Ale je v něm všechno. "Řekl jsem tam všechno úplně o všech," shrnuje lakonicky.
Adrenalin místo heroinu
"Já neumím žít napůl. Když jsem fetoval, bral jsem naplno. Když jsem přestal, musel jsem najít něco, co budu dělat naplno." A tak si Fedja Štukan splnil dávný sen: začal létat.
Získal pilotní licenci, založil malou leteckou společnost. "Lidé, kteří se mnou létají, vlastně hradí náklady. Já létám zdarma. To byl jejich nápad - a funguje to."
Dnes tráví ve vzduchu desítky hodin měsíčně. Létání mu nahradilo heroin. Svoboda, risk, soustředění, čistá přítomnost. "Létání, jízda na motorce, seskoky padákem, to je něco, co mi dává chuť žít a štěstí."
"Mám nejmíň sto životů," říká dnes. "Byl jsem voják, narkoman, pasák, herec, pilot, otec, spisovatel. A všechno jsem to pořád já." Když dnes mluví ke studentům nebo čtenářům, nemá potřebu moralizovat. Jen upozorňuje: život je vzácný a zbytečně se ho vzdávat je ta největší chyba.
Na otázku, jestli je šťastný, odpověděl prostě: "Jo, jsem šťastný každý den od rána až do večera. Není to tak, že bych křičel štěstím. Ale mám ho dost."
Knihu Blank přeložil do češtiny Jakub Novosad, vydalo ji nakladatelství Zeď.
